Na snímku: posmrtná fotografie Josefa Gabčíka z publikace Vojtěcha Šusteka Atentát na Heydricha a druhé stanné právo na území protektorátu Čechy a Morava
Dokumenty – Rok po loňském 70. výročí atentátu na Reinharda Heydricha byla v jedinečné události české historie objevena nová fakta.
V publikaci archiváře Vojtěcha Šusteka Atentát na Heydricha a druhé stanné právo na území protektorátu Čechy a Morava, která bude zítra představena, je v premiéře zveřejněna původní „závěrečná zpráva o atentátu“ kriminálního rady Heinze Pannwitze, jehož nacističtí pohlaváři pověřili vyšetřováním atentátu. Pannwitzovy memoáry vydané v roce 1959, v nichž autor idealizuje a přikrášluje svou roli při vyšetřování atentátu, nepatří k seriózním historickým pramenům, i když z nich až dosud mnozí historici, spisovatelé či publicisté vycházeli.
K příkladům dílčích objevů pak patří to, že válečný zločinec K. H. Frank se u Adolfa Hitlera velmi, avšak marně přimlouval, aby byl ušetřen jeden z hlavních spolupracovníků parašutistů (jejich spojka s odbojáři) Vlastimil Moravec, který po zradě Karla Čurdy po těžkém mučení prozradil úkryt parašutistů.
Úkryt pod Hradem
Šustekova publikace zahrnuje 137 dokumentů, z nichž vypadávají v archivech zapadlá svědectví o plánování a přípravách atentátu včetně až intimních pohledů do soukromí parašutistů, kteří Heydricha 27. května 1942 v Praze Holešovičkách zlikvidovali.
"Vím velmi dobře, že pro to, že dnes žiji, mohu poděkovat jen umučeným bratřím, kteří nezradili a nepověděli. Nezbavil jsem se však pocitu určité osudové nespravedlnosti, že celá řada tátů rodin i s rodinami přišla v nic a já bezdětný člověk jsem zde,“ čteme například poválečnou výpověď jednoho z přeživších odbojářů, Emanuela Filípka.
A líčení příběhu Marie Kovárníkové a Anny Malinové, partnerek a pomocnic Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, jejichž odvaha při výsleších zachránila informátora parašutistů Františka Šafaříka (zaměstnance Hradu, který nosil zprávy o pobytu Heydricha v Praze a jeho cestách mezi Panenskými Břežanami s Hradem), přináší další nový fakt: parašutisté se vážně zabývali myšlenkou, že se před slídícím gestapem ukryjí – v duchu zásady, že pod svícnem je nejvíc tma – v katakombách Pražského hradu.
„Při jedné ze schůzek s Janem Zelenkou – Hajským (hlavní organizátor pomoci a podpory parašutistům – pozn. red.), zmínil se mně, že mu přiletí hned několik chlapců z Anglie, a požádal mne, abych pro ně vyhledal na Hradě nějaký úkryt. Říkal, že nejvhodnějším místem by byly katakomby pod Hradem. Ale z tohoto úkrytu sešlo, neboť by bývalo o tom vědělo mnoho lidí, a následkem toho jsme od zamýšlených katakomb upustili,“ vzpomínal na plány k ukrytí parašutistů František Šafařík.
Češi nebyli zbabělí
Dokonce i renomovaného historika a šéfa Archivu hlavního města Prahy Václava Ledvinku překvapuje v knize zachycený až dosud netušený rozsah podpory lidí, bez jejichž pomoci by se Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi atentát nezdařil. „Možná teď proti sobě popudím mnoho lidí, ale publikace kolegy Šusteka nejnověji a víc než přesvědčivě dokazuje, že Češi nebyli za druhé světové války národem kolaborantů. Naopak nemáme se v porovnání s jinými národy za co stydět. V této zemi se z občanů neformovaly divize dobrovolníků SS jako třeba v Pobaltí, Norsku či Nizozemsku…“
Podobně hovoří i Miroslav Veselka z Archivu hlavního města Prahy: „Čechy a Moravany to staví do značně jiného světla. Ani jako archivář jsem o tom neměl potřebné ponětí,“ říká překvapeně Veselka.
Nástroj propagandy
Je to vlastně až ostudný paradox. Při hodnocení atentátu na Heydricha jsou Češi po 71 letech od atentátu stále tak trochu pod vlivem schémat nacistické či komunistické propagandy. Jak nacisté, tak i komunisté si například vzácně notovali v tvrzení, že atentát byl dílem nezřízených ambicí prezidenta Edvarda Beneše, který vyslal z londýnské emigrace partu nezodpovědných floutků, aby odstranili Heydricha bez ohledu na krvavou odvetu. Ani muk o tom, že většina zatčených pomocníků parašutistů ničeho nelitovala ani cestou na popravu. A jak ve své zprávě píše Heinz Pannwitz, tímto fanatismem až do sebeobětování – že rády položí život za svobodné Československo – vynikaly zejména ženy.
Pro komunistický režim je pak typické, že jakkoliv si udělal z vyvraždění Lidic a Ležáků propagandistické téma, nic mu nebránilo v tom, aby po válce využíval nacisty, kteří měli podíl na vyhlazení obou obcí, jako agenty Státní bezpečnosti. Konfident gestapa Ladislav Vaněk (1906 - 1993), jenž nacistům po svém zatčení ochotně udával odbojáře, se tak po válce stal agentem StB a jedním z hlavních zdrojů informací pro spisovatele Miroslava Ivanova. Alespoň do té doby, než se s ním slavný literát ve zlém rozešel.
A propagandistická finta stojí také za „humanismem“ válečného zločince Karla Hermanna Franka (z úvodu tohoto článku), když prosil Hitlera o život pomocníka parašutistů, mladého Vlastimila Moravce.
„Ani náhodou nešlo o gesto soucitu. Frank tím chtěl jen posílit nacistickou propagandu, že když se Čechům vládne tvrdou rukou, změní se ve zbabělce, kteří zradí i své nejbližší kamarády, a že atentát na Heydricha nebyl vyústěním celonárodního odporu Čechoslováků proti nacismu, ale akcí zfanatizované a izolované skupinky lidí vyslaných do protektorátu Londýnem,“ vysvětluje Vojtěch Šustek.
Příběh Emila Staňka
Stejné je to s vyplácením desetitisícových či statisícových odměn Čechům „za jejich pomoc při dopadení atentátníků“, které výmluvně dokumentuje případ Emila Staňka.
Podle seznamu obviněných mu gestapo vyplatilo odměnu 30 000 korun, protože „poskytl užitečné údaje o průběhu činu“. Při Staňkově poválečném vyšetřování se však zjistilo, že peníze od gestapa nedostal a ani nevěděl, že byl zařazen mezi odměněné. Nebyl informován ani o tom, že na jeho jméno byla vystavena vkladní knížka, z níž vybírali úředníci gestapa.
Český národ měl být podle pokynů K. H. Franka korumpován a zdiskreditován. Den po bitvě sedmi výsadkářů v katakombách kostela Cyrila a Metoděje K. H. Frank ostatně prohlásil: „Doložme, že agenti-parašutisté nejsou jednotkou bojující do posledního dechu, nýbrž to jsou lidé, co změknou, zhroutí se a pak se sami přihlásí na úřadech. Českému národu neposkytneme obraz o boji do poslední chvíle a o hrdinství.“
A hrdinové, kteří jsou ochotni vstoupit do ilegality, když je ohrožena svoboda vlasti, se nehodili ani komunistům – proto je posílali do nejtěžších žalářů anebo do pracovních lágrů na těžbu uranu.
O přiznání Karla Čurdy
V Šustekově knize jsou poprvé v tak velkém rozsahu zveřejněny záznamy z výslechů parašutisty Karla Čurdy, který se přihlásil na gestapu, aby udal své kamarády.
Parašutista se hájí tím, že podlehl strachu a nářkům matky a sestry, které se po atentátu na Heydricha obávaly, co bude s jejich rodinami (Čurda měl ještě dva bratry). „A tak jsem se rozhodl, že se přihlásím na gestapu,“ přiznal Čurda. V jeho rodné Nové Hlíně na Třeboňsku jsou dodnes přesvědčeni, že pokud by to Čurda neudělal, skončila by obec stejně jako vyvražděné Lidice či Ležáky.
Vojtěch Šustek se snaží podobné názory pochopit, avšak podtrhuje své mínění, že Karel Čurda je zrádcem, jaký nemá v historii Česka obdoby. „V roli ‚parašutisty‘ v nouzi žádal lidi o pomoc a hned nato je udával gestapu,“ dodává archivář.
„Teprve údaje obviněného (Čurdy – pozn. red.) umožnily gestapu dopadení atentátníků,“ čteme v dokumentu z poválečné výpovědi úředníka gestapa Josefa Chalupského. A totéž řekl zatčený vyšetřovatel pražského gestapa Heinz Jantur: „Čurdovy údaje byly pro vypátrání pachatelů atentátu rozhodující. V době, kdy se Čurda přihlásil a učinil své údaje, jsme neměli žádnou pravou stopu. I v několika dalších případech nám prokázal velmi dobré služby.“
O tom, jak byl za tyto služby odměněn, vypověděl Čurda sám. „Byl jsem přiveden ke komisaři Pannwitzovi, který položil na stůl vkladní knížku nějaké německé banky na obnos 5 000 000 korun a řekl mi, že ty peníze jsou moje. Pobíral jsem pak od gestapa měsíčně 20 až 30 000 korun. Tyto obnosy mi vyplácel Diabo, který měl onu vkladní knížku na 5 000 000 korun u sebe. Z těchto peněz hradil jsem svoje osobní výdaje a později výdaje mé rodiny.“
A nakonec malá hádanka z ojedinělé Šustekovy studie o atentátu: Proč Josef Gabčík lpěl jako Slovák tak úzkostlivě na písmenu „s“ v křestním jménu místo správného „z“? Podle archiváře je to tím, že Gabčík žil dlouho v Čechách a byl navíc přesvědčeným stoupencem čechoslovakismu.
Jan Gazdík
