Total Recall
Režie: Len Wiseman
Obsazení: Colin Farrell, Kate Beckinsale, Jessica Biel, Bryan Cranston, Bill Nighy ad.
Co říká distributor: Ačkoli má tovární dělník jménem Quaid krásnou manželku, kterou miluje, výlet do mysli mu připadá jako perfektní dovolená od frustrujícího života – skutečné vzpomínky na život superšpióna mohou být přesně to, co potřebuje. Ale když se proces zvrtne, Quaid se stane hledaným mužem. (...) Linie mezi fantazií a realitou se začne smazávat a osud jeho světa visí na vlásku, když Quaid objeví svou skutečnou identitu, svoji pravou lásku a svůj skutečný osud.
Verdikt: Nejít
Když se v kinech objevil remake akční sci-fi Paula Verhoevena Total Recall, kladli jsme si otázku, jaký má taková novinka vůbec smysl. Může Colin Farrell v hlavní roli soutěžit s gumáckým charismatem Arnolda Schwarzeneggera? Je možné si ještě rafinovaněji pohrát se vzpomínkami Douglase Quaida? A dá se vůbec natočit scéna, kde si hlavní hrdina vytahuje z nosu obří kulatou elektronickou sondu, lépe, než jak ji známe?
Na poslední z uvedených otázek si tvůrci naštěstí sami odpověděli záporně, a tak zmíněnou scénu v novém Total Recallu vůbec nezreplikovali. Co se zbylých dvou týče, snímek na ně nedává moc uspokojivé odpovědi.
Nový Total Recall můžeme přiřadit k předchozím snímkům režiséra Lena Wisemana. Ve všech případech máme co dělat se snímky, které mají áčkový rozpočet, ale béčkově vykrádají jiné filmy a spoléhají spíš na přímočaré atrakce než na sofistikovanější postupy.
Zbývá tedy příliš se nezatěžovat dějem, zapomenout, že mnoho z toho, co nám snímek předkládá, jsme už někde viděli, a soustředit se na velkoryse pojaté scenérie zaplněné futuristickými prvky nebo na nápadité akční scény. Otázka je, zda tohle stačí.
-
Cosmopolis
Režie: David Cronenberg
Obsazení: Robert Pattinson, Paul Giamatti, Jay Baruchel, Kevin Durand, Juliette Binoche ad.
Co říká distributor: Město New York, blízká budoucnost: Eric Packer je osmadvacetiletý nekorunovaný král Wall Street. Během jeho vyjížďky po městě dojde v ulicích Manhattanu k záhadné explozi a propukne peklo. Navíc zjišťuje, že se mu hroutí finanční impérium. Kontakt se skutečným světem, i když jen přes okna limuzíny, ještě prohlubuje jeho paranoiu. V průběhu čtyřiadvacetihodinové odysey začíná k smrti vyděšenému Ericovi docházet, že se jeho život blíží ke konci.
Verdikt: Jít
Film je na jedné straně křečovitý a mechanický, ať už jde o toporné věty dialogů, časté užití snímání způsobem záběr-protizáběr, či nehybnou masku Roberta Pattinsona. Všechny tyto mechanické, přetržité věci však spojuje neustálý pohyb v pozadí.
Okénky limuzíny pozorujeme výseky pomalého uplývání okolního světa, postavy se plynule vynořují a mizí z výhledu i ze scény a dojem ustavičného, podivně zneklidňujícího plynutí dotváří i jednolitá zvuková stopa. A když se pohyb na moment zastaví, jde jen o iluzi. Postavy totiž na moment zatáhly kryty na okénka. Klid je totiž v dnešním světě neexistující veličinou.
Sledujeme vykreslení dneška jako světa, který jde neustále dopředu, pomalým, ale neúprosným tempem, světa vyšinutých asociací a spontánních výtrysků racionality, což je místy fascinující.
Vtipné mimochodem je, jak Cronenberg opět chytře využívá limity svých herců. Pattinsonova topornost tu slouží svému účelu podobně jako hysterické herectví Keiry Knightley v Nebezpečné metodě. Jen je tentokrát o dost obtížnější to objevit.
