Fronty, projekce, tiskové konference – proti pořizování rozhovorů je to velká nuda.
Je to dobrodružství, zvlášť když reprezentujete malou zemi.
Nejdřív dopředu oslovíte domácí distributory. Ti vás vybaví nominací na rozhovor k filmu, který chystají do kin. Anebo taky nevybaví, záleží na tom, kolik novinářů mohou vyslat a taky jestli se vaše médium hodí do jejich propagačního plánu.
Krátce před začátkem festivalu pak tiskové oddělení festivalu vydává seznam tiskových agentů k jednotlivým filmům. Tohle už je zajímavější. Oslovujete je v případě, že místní, tedy český distributor chybí. Agentur je pár, někdy jde o tým dvou lidí, v kanceláři londýnské DDA jich sedí desítky. „Ahoj, jak se máš?“ vítali mě tam letos. „Prima, už neprší. Chci se zeptat, jestli dostanu Jamese Franca anebo Caseyho Afflecka…“ „A odkud jsi?“ „Z Prahy.“ „Jé, to je krásné město.“ „Je… a prosím tě, co ty rozhovory?“ „My ti dáme vědět, jo?“ Vědět dali, rozhovory nedali.
S takovýmhle nezávislým sháněním rozhovorů je to letos v Cannes bída. Šetří se. V prvních letech krize ubylo novinářů a rozpočty na propagaci byly ještě štědré, nebylo těžké dostat se k lidem jako třeba Gael Garcia Bernal. Jenže pak se začalo šetřit, umělci jsou k mání kratší čas a distributorské nominace se začaly požadovat i k relativně malým filmům, jaké se do Česka nedostanou. Navíc se výrazně rozšířila praxe placených rozhovorů.
Nejznámější herci stojí okolo dvou tisíc eur. Náklady na sebe většinou bere distributor, někdy i médium. Pro malý trh je to ovšem další nepřekonatelná bariéra.
Na druhou stranu máme alespoň na chvilku šanci vypnout a podívat se na moře.
Šimon Šafránek, Cannes
