V polemice, nakolik velení Československé lidové armády zvažovalo před 30 lety potlačit silou statisícové demonstrace a zachránit tak hroutící se komunistický režim, je zajímavý postřeh tehdejšího velitele 17. tankového pluku v Týně nad Vltavou Jiřího Šedivého, pozdějšího náčelníka generálního štábu (1998-2002).
"17. listopadu 1989 byl tuším pátek. Už v pondělí měla naše českobudějovická divize shodou okolností velitelské shromáždění, na němž její velitel Michal Miťka prohlásil, že zneužití vojáků jeho svazku, pokud přijde rozkaz k zásahu proti demonstracím, nepřichází v úvahu. Vrátili jsme se tedy do posádek s úkolem zajistit zbraně, aby jich nemohl ani omylem nikdo zneužít," vzpomíná Jiří Šedivý.
"U týnského tankového pluku zkrátka nikdo neuvažoval o tom, že bychom měli zasáhnout proti nespokojeným lidem či demonstracím, které začaly už koncem roku 1988. Pouze několik propagandou popletených a poblázněných vojáků v základní službě na své velitele po 17. listopadu apelovalo, aby se přece něco podniklo," dodává.
Mnohem rozporuplnější poměry vládly ve velení armády. Už 23. listopadu 1989 bylo na ministerstvo obrany svoláno shromáždění velitelů stěžejních bojových útvarů. V závěrečném dokumentu této "porady" se armáda podle Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu vehementně ohrazovala proti nařčení, že armáda zasahovala vůči studentům 17. listopadu na Národní třídě, kdy si lidé zaměnili policisty z útvaru zvláštního určení, kteří měli červené barety, za armádní výsadkáře.
"Velení armády na jedné straně opakovaně nepřímo vyhrožovalo zásahem k obraně socialismu a na straně druhé protestovalo proti informacím, že na Národní třídě bila studenty armáda. Je to paradox," konstatuje historik.
A připomíná několik dokazatelných faktů: ministr národní obrany Milán Václavík na zasedání ÚV KSČ (24. 11. 1989) jeho delegáty informoval, že armáda je k zásahu ochotná a připravená. Navrhoval například, že armáda by měla obsadit sdělovací prostředky. "Neměli bychom si je nechat vzít," apeloval tehdy ministr. "Armádu k zásahu proti nepokojům 'jen' nabízel, jakkoliv zůstal nevyslyšen," říká Prokop Tomek.
Generál Karel Rusov (bývalý zástupce ministra obrany) charakterizoval Václavíkův apel jako "… emocionální vystoupení již vážně nemocného člověka po prodělané mozkové mrtvici. Zvlášť ostře proti němu vystoupil Lubomír Štrougal (v té době už bývalý premiér - pozn. red.) a řada dalších lidí. Setkalo se to s jednoznačně negativním ohlasem. U oběda mu i generál (Miroslav) Vacek s ostatními přímo u stolu řekli, že nikdo z nás akci, kterou v projevu naznačil, nebude podporovat. Generál Václavík na to nijak nereagoval, řekl bych, že byl v nějaké depresi," vypověděl Rusov 3. dubna 1994 před prezidentskou vyšetřovací komisí. Svědectví generála Rusova potvrzuje i stenografický záznam zmíněného zasedání ÚV KSČ.
Již proslulou ukázkou nepřímého vyhrožování bylo podle historika Tomka vystoupení velitele slánské divize podplukovníka Zdeňka Zbytka na sjezdu družstevníků v pražském Paláci kultury (dnes Kongresovém centru) 1. prosince 1989. V pozdravu bojových divizí ubezpečil vládu i přítomného nového generálního tajemníka ÚV KSČ Karla Urbánka (nahradil Miloše Jakeše), že "armáda stojí za ministrem Václavíkem, je zcela jednotná, respektuje ústavu, zákony a rozhodnutí prezidenta i vlády".
Zároveň ale velitel slánské divize zdůraznil, že armáda nepůjde proti lidu, a ohradil se proti informacím, které (zřejmě zmínkami o připravovaném zásahu) diskreditují armádu. "Ve Zbytkově vystoupení lze najít jednoznačnou podporu stávajícímu komunistickému pořádku, ale současně i skrytou pohrůžku použití armády proti opozici, přestože nevyzýval přímo k nasazení armády. Byl to apel k obraně socialismu, ukázka síly," shrnuje Prokop Tomek.
Tehdejší velitel tankové roty žateckého tankového pluku Libor Souček na setkání s velitelem divize Zbytkem vzpomíná: "Někdy po 20. listopadu jsem připravoval jednotku do stráže, když se u nás najednou objevil velitel divize. Jenomže místo kontroly začal s vojáky diskutovat o tom, jaký prý v Praze vládne rozvrat a že armáda bude muset zasáhnout. Svou autoritou přiměl mé vojáky ke slibu, že oni jeho rozkazy splní. Ani je nenapadlo, aby veliteli divize odporovali. Řekl jsem si tehdy, že když se takhle pro zásah proti demonstracím angažuje i podplukovník Zbytek, protože on takhle objížděl všechny své útvary, tak je výjezd do Prahy na spadnutí."
Ministr obrany Václavík podobně už před tím 23. listopadu 1989 v televizi i rozhlase obhajoval socialismus. To, že nejvyšší představitel armády vystoupí v hektických revolučních dnech a obhajuje socialismus, nelze podle Tomka i v tomto případě chápat jinak než jako nepřímou výhrůžku, i když nepadlo ani slovo o zásahu armády či hrozbě zbraněmi. "Nikdo z jejího velení si tehdy nedovolil bez politického pokynu natvrdo mluvit o nasazení vojska," dodává historik.
Nasazení armády proti lidem by bylo v roce 1989 možné jen v tom případě, pokud by její velení dostalo pokyn od ministra vnitra, respektive předsednictva ÚV KSČ v čele s jeho generálním tajemníkem. A ten (Jakeš ani Urbánek) žádný pokyn k zásahu nedal. Pokud by armáda proti lidem přesto zasáhla, tak by jednala nezákonně. A toho si byli generálové dobře vědomi.
Proč zásah nepřišel
Na otázku, proč pokyn k zásahu - podpořenému skrytými výhrůžkami - nepřišel, nemá historik Prokop Tomek jasnou odpověď. "Můžeme si to jen domýšlet. Hlavním důvodem však byla absence letité opory Sovětského svazu. Jeho vůdce Michail Gorbačov dával už dlouhou dobu jasně najevo, že nebude násilím udržovat režimy v satelitech Sovětského svazu. Jejich režimy se navíc v té době v Evropě už doslova sypaly. A v militarizovaném NDR (tehdejším východním Německu) jako domeček z karet. Československé politické vedení ztratilo tedy v listopadu 1989 sebedůvěru - bez zmíněné opory Kremlu - cokoliv rozhodnout," vysvětluje historik. Roli Gorbačova považuje za neocenitelnou.
Bývalý velitel 17. tankového pluku v Týně nad Vltavou a pozdější šéf generálního štábu Jiří Šedivý s historikem Tomkem souhlasí, že v listopadu 1989 nebyla kvůli hroutícímu se komunistickému režimu přijímána zvláštní opatření. "Nebo se to alespoň v případě mého pluku nepředpokládalo. Něco zcela jiného se však odehrávalo v lednu téhož roku, kdy si lidé připomínali dvacáté výročí sebeupálení Jana Palacha… anebo pak srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy."
Generál vzpomíná: "Z nadřízených velitelství jsme byli podrobováni velmi častým kontrolám, zda jsme připraveni k nasazení proti demonstrantům. Režim jednoznačně počítal s tím, že v určitých okamžicích použije armádu. Pro většinu mých lidí to bylo obrovské dilema, protože nás nadřízená velitelství nekompromisně tlačila k vyčlenění lidí i techniky k případnému zásahu."
Týnští velitelé se tlaku nadřízených bránili prý pasivní rezistencí, avšak tlak na jejich připravenost narůstal a množily se i kontroly nadřízených. "Podobalo se to až šikaně," vzpomíná generál.
V autoparcích tedy nakonec vždy stála kolona nákladních aut s potřebným materiálem na korbách. Až na munici a zbraně - ty byly připravené ve skladech. Nepředpokládalo se, že by se vyjíždělo i s tanky.
"Všichni jsme přesto stále doufali, že armáda nebude zneužita proti lidem, jako tomu bylo před dvaceti lety v roce 1969. Pořád jsme si kladli otázku: přece nemůžeme zakročit proti neozbrojeným demonstrantům? Každý si uvědomoval, že časy se změnily, že jsme zkrátka už úplně jinde," popisuje předlistopadovou atmosféru u týnského pluku jeho bývalý velitel.
Po 17. listopadu 1989 pak zřejmě i tyto rozpaky či vnitřní nesouhlas přispěly k tomu, že důstojníci tohoto tankového útvaru měli jasno, navíc je podpořil i jejich velitel divize Michal Miťka: "Pokud rozkaz k zásahu přijde, tak se nikam nejede."
Šedivý přiznává, že jemu i ostatním důstojníkům pluku pomohli s orientací, co se ve společnosti ve skutečnosti děje, absolventi vojenských kateder civilních vysokých škol, kteří si v Týně odbývali základní vojenskou službu. Ti toho věděli od svých studujících spolužáků v civilu víc než dost.
"Vzpamatoval se i můj politruk Vladimír Bližňák. Nikoho se neptal a vyrazil do Českých Budějovic mezi vysokoškoláky, s nimiž se pak vrátil do našich kasáren. Studenti pak v diskusích vojákům vysvětlovali své postoje," vzpomíná generál a nezastírá, že vojáci z povolání žili i kvůli častému pobytu ve výcvikových prostorech velmi odtrženě od reálného života.
"V hektické atmosféře, která vládla po 17. listopadu, nelze samozřejmě vyloučit takové excesy, jakým bylo vystoupení velitele slánské divize Zbytka na sjezdu družstevníků s jeho pozdravem bojových divizí," vrací se i Šedivý k této epizodě.
Co by kdyby
Jak by se události vyvíjely, kdyby přece jenom pokyn k nasazení vojska proti demonstrujícím lidem přišel, se mohou historici naštěstí jen domýšlet. "Je to jen má spekulace, ale velitelé základních bojových jednotek by ho odmítli splnit. O tom jsem bytostně přesvědčen. Na podobné téma jsem později diskutoval s mnohými veliteli bojových útvarů, kteří mně dali za pravdu," odpovídá generál.
Možná by se ale podle historika Tomka přece jen někde vyjelo. "Ti velitelé by ale podle mě neměli moc chuti proti lidem zasahovat. Řada z nich by zásah odmítla. Už 22. listopadu 1989 se například objevují petice vojáků v základní službě, v nichž dost odvážně deklarují, že proti lidem nepůjdou."
Nejvyšší armádní generalita - pokud by ten úkol obdržela od ÚV KSČ - by se nicméně podle Šedivého snažila tento rozkaz přenášet na nižší stupně. "Nevěřím tomu, že by se generálové v Praze proti pokynu použít armádu proti lidem postavili. Jejich rozkaz by ale vyzněl do prázdna kvůli silnému odporu bojových útvarů, respektive realisticky uvažujících velitelů. S odstupem let o tom ale jen spekulujeme. Lidem, kteří dnes říkají, že republiku zachránili před kontrarevolucí, nevěřím ani slovo, protože vím, jak se tehdy ke mně chovali jako moji nadřízení."
Ostatně i z atestací generálů v devadesátých letech vyplývá, že většina z nich byla zcela nedotčená událostmi mimo armádu. "Demokracie, pluralita… o tom neměli ani páru, vůbec nevěděli, co mají říct, byli bezradní. O těchto hodnotách ani nepřemýšleli. Žili v dokonalé sociální bublině," tlumočí některé závěry Tomek.
Jednou z výjimek byl například tehdejší velitel Západního vojenského okruhu Mojmír Zachariáš, který by podle historika rozkaz k zásahu nesplnil. "Byl dostatečně rozumný na to, aby pochopil, že ho splnit ani nemůže."
Určitou chuť zasáhnout někteří generálové přesto možná měli. Vyplývalo to ale podle Tomka hlavně z obavy o budoucnost. "Byli zvyklí na určité poměry, báli se, co bude dál, a tak se snažili ty poměry udržet. Dlouhá desetiletí byli navíc vedeni k tomu, že mají bránit socialismus proti vnějším i vnitřním nepřátelům. Mnohá svědectví také vypovídají o jejich vůli bránit socialismus i silou. Jakkoliv si k tomu jen o své vůli a bez zákonného oprávnění netroufli. Znovu ale říkám - rozkaz k zásahu odnikud nepřicházel."
Prezidentská vyšetřovací komise v září 1990 konstatovala, že 24. listopadu 1989 byly plány k zásahu armády na generálním štábu připraveny. Rovněž ministr národní obrany Milán Václavík podnikal všechny kroky k tomu, aby - pokud pokyn z ÚV KSČ přijde - byla armáda schopna zasáhnout.
"Za tyto přípravy nebyl nikdo stíhán a ani by nemohl být. Armáda zůstala nakonec v kasárnách," uzavírá Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu.
Sledujte video: Po měsících v kómatu mi táta řekl, že Havel už je prezident, vzpomíná Potměšil
Archivy: Co se dělo ve velení armády po 17. listopadu 1989?
- 21. listopadu 1989: Ministr obrany vydává rozkaz ke spuštění akce "Vlna", podle níž měli armádní spojovací experti převzít kontrolu nad Čs. televizí a rozhlasem. Stovka odborníků se sjela do ruzyňský kasáren, kde několik dnů vyčkávali na rozkaz, který nikdy nepřišel.
- 22. listopadu: Objevují se první prohlášení vojáků v základní službě, kteří v peticích vyjadřují podporu Občanskému fóru (OF).
- 23. listopadu: Na ministerstvu obrany se koná velitelské shromáždění velitelů stěžejních bojových jednotek. V jeho usnesení se vyjadřuje podpora socialismu. Týž den vystupuje ministr obrany Milán Václavík v Čs. televizi a rozhlase s propagandistickým projevem na podporu socialismu v Československu.
- 24. listopadu: Ministr obrany Václavík vydává pokyn ke vzniku řídící skupiny na generálním štábu. Tam se také schází náměstek ministra vnitra a šéf Státní bezpečnosti Aloiz Lorenc s velením armády. Velitelem vyčleněných sil a prostředků k potlačení společenských nepokojů je určen generál Florián Rygál. Pokud by politické vedení státu vydalo pokyn, tak se počítalo s nasazením 790 vojáků z povolání, 13 700 vojáků v základní službě, 155 tanky a 130 obrněným transportéry.
- 24. listopadu: Vedení OF vydává výzvu, aby armáda stála v krizových okamžicích na straně lidu.
- 24. listopadu: Na zasedání ústředního výboru KSČ vyzývá ministr obrany Václavík k obraně a podpoře socialismu. Jeho vystoupení zůstává bez odezvy.
- 25. listopadu: Ministr obrany Václavík vydává rozkaz k zamezení účasti vojáků v generální stávce.
- 30. listopadu: Michael Kocáb s Václavem Klausem jednají v Táboře s velitelem Západního vojenského okruhu Mojmírem Zachariášem, který je ujišťuje, že jemu podřízené vojenské útvary (tvořily 80% čs. armády) nebudou zasahovat do celospolečenského dění. Zároveň je požádal, aby ustaly útoky na vojáky, kasárna či vojenské objekty.
- 1. prosince: Velitel slánské divize Zdeněk Zbytek vystupuje na sjezdu družstevník v pražském Paláci kultury (dnes Kongresovém centru) s pozdravem bojových divizí, na podporu socialismu a ministra obrany Václavíka.
- 3. prosince: Prezident republiky Gustáv Husák odvolává ministra obrany Milána Václavíka. Na jeho místo jmenuje dosavadního náčelníka generálního štábu Miroslava Vacka.
- 7. prosince: Klíčový momentem je setkání Václava Havla s novým ministrem obrany Miroslavem Vackem, jemuž vyjádřil podporu. Ministr ho ujistil, že armáda zůstane stranou událostí. Havel to komentoval slovy: "Armáda je zmáknutá." Šlo o vyjádření jednoznačné podpory OF armádě.
- 15. prosince: Ministr obrany vydává rozkaz, podle něhož se ruší působení politických stran a hnutí v armádě. Tedy i KSČ, ale i OF.
- 22. prosince: Ministr obrany ruší rozkaz k vyčlenění sil a prostředků k potlačení společenských nepokojů.
- 27. prosince: Do vedení ministerstva obrany je jmenován první civilista Antonín Rašek. Stává se náměstkem ministra.
- 29. prosince: Rozkazem ministra je zrušena Hlavní politická správa čs. armády.
- 15. ledna 1990: Rozkazem ministra se mění letité komunistické oslovení a pozdravy v armádě. Místo soudruhu pane, místo nazdar soudruzi jen nazdar, místo sloužím socialistické vlasti jen sloužím vlasti.
- Zdroj: Prokop Tomek, publikace "Československá armáda v čase sametové revoluce" (Nakladatelství Svět křídel). Studie, jejíž titulní stránku přinášíme, je prvním dokumentem, který na základě archivních dokumentů analyzuje chování velení armády bezprostředně po 17. listopadu 1989.
