Nadšení vězněné Štěpánky Cejzlarové předcházelo oznámení sovětského tisku a rozhlasu ze 17. ledna 1942, z něhož se Češi a Slováci v Sovětském svazu dozvěděli o možnosti vstupu do československé vojenské jednotky.
Již 5. února 1942 přijelo do Buzuluku z internace v Orankách 88 vojáků, veteránů čs. legionu z Polska, kteří utvořili jádro velitelského kádru budoucí jednotky. Byly tak položeny základy 1. československého polního praporu.
Náčelník čs. vojenské mise v Moskvě Heliodor Píka zaznamenal ovšem i desítky dalších šokujících svědectví Čechoslováků, kteří byli z vězeňských táborů sovětského totalitního systému Gulag kvůli boji s nacisty propouštěni.
Ještě nedávný vězeň Slesinger mu tak v únoru 1942 přivezl do Buzuluku zoufalý dopis vězněných Čechoslováků: "Nacházíme se v Sorockém lágru, kde nás ještě v červnu bylo 360 lidí, teď už nás není ani polovina, většina z nás zemřela… většinou jsme z Podkarpatské Rusi (před válkou byla součástí Československa - pozn. red.). Chceme umírat za svobodu Československa, ale neumírat od té hrůzy, bídy a hladu," žádali Píku na smrt zubožení Čechoslováci.
Z generálových záznamů například vyplývá, že třicetikilogramový úbytek na váze byl u Čechoslováků zcela běžný. A v některých případech až padesátikilogramový.
Československý velvyslanec v SSSR Zdeněk Fierlinger, který byl pod silným vlivem tehdejšího šéfa čs. komunistů Klementa Gottwalda, všechny tyto informace mezinárodnímu Červenému kříži zapíral. Heliodor Píka s nimi naopak pracoval a snažil se životy spoluobčanů zachránit.
Sovětské úřady nakonec - především zásluhou generála Píky - propustily z táborů gulag 2700 občanů Československa. Pro špatný zdravotní stav a po prodělaných útrapách byli ovšem nejprve zařazeni k záložním jednotkám: 1. československý samostatný polní prapor v SSSR měl na konci roku 1942 v Buzuluku 969 mužů a žen, záložní pluk a rezervní rota pak 1969 mužů a žen.
Gulag: trauma na celý život
Útrapy z gulagu a pak i ty válečné poznamenaly v úvodu zmíněnou Štěpánku Cejzlarovou - Sochorovou na celý život.
"Až do smrti o tom, co zažila a vytrpěla, nemluvila. Tihle veteráni se řídili zásadou, a zvláště máma po záhadné smrti mého táty, že jakmile něco řeknou, tak bude zle a přijdou represe," vysvětluje Ludvík Sochor, syn válečného hrdiny Antonína Sochora. Podplukovníka, který za záhadných okolností v roce 1950 zahynul, přičemž se dodnes spekuluje o atentátu spáchaném v režii komunistické strany.
Obav se jeho matka nezbavila ani po pádu komunistického režimu v roce 1989. "Jen když pak přijel tátův válečný kamarád Josef Buršík z Velké Británie, kam utekl před komunisty, tak si spolu s mámou sedli a něco si spolu povídali," vzpomíná Ludvík Sochor.
Štěpánka Cejzlarová - Sochorová utekla z republiky před nacisty - tak jako mnozí Čechoslováci - nejdříve do Polska a pak do Sovětského svazu. Byla ale záhy zatčena a odsouzena k pobytu v gulagu za ilegální přechod hranice. Dva roky v pracovním lágru kácela stromy, když ji jeden ze strážných podstrčil útržek novin, kde se psalo o formování čs. praporu v Buzuluku. Velení gulagu Štěpánku Cejzlarovou a její kamarádku Vlastu Vyhnánkovou propustilo s podmínkou, že se přihlásí v Buzuluku, ve městě ležícím na jihu Ruska mezi řekou Volhou a pohořím Ural. Vyfasovaly tedy lístky na vlak a dva bochníky chleba.
"V dobytčím vagoně jsme byly jediné dvě Češky, jinak to byli samí cizinci, a hlavně zlodějky. Nádobu na výkaly jsme musely vynášet za jízdy. Byly to neuvěřitelné podmínky," vzpomínala pro Paměť národa Vlasta Vyhnánková, která tehdy při cestě do Buzuluku vážila jen 35 kilo.
Ve vlaku ale byly okradeny, takže do Buzuluku cestovaly přes dva měsíce. "Nebýt dobrosrdečných ruských babiček, které jim občas daly něco k jídlu, tak by zahynuly hlady," popisuje obvyklé těžkosti a utrpení propuštěných vězňů syn válečného hrdiny Sochora. "Chtěli především žít a pak také porazit německé okupanty," míní.
Jeho otce Antonína Sochora Sověti naopak propustili z internačního tábora v Suzdalu. V počátcích formování čs. polního praporu pracoval v jeho odvodní komisi, kde se také poznal se svojí budoucí manželkou Štěpánkou.
Sochorovi samopalníci později v boji o Kyjev dosáhli spolu s tanky Josefa Buršíka a Richarda Tesaříka jako první břehů Dněpru. Všichni tři byli za hrdinství v bitvě o ukrajinskou metropoli vyznamenáni titulem Hrdina Sovětského svazu.
Kolik lidí zemřelo cestou do Buzuluku, stále nevíme
"Buzuluk byl pro tisíce Čechoslováků vězněných v gulazích opravdu jedinou šancí na přežití a také možností osvobodit okupované Československo. Třebaže mnozí z nich přijížděli ve zbědované stavu, takže je museli vynášet z vlaku," popisuje Adam Hradilek z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Zároveň přiznává, že se stále neví, kolik Čechoslováků cestou do Buzuluku zemřelo anebo se v nekonečných prostorách Sovětského svazu ztratilo a do Buzuluku nikdy nedorazilo. Databáze teprve vzniká.
Národnostní a sociální složení vznikající československé jednotky bylo velmi pestré. Podle historiků tvořili významný podíl Rusíni a Židi, jejichž mateřským jazykem byla leckdy němčina.
Není také příliš známo, že někteří Čechoslováci, jako například František Polák či Karel Goliath, byli na základě doporučení Gottwaldova komunistického ústředí v Moskvě posláni - s cejchem nepřátel sovětského zřízení - z Buzuluku zpět do gulagu. Goliath byl v Sovětském svazu rehabilitován až v roce 1955. Teprve potom se mohl vrátit do Československa, kde byl ovšem znovu nezákonně vězněn.
Pravda o gulagu stála generála Píku život
Definitivně byl Čs. samostatný polní prapor zformován až v polovině července 1942, tisícovka jeho vojáků vyfasovala britské uniformy, ale zprvu pouze padesát pušek. Adekvátní výzbroj čs. vojáci obdrželi až na podzim.
Velitelem praporu se stal Ludvík Svoboda, jeho zástupcem byl Bohumír Lomský, původním příjmením Lenc, v letech 1956-1968 ministr národní obrany. Svoboda již v srpnu 1942 požádal o vyslání praporu na frontu, následující měsíce byly přesto zaměřeny na další výcvik a součinnost jednotek.
Teprve 27. ledna 1943 jednotka obdržela z rukou velitele čs. vojenské mise v SSSR Heliodora Píky svůj bojový prapor, aby o tři dny později odjela po železnici na frontu. Čekala je první bojová akce - bitva u vesnice Sokolovo.
Pravda o rozmístění rozsáhlé sítě táborů vězeňského systému Gulag v totalitním Sovětském svazu, kterou si Heliodor Píka při hledání Čechoslováků sestavil, stála ovšem generála po válce život. Ve zmanipulovaném procesu byl československou komunistickou justicí odsouzen k smrti. Píka byl navíc členům Gottwaldova komunistického vedení nebezpečný i tím, že věděl o jejich šmelině s potravinami, když za války působili v Moskvě. Generál kromě toho varoval prezidenta Edvarda Beneše před plány Sovětů, který ve zkratce zněl: "Ptají se - jaképak hlasování lidu? Až bude Rudá armáda v Čechách, pak budou muset všichni hlasovat pro diktaturu proletariátu."
Píkova tragédie je o to větší, že z gulagu dostal - a tím jim zachránil život - i pozdějšího šéfa komunistické rozvědky Bedřicha Reicina či prokurátora Karla Vaše, kteří ho po komunistickém puči v roce 1948 poslali ve zmanipulovaném procesu na šibenici. Z Reicina i Vaše se po válce stali fanatičtí komunisté. Ale i je nakonec semlely brutální praktiky totalitního režimu.
Buzuluk: jediná šance Čechoslováků jak nezemřít v gulagu
- Již krátce po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem 22. června 1941 byla 18. července podepsána československo-sovětská smlouva o válečném spojenectví a poté (27. září 1941) rovněž úmluva o vzniku čs. vojenské jednotky pod velením určeným čs. exilovou vládou v Londýně.
- Detaily o sovětsko-československém spojenectví byly nicméně s konečnou platností dohodnuty až 10. ledna 1942. Za místo formování jednotky určilo sovětské velení město Buzuluk v západní části Orenburské oblasti.
- Sovětský tisk a rozhlas oznámil 17. ledna 1942 Čechům a Slovákům v Sovětském svazu možnost vstupu do čs. jednotky. Již 5. února 1942 přijelo z internace z Oranek do Buzuluku 88 mužů, veteránů Českého a slovenského legionu z Polska, kteří utvořili jádro velitelského kádru budoucí jednotky a 12. února zde vznikl 1. československý polní prapor.
- Pro tisíce Čechoslováků vězněných v Sovětském svazu byl vstup do čs. jednotky v Buzuluku jedinou šancí, jak se dostat z gulagu a nezahynout v jeho otřesných podmínkách. Vězněni přitom byli zpravidla jen kvůli nelegálnímu překročení sovětské hranice při útěku z Československa před německými či maďarskými okupanty.
