Jednomu z našich čtenářů se to stalo v jednom městě v podhůří Šumavy. Naměřená rychlost po odečtu odchylky radaru 53 kilometrů za hodinu na padesátce a výzva k zaplacení pěti set korun, že pak úředníci na celou záležitost zapomenou.
Můžete namítnout, že se jedná o jasné porušení rychlosti a není o čem mluvit. Jenže tak snadné to není, správní právo je komplikované a v případě přestupků rozeznává jejich dvojí podstatu. Ta první je formální, tedy jestli řidič porušil předepsanou rychlost, což se v tomto případě skutečně stalo. Ta druhá je materiální a určuje společenskou škodlivost takového jednání, tedy jestli byla daným jednáním ohrožena bezpečnost na silnici.
V roce 2008 Nejvyšší správní soud vynesl tehdy přelomový rozsudek, v němž odpustil pokutu muži, jemuž Městský úřad v Chomutově vyměřil částku 1500 korun a tisícovku za náklady řízení proto, že po odečtení tolerance radaru porušil předepsanou padesátku o dva kilometry za hodinu, navíc těsně před značkou signalizující konec obce. Podle tehdejšího rozhodnutí soudu by mělo být vždy při rozhodování o pokutě přihlíženo právě ke společenské škodlivosti takového jednání.
Teoreticky by to měl tedy určit městský úřad nebo magistrát, než pošle tzv. výzvu k uhrazení určené částky. Ta je v Česku jakýmsi předstupněm klasického správního řízení, majitelé aut, jimž městské radary naměří porušení rychlosti, musí zaplatit určenou částku, zde pět set korun, výměnou za to, že úřad pak nezahájí správní řízení. V něm by pak řidiči hrozil větší postih a dost možná i trestné body (byť ne v tomto konkrétním případě).
Úřady dostaly berličku v podobě "výzvy" poté, co řada šoférů, kteří se z postihu chtěli vykroutit, hlásila, že jejich auto v době spáchání přestupku řídila osoba blízká, kterou nemohou udat. Úřadům se tím dost zjednodušila práce. Ve výzvě musí označit typ přestupku, jehož znaky chování řidiče vykazuje, přidat čas a místo spáchání, určit požadovanou částku a podmínky splatnosti.
"Zákon tedy správnímu orgánu v takové situaci neukládá povinnost prokázat materiální znak přestupku," říká právní analytik společnosti AZ Legal Radovan Lukáč. Stejně tak není nutné, aby úřad v rámci výzvy dokládal například správnou kalibraci radarů, měl by ji však zpřístupnit na vyžádání. Proti výzvě se ani nedá odvolat, pokud s ní člověk nesouhlasí, stačí, aby nezaplatil, a s úřady se může potýkat ve správním řízení. Lukáč upozorňuje, že v takovém případě by měl úřad prokázat, že k naplnění materiální podstaty došlo, byť i "v nepatrné míře".
Oliver Uraz z kanceláře Arrows přirovnává výzvu k řešení přestupku s policií na místě, tam také dochází k tomu, že pokud řidič s postihem nesouhlasí, celá věc spadne do správního řízení. Rozdíl je ale podle něj v tom, že policista může o materiální podstatě rozhodnout na místě. "V případě radaru toto však nelze rychle a efektivně provést, proto řízení samotné následuje až po výzvě," vysvětluje.
Pokud se tedy cítíte ukřivděni, že jste přece nic neprovedli, nikoho neohrozili, tak by mělo dávat smysl výzvu ignorovat a nechat úřad posoudit materiální podstatu přestupku. Jenže to není tak snadné. Advokát Tomáš Beran poukazuje na další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z roku 2011, v němž již stejný senát k materiální podstatě příliš nepřihlížel.
V druhém případě šlo o překročení rychlosti o 19 kilometrů za hodinu v obci. Zatímco v prvním případě soud podle Berana připustil, že je nutné k materiální stránce přestupku přihlížet, v tom druhém už se spokojil s tím, že když někdo porušil rychlost, tak automaticky naplnil i materiální podstatu. "Místo aby po policistech a úřednících chtěl špičkové, precizní a detailní dokazování znaleckými posudky, v čem ta nebezpečnost v daném případě tkvěla, spokojil se lakonicky s tvrzením, že to bylo v obci a byly tam domy a na té silnici někde (!) i přechody, a to stačí," píše Beran ve svém blogu.
Pokud jste tedy překročili rychlost o zanedbatelnou hodnotu a z úřadu vám přišla podobná výzva, je tím nejsnadnějším řešením zaskřípat zuby a požadovanou částku zaplatit. "Ve správním řízení dostanete možnost širší obhajoby, ale nic si od toho neslibujte," varuje Beran. Pokud byste se pak chtěli bránit u Nejvyššího správního soudu, bude to podle něj "zdlouhavý proces, finančně velmi nákladný a s velmi nejistým výsledkem".
Nějaká pevná pravidla, která by určila, kdy je materiální znak přestupku naplněný, neexistují. "Je potřebné zohlednit další skutkové okolnosti jednání, proto ani soudy nijak nevymezují, a z podstaty věci ani vymezit nedokážou, za jakých okolností dojde k naplnění materiálního znaku přestupku překročení nejvyšší povolené rychlosti," popisuje Lukáč z AZ Legal.
Tuto nejistotu komplikují náklady. Ve správním řízení je minimální pokuta za porušení rychlosti 1500 korun, v případě soudní cesty pak náklady mohou šplhat klidně k desítkám tisíc. Je nutné zaplatit soudní poplatek, v případě prohraného sporu pak je kromě vlastního advokáta nutné uhradit i soudní výlohy protistrany. "Ty by však neměly dosahovat větší výše, protože platí, že agendu na úseku dopravních přestupků by si obce měly řešit prostřednictvím vlastního aparátu, kdy zastoupení obce advokátem v takovém sporu by zpravidla nebylo shledáno jako účelné," říká Oliver Uraz, i tak se ale jedná o nepoměr k výzvou požadované částce.
Úřady tak jsou ve výhodné pozici. Žádný z redakcí oslovených právníků vlastně nedoporučuje stavět se na zadní. Zneužívají tedy úřednici svoji pozici? Na to jsme dostali tři různé odpovědi.
Tomáš Beran se zastává řidičů: "Samozřejmě, přesně takto to funguje ve všech případech. Když vám pošlou složenku na 500, budete vynakládat desetitisíce na právníka s nejistým výsledkem? Mají to dobře spočítané."
Radovan Lukáč v jejich postupu vidí především přehnanou byrokratizaci. "Úřady mají problém zejména v menších obcích získat pracovníky s potřebnou erudicí. Tito pracovníci jsou tím pádem nuceni jednat na základě nejrůznějších interních školení i bez hlubší znalosti právních předpisů, kterou obzvláště v oblasti správního práva postrádají někdy i právníci, jelikož se jedná o obor rozsáhlý a značně komplikovaný."
A Oliver Uraz straní úřadům. "Nejde ani tak o zneužití práva obcemi, jako o jakýsi zdvižený prst nad provozovateli, resp. řidiči vozidel. Obce chtějí řidičům dát především najevo, že v obci povolených 50 km/h je maximální povolená rychlost, nikoli minimální či jediná dovolená. Již tedy jen z textu zákona plyne, že by řidiči měli jezdit pomaleji než 50 km/h."
A skutečnost, že někde radary pracují s tolerancí až deseti kilometrů za hodinu a jinde řidiče pokutují již za minimální překročení rychlosti, bohužel také nikterak právní argumentaci nepomůže. "Popravdě jde spíš o takový nešvar, kdy čeští řidiči si zvykli, že je možné jezdit vždy trochu přes limit a policie jim to většinou toleruje, podobně obce s nastavením svých radarů," říká Uraz. Úřadům to podle něj zjednodušuje důkazní situaci, kdy pro ně případně není tak složité prokázat materiální znak přestupku.
"Berte to jako 'pozornost', ale ne jako něco, na čem by se dala postavit právní argumentace. Ano, v ideálním světě by měla být aplikována pravidla konzistentně a obdobné případy posuzovány stejně, ale praxe taková není," upozorňuje Beran.
