„Nechceme nic naoko, rádi bychom se podívali, jak ve skutečnosti vypadá ten skrytý dohled v provozu,“ říkám hlídce dopravních policistů před budovou krajského ředitelství Policie ČR v Pardubicích krátce poté, co mi tisková mluvčí Markéta Janovská ukázala zaparkovanou nenápadnou světle modrou octavii.
Vše o Škodě Octavia
Kompletní informace o aktuální nabídce modelu Škoda Octavia včetně ceníku, akční nabídky, nezávisle měřených technických údajů nebo podrobné recenze založené na testech několika verzí najdete zde.
Je to jedno z těch 54 aut, která těsně před koncem minulého roku policisté převzali v areálu mladoboleslavské Škodovky. Nyní již několik týdnů v mnoha okresech republiky chytají řidiče, kteří příliš spěchají, případně páchají jiné přestupky proti dopravním předpisům.
„Samozřejmě se již fotky s registrační značkou tohoto vozu objevily na Facebooku a jinde na internetu, nicméně musím upozornit, že tyto nové octavie máme již dvě a kromě nich dalších osm aut,“ říká mluvčí Janovská. Změřit řidiče v tomto regionu dokáže i Volkswagen Passat, případně starší Škody Octavie rovněž v civilním provedení.
Mezitím míříme na silnici s číslem 37. Je to spojovací komunikace mezi Pardubicemi a Hradcem Králové. Klasickou silnici první třídy moc nepřipomíná. Jedná se totiž o čtyřpruhovou silnici s odstavným pruhem a svodidly mezi oběma směry. Na první pohled je to prostě dálnice. Však se také brzy, prý až se dokončí oplocení kvůli zvěři, stane silnicí pro motorová vozidla podle nové klasifikace. To se bude smět jezdit bez rizika pokuty až stodesítkou, nyní je však limit nastaven jako na každé jiné silnici v Česku nacházející se mimo obec na 90. Sami jsme po této silnici do Pardubic z Prahy přijeli a na základě dřívějších zkušeností je nám tudíž jasné, že tady nebudeme na úlovek čekat moc dlouho.
Policisté ale podle našich zkušeností na takovýchto silnicích nebývají zase až tak moc přísní. Také tentokrát jsme si všimli, že nastavují hranici měření až na rychlost 100 kilometrů v hodině. Plně se s nimi ztotožňujeme. Venku svítí sluníčko, silnice je suchá a teplota se drží poměrně vysoko nad nulou, tudíž ani na mostech a dalších zrádných místech nehrozí námraza.
Malé překročení rychlosti na takovém typu silnice opravdu není nebezpečné, s čímž souhlasí i řada zkušených policistů. „Sám jezdím samozřejmě i se soukromým autem a vím, že často je v provozu důležitější sledovat okolní provoz, a ne neustále pohledem kontrolovat tachometr,“ řekl nám jeden z nich a dodal, že leckdy jsou dokonce nebezpečnější auta, která se naopak v provozu pohybují příliš pomalu.
Po několika kilometrech jízdy předpisovou rychlostí nás předjíždí hnědý Mercedes třídy E s pražskou registrační značkou. Zavěšujeme se za něj, řidič si evidentně hrozícího nebezpečí nevšímá a pokračuje v rychlé jízdě. Chvílemi jedeme tempem, které se již blíží dálničnímu limitu. Jan Šturma nechává měřící kameru zapnutou až do okamžiku, kdy mercedes brzdí a míří na kruhový objezd u Opatovic. To řidiče zřejmě zachránilo od vyšší pokuty a hlavně vyššího přídělu bodů do karty řidiče. „Průměr má 114 kilometrů v hodině,“ říká Jan Šturma poté, kdy mercedes dojede a ukáže mu, kde má zastavit.
Pokud by jel zhruba rychleji o deset kilometrů v hodině, hrozilo by mu podle současně platného bodového systému udělení tří bodů, ale hlavně ohrožení, že v případě stejného přestupku během následujících dvanácti měsíců přijde automaticky o řidičské oprávnění.
Takové štěstí neměl o pár kilometrů dál po opětovném rozjezdu „dohledové“ octavie řidič bílého SUV Volvo. 126 kilometrů v hodině,“ zní nemilosrdný verdikt policistů. Naopak pokuta 600 Kč v prvním případě a 1000 Kč pro druhého řidiče se mi zdá v tomto případě docela mírná. „Máme možnost výši až do maxima 2500 Kč stanovit sami. V tomto případě se samozřejmě dá přihlédnout k tomu, že ani jeden z obou řidičů nejel agresivně, nikoho neohrozil a navíc si tak počínali na silnici, která je bezpečná a je připravená pro vyšší rychlostní limit,“ vysvětluje Šturma.
Je ale otázkou, zda to bude moci dělat i v budoucnosti. Ministr dopravy Dan Ťok již ohlásil, že by chtěl zavést za jednotlivé přestupky přesné taxy, podobně jako je tomu na Slovensku nebo například v Německu.
Oba řidiči svorně přiznávají, že si policejní octavie až do chvíle, než se rozsvítila po celém jejím obvodu výstražná ostrá modrá světla, vůbec nevšimli. Oba prostě spěchali. „Byl jsem na služební cestě a manželka mi volala, ať se rychle vrátím, protože dcera je nemocná,“ říkal seriózně vyhlížející dobře oblečený řidič ve volvu. „Jsem slušný řidič, předpisy se snažím dodržovat, i když občas nějakou tu pokutu zaplatím,“ říkal redaktorovi online deníku Aktuálně.cz během doby, co policisté uvnitř vozu kontrolovali v databázi jeho minulost a také to, zda není něco v nepořádku s jeho vozem. Předcházející řidič, který prý měl mercedes vypůjčený na služební cestu, má také s dopravními policisty poměrně bohaté zkušenosti. „Nedávno mi vrátili řidičák poté, co jsem se vybodoval, a před čtrnácti dny mě v Praze na Jižní spojce pokutovali kvůli telefonování,“ svěřil se.
Nabízíme policistům názor, že častěji se nechávají přistihnout řidiči, kteří se na řízení tak úplně nekoncentrují. „Já, když jedu po silnici, tak si přece ve zpětných zrcátkách musím všimnout auta, které zcela kopíruje můj styl jízdy, a přesvědčím se, o co se jedná,“ říká redaktor s více než třicetiletou řidičskou praxí. Souhlasí s námi a názorným dokladem je řidič škodovky, který začne předjíždět. Jenže když uvidí uvnitř našeho auta policisty oblečené do reflexních služebních bund, v klidu dokončí manévr a pokračuje opět povolenou rychlostí.
Do tenat každé hlídky v průměru během její jedné služby padne pět až patnáct řidičů, kteří spáchali přestupek. „Záleží na tom, jak náročné je jeho vyřízení, například při zjištění alkoholu jde o docela zdlouhavý proces,“ říká mluvčí Janovská.
Auta jsou sice především uzpůsobena na dokumentaci přestupků typu rychlá jízda, ale policisté rozhodně nemají v popisu práce pouze měření rychlosti. „Teď pojedeme tam, kde se často stávají nehody,“ říká velitel Šturma a vysvětluje, že místa, kde hlídka působí, si volí obvykle sama. „Máme pouze během směny stanovené dva kontrolní body, odkud se v danou chvíli musíme ohlásit. Ale ani ty nejsou vždy pevně dané, například když řešíme nějaký přestupek dost daleko odtud, je možno je měnit,“ vysvětluje.
Míříme tedy na silnici spojující Pardubice s Vysokým Mýtem. Je hodně frekventovaná, pohybuje se tu hodně kamionů a míst k předjíždění pramálo. Po chvíli dojíždíme starší Suzuki Swift. Řidička zjevně spěchá a nasazuje na každém místě s přerušovanou čarou k předjíždění. Nakonec si troufá i na zánovní kombík BMW. „Stihla to v toleranci povolené rychlosti a ještě před značkou zákaz předjíždění,“ konstatuje policista. A tak tentokrát vyvázla. Její způsob jízdy však podle našeho názoru nebyl bezpečný.
Ptáme se, jak často řidiči na Pardubicku platí pokuty za jiné přestupky, než je rychlost. „Z hlavy to nevím, ale samozřejmě jsem mnohokrát pokutoval ty, kteří za jízdy telefonují, nebo řidiče přejíždějící z pruhu do pruhu bez blinkrů. Rovněž se docela zaměřujeme na vozidla jedoucí bezdůvodně stále v levém pruhu,“ vysvětluje Šturma.
Bez úlovku zůstala tentokrát hlídka také na silnici číslo 322 u Dašic, po které si zejména řidiči kamionů zkracují cestu z Pardubic opět ve směru na Vysoké Mýto. „Je tu několik vesnic následujících těsně za sebou a v nich platí pochopitelně padesátka. Mnozí to nedodržují a několikrát nás zdejší starostové prosili, abychom tu hlídali,“ vysvětluje mluvčí.
Ještě předtím zastavujeme a řidič vozu ručním klíčkem pod kapotou nastavuje mikrovlnný radar v přídi na takový úhel, aby bylo možno měřit jak vozidla jedoucí stejným směrem, tak i ta v protisměru. S tím pak musí korespondovat i natočení kamery za předním sklem. „Jindy jsme tady skoro vždycky někoho přistihli,“ dodávají policisté s pokrčením ramen.
Poslední naší zastávkou před koncem této směny policejní hlídky je železniční přejezd na kraji Pardubic. Nachází se na vysokorychlostní trati směrem na Českou Třebovou a v mnohém připomíná pověstný přejezd ve Studénce. Před ním i za ním je křižovatka. „Nechápu to, všude v Pardubicích už přes tuto trať vedou podjezdy nebo nadjezdy a tady ponechali klasické závory,“ rozhořčuje se Šturma. I odtud místní obyvatelé často na policii volají, že sem vjíždějí velké kamiony, přestože tu je zákaz vjezdu aut s délkou nad osm metrů, a že přes přejezd chodí chodci. Také ti sem mají zákaz vstupu a platí pro ně povinnost překonávat trať podchodem.
Odstavujeme octavii na krajnici v boční ulici a míříme kameru na přejezd. Čekáme asi hodinu, ale auta výstražná červená světla předcházející zhruba o dvacet sekund spuštění závor respektují. Neudělá to ale nedočkává dvojice cyklistů, kteří nevyčkali, až po přejezdu vlaku a zvednutí závor také zhasnou červená světla. Stojí to pak každého stokorunu.
Před krajským ředitelstvím se pak s policisty loučím. Ptám se ještě, zda jsme dnes měli mimořádné štěstí na klidné typy řidičů, kteří proti přestupku a pokutě nijak neprotestovali. „Ani ne, sloužím u dopravní policie patnáct let a za tu dobu jsem na nikoho ani nemusel příliš zvyšovat hlas,“ uzavírá velitel. „Zejména to platí o tomhle autě, které má opravdu super výbavu. Řidiči si totiž dobře uvědomují, že proti nim máme dost důkazů...“
