Sidorenková stále zoufale hledá informace o svém dítěti, podle ní jeho jednotku poslali jako potravu pro děla. Sidorenková má také nevlastního syna. Ten je zase na Ukrajinou kontrolovaném území ve Lvově. "V naší rodině je to boj bratra proti bratrovi. Ta válka je zbytečná a nesmyslná," říká se svým druhým manželem.

Kdyby mohla, obcházela by Charkovskou oblast dům od domu. "Tam jsem se narodila. Nikdy jsem si nedokázala tohle všechno  představit. Jako dítě tam můj syn chodil k tátovi. Charkov zná a vždycky ho obdivoval. Ale život to zařídil nečekaně jinak," vypráví reportérovi zničená žena.

Kdy se jí syn ozval naposledy? "Dvanáctého března jsem měla narozeniny. Zavolal mi a popřál mi. Byl to jeho poslední telefonát. Od té doby jsem o něm neslyšela. Poslali je, aby se připojili k útoku. Říkali, že kolona byla zničena 16. března, že potřebují vzorky DNA, že je tam spousta mrtvol," dodává Sidorenková.

Synův vzorek DNA se ale s žádným tělem neshodoval. Podle jeho matky je stále nezvěstných 500 členů jeho jednotky. Olga Sidorenková tvrdí, že bude stále doufat, že je její syn Vladislav stále naživu.

Ačkoliv je stále možné, že je voják držen v zajetí, pravděpodobnost, že zemřel v boji, je násobně vyšší. Reportáž Rádia Svobodná Evropa tak na konkrétním příkladu ukázala obecný jev, o kterém se mluví už od začátku invaze v únoru letošního roku. Rusové dle zpráv ukrajinských úřadů dlouhodobě nejeví zájem o těla padlých. 

Například v březnu ukrajinské dráhy nabídly dvacet chladicích vozů na převoz padlých vojáků do Ruska z Dnipra, to ale nabídky nevyužilo. "Ve jménu propagandy o vítězství jsou připraveni vzít matkám možnost pohřbít své mrtvé," prohlásil tehdy předseda ukrajinských drah Oleksandr Kamyšyn.