Praha – Pro pamětníky listopadu 1989 a vůbec osmdesátých let, kteří poslouchali i přes zuřivé rušičky rozhlasové vysílání Hlasu Ameriky, je jméno Jolyon Naegele nezapomenutelné.
Devětapadesátiletý rodák z New Yorku byl jedním z mála západních novinářů akreditovaných v Československu, s jehož prací se Češi a Slováci tehdy mohli seznámit. Právě díky Hlasu Ameriky, pro který pracoval.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz vypráví, jak vzpomíná na listopad před pětadvaceti lety, na své zkušenosti s Veřejnou i Státní bezpečností a jak vidí Čechy a Slováky dnes.
V Praze dávno nežije, jen sem podle svých slov občas přijíždí. Nevěnuje už se ani práci novináře, je politickým ředitelem mise OSN (UNMIK) v Kosovu.
A.cz: Když se řekne listopad 1989 a Československo, co se vám po těch letech jako první vybaví?
Přeplněné Václavské náměstí a obrovský dav, který rostl noc co noc. Mírná, ale napjatá atmosféra související s tím, co bude a co to vlastně je. Jestli je to návrat do něčeho v minulosti, nebo něco úplně nového. Byly to každopádně neskutečné, nezapomenutelné okamžiky.
A.cz: Pro generaci, která pamatuje listopad 1989 nebo vůbec osmdesátá léta, jste velmi známým člověkem. Váš hlas tehdy znali z vysílání Hlasu Ameriky a byl jste v Československu rozhodně nejznámějším zahraničním novinářem. Cítíte dodnes v České republice svoji určitou známost, popularitu?
Už jedenáct let v České republice nežiji, jen sem občas jezdím. Mezi určitými lidmi, samozřejmě hlavně těmi staršími, někdy slyším "Aha, vy jste ten legendární Jolyon Naegele".
Po revoluci toho bylo samozřejmě mnohem víc. Třeba jsem šel na poštu a paní za přepážkou říkala: "To bych nikdy nevěřila, že bych potkala Naegeleho osobně!" To už se mi ale samozřejmě dávno nestává a mládež, myslím, asi vůbec neví, kdo jsem.
A.cz: Byl jste v osmdesátých letech jedním z mála západních žurnalistů akreditovaných v Československu. Jak to bylo se zájmem StB o vaši osobu?
Otevřela na mě signální svazek už v roce 1981. Při mé první služební cestě jsem byl sledován. Udal mě člověk, se kterým jsem hovořil po telefonu. A navštívil jsem knihovnu na americkém velvyslanectví. Sledovali mě po celé Praze a pak kontrolovali na Národní třídě.
Četl jsem před dvaceti lety svůj svazek. Bylo tam skoro 1180 stran o mém sledování.
Co na mě StB nasbírala mimo území Československa, to jsem nikdy neviděl. Ovšem některé zprávy z bratrských rozvědek o mých aktivitách v dalších zemích socialistického tábora také našly cestu do mého svazku StB.
A.cz: Neměl jste někdy strach z vyhoštění?
Někdy ano. Vyhrožovali mi vyhoštěním opakovaně.
Poprvé mě zadrželi při pohřbu Jaroslava Seiferta. Přímo na hřbitově mi vzali tašku, kde jsem měl magnetofon a mikrofon. Strčili mě do auta, patnáct minut mě vezli někam na pole, kde jsem nastoupil do jiného auta. Pak jsem skončil na místním oddělení Veřejné bezpečnosti v Kralupech, kde mě drželi asi půl hodiny.
Druhý den si americké velvyslanectví stěžovalo na ministerstvu zahraničí a odpověď zněla, že tito pánové, kteří mě zadrželi, měli obavu, že jsem v tašce měl bombu.
Zadržen jsem byl například také v srpnu 1988 během dvacátého výročí invaze Varšavské smlouvy. Šel jsem po ulici z návštěvy jednoho disidenta, který nebyl doma. Policista mě zastavil před polskou ambasádou a odvezl na stanici Veřejné bezpečnosti na náměstí Míru.
V prosinci 1988 jsem byl na cestě na Škroupovo náměstí, kde se konalo povolené shromáždění disidentů. U stanice metra Muzeum mě zastavili policisté a ptali se mě, co dělám na Václavském náměstí.
Estébák mě natlačil ke zdi a ptal se, co bych řekl na to, kdybych přišel ten den o svoji akreditaci a musel bych do půlnoci opustit Československo. Říkal jsem mu, že to beru jako anonymní vyhrožování, protože se mi nepředstavil, a že se nebudu zaobírat nějakým anonymem.
Mělo to ale dohru. O incidentu se dozvěděl americký velvyslanec při KBSE (předchůdce dnešní OBSE – Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) ve Vídni. Když tehdejší československý ministr zahraničí Jaromír Johanes znovu žádal o to, aby mezinárodní konference byla uspořádána v Praze, americký velvyslanec vystoupil proti s odůvodněním, že Československo porušuje základní lidská práva. A uvedl jako nejčerstvější případ chování k akreditovanému americkému novináři, tedy ke mně. Takže konference se v Praze nekonala.
Během Palachova týdne v lednu 1989 mě jeden den sledoval tentýž estébák. Pořád za mnou nepříjemně blízko chodil, ale nic už mi neudělal. Bylo ale na něm vidět, že je hodně naštvaný. Během tohoto týdne mi také někdo postříkal bílou barvou auto a vypustil pneumatiky před hotelem Jalta na Václavském náměstí.
A.cz: Čím vás vývoj v České republice během těch pětadvaceti let překvapil příjemně a čím naopak?
Příjemně mě překvapila rychlost změn po listopadu. Byl jsem pak v Československu v roce 1990, doprovázel jsem prezidenta Havla například v USA, Rusku, Německu a tak dál. Všechny podstatné změny se vlastně uskutečnily během prvních šesti měsíců roku 1990. Zásadní změny byly překvapivě rychlé a bezproblémové.
Co jsem nečekal a co mě překvapilo nepříjemně, byl rozpad Československa. Dodnes si myslím, že to byl nesmysl. Že se to stalo kvůli egům některých politiků.
Nemuselo k tomu dojít. Já jsem si už v těch osmdesátých letech samozřejmě uvědomoval určitým způsobem rozdílnost dvou velmi blízkých národů Čechů a Slováků, přesto se domnívám, že společný stát mohl fungovat a být vzorem.
A.cz: A považujete za chybu, že nebyla zakázána komunistická strana?
Ano. Strana, která spáchala taková zvěrstva od svého nástupu k moci až do svého svržení, měla být když ne zakázána, tak alespoň zásadněji zreformována. Změny byly povrchní, vlastně se strana jen zbavila elitní smetánky.
Dodnes mě překvapuje, že komunisté stále dostávají nějakých dvanáct až čtrnáct procent hlasů. To znamená, že i lidé z další generace si myslí, že komunismus představuje nějaké řešení. Také se domnívám, že příliš mnoho komunistů je stále hrdých na to, co jejich strana napáchala.
A.cz: Co soudíte o současné české politice? Hodně se hovoří například o korupci či o prorůstání byznysu do politiky…
Není to jenom jev typický pro postkomunistické země. Je to problém i v mnoha jiných zemích. Nejsem přesvědčen o tom, že postkomunistické státy jsou tím zasaženy více než jiné.
Československo mělo velice dobrý obraz v zahraničí za první republiky, dnes je jméno České republiky, řekl bych, trochu choulostivé. Lidé ve světě znají Prahu jako krásné město a plzeňské pivo, ale mimo středoevropský okruh asi málokoho zajímá česká politika.
