Čeorvon (Od našeho zpravodaje) - Zamračení jihokorejští vojáci vykukují za prudkého deště ze strážních věží, všude kolem nich jsou prázdné silnice s masivními kovovými zábranami, ploty s ostnatým drátem a nápisem "miny" každou chvíli protínají úzkou silnici.
Nikde nejsou žádné domy nebo továrny, jen pole a pustina. Toto území je v dosahu dělostřelectva KLDR z okolních hor, takže tu nesmí nic stát.
Velké červené cedule s bílými čísly jsou otočené nahoru. Dávají vědět pilotům letadel, že právě letí do severokorejského vzdušného prostoru. Kdo pokračuje dál, má stoprocentní jistotu, že ho sestřelí ještě jihokorejská protiletadlová obrana.
Instrukce jsou i na jižní straně hranice jasné. Kdo letí nebo se jinak snaží dostat na sever, nesmí dostat šanci uspět. V září jihokorejští vojáci zastřelili muže, který z dosud nevyjasněných důvodů skočil do řeky a plaval do Severní Koreje.
Pohled do demilitarizované zóny směrem na sever vůbec nesvědčí o tom, že jde o nejvíce střeženou a na obou stranách nejvíce ozbrojenou hranici světa s největší kumulací veškeré vojenské techniky a munice, jakou si lze představit.
Alespoň tady v Čeorvonu, což je dost odlehlý kout zóny a málokdo se sem dostane, protože z metropole Soulu je to sem mnohem dál než do známějšího Pchanmudžomu.
Je tu ticho, neuvěřitelně bujná vegetace, hustý les a hejna ptáků. Do míst rozdělujících sever a jih v uplynulých šedesáti letech jen málokdo vstoupil, a tak se zvířatům i rostlinám daří.
Čeorvon je proslulý hlavně tím, že zde severokorejská armáda budovala velmi pracně ve skále tunel, který měl sloužit k infiltraci vojáků na jih. Část, kterou stihli seveřané dokončit, je dlouhá skoro tři kilometry.
V roce 1974 ale jižní hlídka měla pocit, že slyšela v podzemí něco jako výbuch. Nahlásila to nadřízeným a specialisté pak objevili ve skále chodbu, kterou by se Severokorejci pohodlně dostávali za nepřátelské linie.
To se jim nepodařilo, a tak přišla ke slovu jiná taktika.
Letošní rok kupříkladu začal bezprecedentními výhrůžkami severokorejského vůdce Kim Čong-una na adresu Jižní Koreje a dalších "nepřátel". Mladý Kim hrozil zničujícím úderem, jadernou bombou a válkou kvůli tomu, že Rada bezpečnosti OSN po atomovém pokusném výbuchu a testu raket dlouhého doletu zpřísnila sankce proti severokorejskému režimu.
V pohraniční zóně, která rozděluje neprodyšně sever a jih už šedesát let, se to nijak neprojevilo. Nikdo na nikoho nezaútočil. Zatím.
Paradoxně jihokorejská prezidentka Pak Kun-hje navrhla, aby v Čeorvonu uprostřed zóny v budoucnosti vznikl mírový park, až to okolnosti dovolí a nenávist severu vůči jihu poleví.
Má se podle ní využít toho, že uprostřed nejmilitarizovanější zóny planety s největším zničujícím potenciálem vznikl unikátní ekosystém, nenarušovaný civilizací.
V tuto chvíli ale vypadá realizace této myšlenky vzdáleně, protože tak daleko proces sbližování obou korejských států rozhodně není. Letošní napětí a ostrá rétorika je naopak vzdálily.
Namísto parku se lze projít jen oním severokorejským tunelem, jehož ražba musela být nelidskou dřinou. A tento tunel je spíše památníkem války než míru.
Severokorejská armáda má v základní službě 1,2 milionu osob, a když zapojí i všechny záložníky, lidové milice a další složky, může postavit teoreticky přes sedm milionů lidí se zbraní v rukách.
Ruské tanky možná nejsou nejmodernější, zato raket mají Severokorejci na tvrdý úder vůči nepřátelům více než dost.
Jižní Korea nemá tak početnou armádu (kolem 650 tisíc lidí), ale její silnou stránkou je modernější letectvo.
V Soulu sídlí jihokorejské ministerstvo sjednocení. Unikátní úřad, který žádný jiný stát na světě nemá, protože není rozdělen. Tajemník ministerstva Lee Duk-hjong říká, že přes veškeré problémy a nepřátelské projevy přece jen kontakty mezi oběma částmi poloostrova pokračují.
Jen za několik posledních let prý on osobně jednal v Pchjongjangu jedenáctkrát a počet smluv dojednaných mezi oběma zeměmi už přesáhl dvě stovky, přestože se navzájem diplomaticky neuznávají a technicky jsou stále ve válečném stavu.
Sjednocení Koreje nepřestává být podle něj dlouhodobým cílem Soulu, ale je třeba zdůraznit slovo "dlouhodobé".
"Musíme postupovat pomalu. Pro nás rozhodně není vzorem sjednocení Německa v roce 1990, kdy západ v podstatě absorboval východ. Tady to není a nebude možné. Je třeba vše postupně chystat a samotná Severní Korea na to musí být nejprve připravena, i ekonomicky," soudí Lee Duk-hjong.
Reflektuje tak obavy mnoha Jihokorejců, že sjednocení bude pro ně drahé, že ho budou muset zaplatit oni.
Ale co když dojde k neočekávanému kolapsu režimu v Pchjongjangu a padesátimilionová Jižní Korea bude muset rychle převzít odpovědnost za pětadvacet milionů Korejců na druhé straně hranice?
"Toho se neobáváme. Podle informací, které máme, je režim Kim Čong-una poměrně stabilní, má pod kontrolou armádu a všechny části země. I když samozřejmě nevíme, co Kim Čong-un dál udělá," říká tajemník.
To je také důvod, proč nemálo Jihokorejců nemá obavy z války. Kim Čong-unovi a elitám jeho režimu jde hlavně o přežití u moci a ozbrojenou konfrontací by především ohrozili sami sebe.
Ostražitost nicméně trvá. Jihokorejská prezidentka ve středu na summitu Rady pro spolupráci v Asii a Tichomoří požádala čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, aby zatlačit na KLDR a donutil ji přerušit jaderný program (na Číně je Severní Korea hospodářsky závislá, a Peking tak jako jediný má na režim v Pchjongjangu páky).
V Čeorvonu hned za vojenskou zónou stojí dům, který připomíná, že sever je do určité míry pořád nepřítel. Zničená budova Korejské strany práce, která zde po roce 1948 dva roky vládla, protože Čeorvon při původním rozdělení patřil na komunistický sever.
Dům zůstal tak, jak byl po válce v roce 1953. Bez střechy, rozstřílený a s rozbitými schody, po kterých projel tank. Místní tvrdí, že v podzemí budovy byli týráni a zabíjeni lidé, takže dům je jakoby prokletý a nikdo s ním nechce mít nic společného, natož v něm bydlet nebo pracovat.
