Když jsme před časem mluvili s generálkou americké armády ze struktur NATO, svěřila se, že pro některé její mužské podřízené je velmi těžko stravitelné, že jim velí žena, jakkoliv s obdivuhodnou vojenskou kariérou. Ponižovalo je to. Zásadně ji třeba po příchodu do kanceláře nezdravili a jen čekali, až si jich všimne. Zabýváte se i obrušováním podobných "hran" mezi muži a ženami v armádách NATO?
Armáda je a vždy bude primárně maskulinní, takže ženy jsou v tomto prostředí téměř vždy v menšině. Průměrné zastoupení žen v ozbrojených silách členských států NATO dosahovalo například v roce 2016 jedenácti procent. V některých armádách to ale bylo až dvacet procent. V jiných sloužilo naopak necelé jedno a půl procenta žen. No a v české armádě působilo před dvěma lety téměř třináct procent žen.
Tahle čísla mluví sama za sebe. Trend navyšování počtu žen v aliančních armádách by ale neměl být vnímán jako snaha o jejich feminizaci, ale jako nutný a přirozený vývoj. Demografické složení v České republice a profesionalizace její armády kromě toho vyžadují, aby ženy byly přijímány do ozbrojených složek. Hledat pouze mezi muži kvalifikované a zdravé vojáky je zkrátka a dobře dost limitující.
Navíc nejen muži, ale i ženy mají přece právo bránit svou zemi. Tak jako před sto lety v Československu bylo ženám povoleno volit a dnešní společnost to už bere jako samozřejmost, mělo by se i na službu žen v armádě nahlížet jako na úplně přirozenou věc. Společnost se mění a emancipuje.
Jak mimochodem uvedla Michelle Howardová, historicky první čtyřhvězdičková americká admirálka a vrchní velitelka amerického námořnictva pro Evropu, Afriku a spojeneckých sil NATO v Neapoli (v letech 2016 až 2017 - pozn. red.), v ozbrojeném konfliktu by byla raději vojákyní než civilistkou. Raději by bojovala, než aby se stala možnou obětí.
A není admirálka Michelle Howardová přece jen vzácnou výjimkou?
Jenomže právě ona a jí podobné - první velitelky jednotek, velitelky bojových misí, generálky - jsou prvními vlaštovkami. Tedy těmi, které obrušují vámi zmíněné vztahové a sociální hrany. Čím více bude jim podobných schopných velitelek, tím méně se budeme bavit o tom, zda mají ženy v armádě své místo a jestli na to vůbec mají.
Magdalena Dvořáková
Působí jako genderová poradkyně Mezinárodního vojenského štábu na Hlavním velitelství NATO od října 2015.
V roce 1998 byla přijata na Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově, kde také absolvovala vojenskou základní službu. Po dokončení magisterského studia v roce 2004 nastoupila ke Vzdušným silám Armády České republiky. V letech 2004 až 2008 sloužila jako tisková mluvčí u 21. základny taktického letectva Čáslav.
V roce 2006 byla vyslána jako důstojnice informačních operací Mezinárodní brigády - Střed v rámci zahraniční mise KFOR v Kosovu. Po návratu z mise byla převelena na Generální štáb AČR na pozici asistenta II. zástupce náčelníka Generálního štábu AČR.
V letech 2008 až 2011 podplukovnice Dvořáková vykonávala pozici staršího důstojníka vojensko-politické sekce Vojenské kanceláře Prezidenta republiky. V roce 2010 působila jako tisková mluvčí českého kontingentu na zahraniční operaci KFOR v Kosovu.
V roce 2011 nastoupila na funkci staršího důstojníka Kabinetu ministra obrany. Od roku 2014 do jejího nástupu na pozici genderové poradkyně Mezinárodního vojenského štábu na Hlavním velitelství NATO, sloužila jako pracovnice Oddělení komunikace s veřejností na Generálním štábu AČR.
V NATO se snažím uvádět do života rezoluci Rady bezpečnosti OSN 1325 včetně dalších sedmi, které rozšiřují genderové hledisko při operačním nasazení jednotek NATO. Týkají se i sexuálního a genderově podmíněného násilí v ozbrojených konfliktech.
K obrušovaní hran tedy já osobně přispívám už tím, že se snažím dělat svou práci dobře a že do vojenského kolektivu funkčně zapadám.
Přežitky a stereotypy mě vždy nutily k soutěživosti a cílevědomosti
Jaký vliv má rostoucí počet žen na fungování armády? Přesněji, jak ho vidíte z vaší pozice?
Já mohu mluvit jen o pozitivním vlivu - a to i z čistě pragmatického důvodu. Například česká armáda se od své profesionalizace nejen modernizovala, ale také výrazně zmenšila. Pokud tedy její velení plánuje navýšit počty armády na 30 000 vojáků (a to co nejrychleji), bez žen to už jednoduše nepůjde.
Armáda musí oslovit celou populaci, aby obstála na trhu práce. Dnes nabízí stabilní a zajímavou profesi každému, kdo má zájem a splňuje vstupní podmínky. I benefity pro vojáky jsou různé a reflektuji potřeby a zájmy obou pohlaví. Vedle přispívání k naplněnosti armády se tedy postupně mění i její společenské vnímání, včetně pohledu na službu žen v ní.
Za druhé světové války byly v rámci náborové kampaně vyvěšovány plakáty, na nichž byly ženy v uniformě s textem, že by nejraději - kdyby mohly - oblékly uniformu a šly také do boje. Cílem kampaně ale nebyly tehdy ženy, nýbrž muži, kteří se měli cítit zahanbeně, pokud se nepřidají k bojovým jednotkám. Rovněž současné náborové kampaně ukazuji ženy v uniformách, dnes už je ale přímo vyzývají k vojenské službě.
Narážela jste vy osobně během své kariéry na mýty ohledně působení žen v armádě?
Co máte těmi mýty přesně na mysli? Například to, že ženy jsou špatné řidičky a že do armády nepatří? Právě tohle bych spíše přičítala společenským stereotypům než samotné armádě. Ta je a měla by být odrazem společnosti. Podobné stereotypní a přežité názory mně v práci nikdy nebránily. Spíše mě nutily k větší soutěživosti a cílevědomosti, než aby mě zrazovaly od toho, co dodnes dělám.
Říká se ostatně, že mýty jsou od toho, aby se bořily. Ne každý muž měří dva metry a váží devadesát kilo. A zrovna tak ne každá žena měří jen sto šedesát centimetrů a váží padesát kilo.
V armádě najdete vojáky a vojákyně, kteří mají tyto parametry, ale také ty, kteří jsou přesným opakem. Fyzická konstituce jen částečné předurčuje k vojenské službě. Zdravotní stav a odbornost či vysokoškolský titul jsou stejně důležité k určení vašeho služebního zařazení. A zdraví, zkušenosti či kvalifikace nemají s pohlavím nic společného. Právě o tom je genderové hledisko a rovné příležitosti, jimž se v NATO věnuji.
Že se v Česku muž zřekne kariéry ve prospěch manželky vojačky. Na to si ještě počkáme
Zlepšilo se postavení žen v české armádě za dobu, co v ní působíte? Pokud ano, jak? Platí to i v praxi, mimo formální ustanovení? A v čem by se naopak ještě mělo postavení žen v armádě zlepšit?
Samozřejmě, že změnilo a také zlepšilo. Přispěla k tomu již zmíněná profesionalizace, spolupráce s aliančními armádami, ale i vnímání vojáků českou veřejností.
Armáda dnes nabízí kariéru mužům i ženám. Nabízí stejné platové ohodnocení a stabilní zaměstnání. A na to slyší nejen muži, ale také ženy. Ty, které do ní vstoupily před více než 20 lety, dosahují teď postupně významnějších velitelských funkcí a hodností.
Už jsem zmínila první vlaštovky v NATO. A stejně tak i ženy v české armádě dosahují podobných mezníků. Slouží ve všech vojenských útvarech, v riskantních misích a zaujímají tedy i velitelské funkce. Zatím ne ty nejvyšší, ale v jiných členských státech NATO je to již běžné. Jednou tomu tak třeba bude i v Česku.
A co ženy v armádě naopak limituje?
V určitý moment vždy rodina. Ženy nechtějí překročit hranici, kdy nebudou schopné zvládat svou práci i péči o rodinu. Například manžel admirálky Howardové se vzdal vojenské kariéry, jen aby mohl svou partnerku podporovat v té její. Na to si budeme v Česku zřejmě muset ještě počkat.
Přestože česká armáda nabízí vojákům nejrůznější benefity, umožňuje flexibilní pracovní dobu, a kde je to možné, zavedla i dětské skupiny, reflektuje jejich rodinnou situaci při rozdílení směn či vysílání vojáků do zahraničních operací, pořád je co zlepšovat.
Když ženy přejímají role svých nepřítomných mužů
Působila jste v Pracovní skupině pro rovné zastoupení žen a mužů v české armádě. V čem spočívá ona rovnost v prostředí, v němž logicky dominují muži? Ptáme se i proto, že také první česká generálka Lenka Šmerdová přiznala, že armáda není od toho, aby se prioritně věnovala genderovým otázkám. Že v ní už z její podstaty budou vždy převládat muži. Z mnoha výzkumů například vyplývá, že smíšené kolektivy jsou výkonnější než jednopohlavní, i když i to má své hranice. Kde jsou tedy ony hranice rovných příležitostí?
Prvním protiargumentem rovných příležitostí pro muže a ženy v armádě jsou většinou fyzické testy, které jsou odlišné ve svých hodnoticích kritériích. Fyzické rozdíly mezi muži a ženami jsou nepopiratelné a nepřekonatelné, proto například česká armáda zavedla profesní přezkoušení, která jsou pro muže a ženy stejná včetně hodnoticích kritérií.
Disciplíny a jejich limity se liší podle typu jednotky, ve které voják nebo vojákyně slouží, jejich odbornosti a funkce. Hranici rovných příležitostí určuje proto ochota upustit od zažitých předsudků na straně zaměstnavatele, který pragmaticky při pohledu na ženu přemýšlí, kdy asi půjde na mateřskou anebo zda je schopná obstát v mužsky dominantním prostředí.
Vojákyně pak o sobě pochybuje, zda na danou funkci bude stačit, zda ji zvládne i s dětmi, zda její volbou nebude strádat rodina a podobně.
V podobných rozhodovacích situacích se ale v současnosti ocitají i muži. Obě strany by měly přistupovat ke svým dilematům pragmaticky: zhodnotit pro a proti, existenci smíšeného kolektivu, kvalifikaci a zkušenosti kandidátů na danou funkci, ale i investice na obou stranách. Tedy zavedení benefitů, které můžou pomoci vyvážit pracovní a rodinný život vojáků i služební nasazení vojáka či vojákyně, které ovlivní celou rodinu.
Bez její podpory to zřejmě nejde…
O tom žádná. Tak jak je složité skloubit s rodinou jakoukoliv manažerskou funkci v civilní firmě, stejně komplikované nebo ještě komplikovanější je to v armádě.
Vojáci a vojákyně slouží směny, hodně cestují, účastní se cvičení mimo základnu i v zahraničí a jsou vysíláni do riskantních misí. Není ostatně náhodou, že po návratu ze zahraničních operací velitelé při slavnostním nástupu kontingentu vždy děkují svým vojákům za službu a také jejich manželkám za to, že na sebe na několik měsíců převzaly roli mužů. Samozřejmě, že to platí i pro muže, jejichž partnerka odjede do Afghánistánu.
Je i téma sexuálního obtěžování (anebo šikanování žen v uniformě) náplní vaší práce v alianci? Jste jakýmsi ženským ombudsmanem v NATO? Nabízíte poradenství členským zemím?
Řešení šikany nebo sexuálního obtěžování na pracovišti či v jednotkách není v náplni mé práce. Přesněji - pouze okrajově, a to především v rámci prevence takového chování. Jsem jen článkem celého systému NATO. Genderoví poradci jsou na každém velitelském stupni a poskytují poradenství v rozsahu úkolů jejich velitelství. Nejvyšší funkci v rámci NATO má zvláštní představitelka aliance pro agendu "ženy, mír a bezpečnost".
Nechci poměry v aliančních armádách srovnávat s tím, co se teď děje v Hollywoodu. Zasáhla nicméně kampaň #MeToo i NATO? Máte v tomto směru nějaké poznatky, které se týkají aliančních armád?
Prostředí filmového průmyslu se opravdu nedá srovnávat s tím armádním. Armáda kampaně využívá spíš k prevenci takových problémů. Informuje tak své zaměstnance a vojáky, jak postupovat v případě podobného chování a s kým jej řešit. To ale není mou pracovní náplní jako genderového poradce v NATO. Každý členský stát má ostatně své vlastní normy a mechanismy, jak v takových situacích postupovat.
Když už se ale ptáte…
… zajímaly by nás příklady a hlavně řešení takových situací.
Dovolím si tedy zmínit dva příklady sexuálního a genderově podmíněného nevhodného chování v armádách, o nichž psala i média a nakonec dost nepříznivě ovlivnila vnímání armády v očích veřejnosti.
První případ se stal v roce 2012 v Austrálii na vojenské akademii a druhý v loňském roce v USA mezi vojáky námořní pěchoty. Obě události si byly velmi podobné v tom, že vojáci ukládali na internet fotografie a videa svých kolegyň, na nichž byly nahé nebo polonahé, s velmi negativními komentáři. Velitelé snímky veřejně odsoudili a chování kadetů označili jako morální selhání.
Všichni tito vojáci byli postaveni mimo službu. Někteří už museli z armády odejít a další dříve nebo později také odejdou. Zajímavé ale je, co se dělo potom: obě armády věnují teď velkou pozornost nejen nápravě své reputace, ale také prevenci takového jednání.
Pozoruhodné je i to, že odborníci na tuto problematiku, veřejnost, ale i média se shodli, že za tyto skandály nemohla jen nesoudnost vojáků nebo selhání velitelů, ale že se jedná o odraz chování ve společnosti. Tím nechci omlouvat chování těch mužů. Je ho však třeba vnímat v širším kontextu.
Vyšetřovatelé totiž uvedli, že někteří vojáci zasílali fotky na internet, aby ponížili bývalou přítelkyni, jiní se zase nedokázali srovnat s tím, že žena je jim rovna. Že nosí stejnou uniformu, hodnost, je příslušnicí stejné prestižní jednotky a dokonce může byt lepší než oni.
Dovolím si odhadnout, že takové zaujetí proti ženám nezískali tito muži jen v průběhu výcviku a studia, kde se učí principům týmové práce.
VIDEO: Práce vznikla jako mužská záležitost, dneska je všechno jinak, ale práce má mužské atributy. Už škola nás učí myslet mužským způsobem.
