Kábul/Praha - Mnohými Afghánci byl Muhammad Záhir Šáh považován za symbol ztraceného zlatého věku Afghánistánu, kdy v zemi vládla relativní jednota četných etnických skupin a kmenů.
Bývalý monarcha, který dnes zemřel ve věku 92 let, zemi vedl v období 1933 až 1973. Do zpustošené vlasti se vrátil z italského exilu po téměř třech dekádách - v dubnu 2002.
Jeho příjezd symbolizoval politický přechod od talibanského režimu k demokracii. A to i přesto, že po svém návratu z exilu neměl žádnou skutečnou pravomoc.
Po návratu předsedal zasedání Velké džirgy - nejvyššího rozhodujícího sněmu v Afghánistánu, z něhož vzešla nová hlava státu: prezident Hamíd Karzáí.
Záhir Šáh nekandidoval a ani nechtěl obnovit monarchii. Bývalému králi byl udělen čestný titul "otec národa" s tím, že se může přestěhovat do královského paláce v centru Kábulu.
Shromáždění kmenových náčelníků povolilo Záhiru Šáhovi i používání jeho dřívějších titulů. Ještě v prosinci 2005 stařičký exmonarcha pronesl úvodní řeč při zahájení činnosti prvního afghánského parlamentu po pádu Talibanu, který vzešel z voleb v září 2005.
Volební právo pro ženy
Muhammad Záhir Šáh, Paštun z kmenového svazu Durání a syn krále Muhammada Nádira Šáha, se narodil 15. října 1914 v Kábulu. Vzdělání získal ve Francii.
Do Kábulu se vrátil až na vojenskou akademii, kterou absolvoval v roce 1932. O rok později šílený student zavraždil jeho otce a devatenáctiletý Záhir byl povolán na afghánský trůn.
Nový král se zpočátku zajímal spíš o umění a literaturu než o státní záležitosti a zůstával téměř 20 let ve stínu svých tří strýců, kteří de facto řídili vládu. Mezníkem druhé poloviny jeho panování bylo přijetí liberální ústavy v roce 1964. Ta zaručovala všeobecné volební právo a formální rovnoprávnost žen.
Monarcha dodržoval neutralitu, umožnil pronikání zahraničního kapitálu, s jehož pomocí se snažil rozvíjet infrastrukturu. Ekonomicky spolupracoval se Západem i se zeměmi východního bloku.
Jeho vláda je považována za světlejší období v jinak spíše temné moderní historii Afghánistánu. "Bylo to jako sen," nechal se slyšet před pěti lety i nynější prezident a králův vzdálený příbuzný Hamíd Karzáí.
Exil
Neschopnost dotáhnout reformy do konce však zavedly Afghánistán začátkem 70. letech do ekonomické krize.
Konec jedné éry nastal v červenci 1973, kdy byl Záhir Šáh na léčení oka v Itálii. Jeho bratranec Muhammad Daúd, kterému se nezamlouvala králova modernistická politika, provedl v zemi převrat.
Svržený panovník od té doby žil v ústraní u Říma. Afghánistán se mezitím ponořil do několika desetiletí mocenských bojů. Zažil sovětskou okupaci, občanskou válku i vládu islámských radikálů z Talibanu.
Za sovětské okupace (1979-1989) i v občanské válce (1992-1996) Záhir Šáh sympatizoval s mudžáhidy a odmítl dělit se o moc s prosovětskými vůdci.
V květnu 1991 však jeho návrat z Itálie nepřipustili sunnitští ani šíitští fundamentalisté. Mudžáhidové vytýkali exkráli, že připravil cestu k prokomunistickému převratu tím, že poslal mládež a důstojníky studovat do Moskvy. Umírnění byli rozladěni jeho malou aktivitou v exilu. Hnutí Taliban považovalo Záhira Šáha za loutku nepřátel islámu a obviňovalo ho z porušování koránu.
S protitalibanskou exilovou opozicí začal Záhir Šáh jednat v Římě v roce 1999, na svolání Velké džirgy se s opozicí shodl 30. září 2001. V poslední etapě své pouti pak plnil to, co si předsevzal před návratem do vlasti v dubnu 2002: "Chtěl bych poslední léta svého života věnovat afghánskému lidu a své zemi," vysvětlil.
