Praha – Pro charkovského studenta biologie Saška se Majdan stal tvrdou zkouškou dospělosti. Stejně jako pro řadu jeho vrstevníků, kteří ovšem stáli na jiné straně barikády. Bojovali za Janukovyče, proti Majdanu.
S jedním z nich se setkal tváří v tvář. Když první konfrontace přerostly v ozbrojené střety.
Saško ho později začne hledat. Pátrání, při němž se setkává nejen s členy vládních sil, ale i s radikálem z Majdanu, zachycují tvůrci dokumentárního filmu Zajatci (ukrajinsky Branci). Představí se na festivalu Jeden svět.
Naráží přitom na kontroverzní okolnosti. Jejich zveřejnění filmaři považují za důležitý střípek do mozaiky, která vysvětluje tragické události na kyjevském náměstí Nezávislosti před dvěma lety.
"Jde o klíčový moment, který souvisí s kolektivní vraždou. Snažíme se ukázat, co tomu předcházelo," řekl Aktuálně.cz režisér Volodymyr Tychyj z tvůrčí skupiny Babylon 13, která chronologicky dokumentovala události na Majdanu.
Protagonisté se setkali s aktivisty, příbuznými obětí i s vojáky, kteří byli součástí vládních sil.
Jeden svět 2016
Přehlídka dokumentů Jeden svět se z Prahy přesunula do dalších 32 měst v Česku a do Bruselu.
Představuje 123 filmů z 62 zemí.
Podrobný program v regionech NAJDETE ZDE.
Aktuálně.cz vytvořilo k festivalu speciál.
"V době Majdanu jsme bez potíží mohli natáčet povstalce či protestující. Přístup k druhé straně však byl ztížený, nevědělo se, jak to vnímají, co tomu říkají. Očekávalo se, že se policisté a příslušníci zvláštních policejních jednotek Berkut přidají na stranu protestujících. To se však nestalo. Na spoustu otázek jsme neměli odpověď," popisuje režisér svou motivaci.
"Šlo o vojáky, kteří stáli v předních řadách. Mnozí z nich zrovna narukovali. Byli vyděšení a mlčeli. Chtěli jsme, aby nám o sobě něco řekli."
"Terč na střelnici"
Student Oleksandr (Saško) Kločko byl jedním z aktivních účastníků Majdanu. V kritický den pomáhal zraněným.
"Byli jsme jako terč na střelnici. Cítil jsem se jako v nějaké virtuální realitě. Zprávy jsem dostával po telefonu od kamarádů z Charkova. Psali mi, že vojáky vnitřních vojsk nahnali do autobusů a posílají je pryč z centra. Řekl jsem si, že je to dobře. My tady přeci zůstáváme," vzpomíná na krveprolití z února 2014.
Před jeho očima byl zastřelen jeden z demonstrantů a on se později stal klíčovým svědkem při vyšetřování.
"Vyšlápl jsem na kopec k Říjnovému paláci. Příslušníci pořádkových sil utíkali. Byli blízko, mohli jsme do nich kopnout. Protestující lidé po nich házeli kameny, lahve. Schovali se v bočním vchodu do Říjnového paláce. Šli jsme za nimi. Část lidí zůstala v přízemí. Ještě s dalším kolegou jsme vystoupali do prvního patra. Tam jsme uviděli dva vojáky," vypráví Saško o setkání s mladým mužem ve vojenské uniformě.
"On (voják) si skutečně si myslel, že jsme zvířata a že jsme přišli, abychom mu vyrvali srdce a ukázali mu je, než zemře," říká ve filmu, jehož děj je proložený animovanými obrazy.
"Slušně jsem ho požádal, aby odevzdal zbraň. Byl špinavý, unavený a vystrašený. Třásl se mu hlas a vykal mi, ačkoli byl asi stejně starý jako já. Mně tehdy bylo devatenáct. Řekl, že neodevzdá zbraň, protože se bojí, že ho budeme bít," popisuje student.
"Neměl jsem nic, čím bych ho mohl uhodit. Navíc jsem měl popálené ruce, byly obvázané a v rukavicích," pokračuje.
"Sundal jsem si rukavice, gázu a ukázal mu své popáleniny. Řekl jsem mu, že to je záruka toho, že se ho nedotkneme, pokud odevzdá zbraň, a že dokud je ozbrojený, znamená pro nás nebezpečí. On si pak sundal přilbu, dal mi štít a obušek…Chtěl bych se s ním setkat. Byli jsme jako dva póly," vzpomíná po roce.
Vojáci, kteří prohráli
Při svém pátrání po "zajatci" se Saško setkává s příslušníky současné Národní gardy, do níž byli zařazeni i vojáci bývalých vládních vojsk ministerstva vnitra, nasazení proti protestujícím na Majdanu. Ani dnes si prý mnozí z nich nepřipouštějí, že se dopustili něčeho zlého.
"Tvrdí, že neměli volbu a nemohli rozhodovat. Byli vystaveni tlaku z obou stran. Chování protestujících vůči nim bylo agresivní. Na druhé straně na ně tlačilo velení. Vnímají to jako nespravedlnost. Zároveň ale prožívají jakýsi syndrom poražených," vysvětluje režisér, který natočil o Majdanu hned několik dokumentárních snímků.
"Jsou to mladí muži, vojáci, kteří prohráli. Je to pro ně určité trauma. Prošli demoralizací a vůči státnímu zřízení mají dosud negativní vztah. Část z nich považuje za chybný přístup bývalého velení v tom, že jim nenařídilo vyklidit Majdan. Byli na to připraveni a dosud žijí v nějakém stavu osobní války," tvrdí Volodymyr Tychyj.
Při pátrání po muži, se kterým se Saško setkal, se tvůrci dostali k bývalému krymskému útvaru. Právě jeho příslušníci se střetli s protestujícími v Říjnovém paláci.
"Dostali jsme se k útvaru, který byl nejvíc 'nakažený'. Po okupaci Krymu byl stažen. Mělo se ovšem za to, že jeho vojáci jsou nespolehliví. Nezapojili je ani do tzv. protiteroristické operace (ATO). Museli přitom dokončit vojenskou službu," vysvětluje režisér.
Vojáci přiznávají, že po návratu z Kyjeva na Krym si oddechli. "Na Krymu nás vítali jako hrdiny. Bylo tam hodně lidí, všichni tleskali, děkovali nám. Po třech měsících v Kyjevě, kdy jsme slyšeli jen nadávky, to bylo milé," říká voják, který nyní slouží u Národní gardy.
Je zklamaný tím, jak je společnost vnímá. "Lidé, kteří jsou v ATO, plní rozkazy, nediskutují, neschovávají se a umírají jako hrdinové. Ti, co zemřeli tehdy, jsou však jako písek, zapomnělo se na ně," tvrdí.
"Jsme stejní lidé jako oni. Jen máme na sobě uniformu a oni ji nemají. Mohou si s námi dělat, co chtějí," popisuje svůj vztah k protestujícím. Podle režiséra tihle mladí lidé potřebují rehabilitaci. "Jsou stále perspektivní součást společnosti. Stali se zajatci systému a událostí. Dostali se do pasti, která je drží dosud. To se ale mnohdy týká i druhé strany," dodává.
Právo bránit se se zbraní v ruce
Ve snaze přiblížit okolnosti náhlého ústupu příslušníků vládních vojsk z centra Kyjeva se filmaři rozhodli zařadit do snímku výpověď aktivisty z Majdanu, který přiznává, že zastřelil dva vojáky. "Tři měsíce jsme tam stáli beze zbraní. Tři měsíce jsme toho netvora (Janukovyče) žádali, aby odešel, a on nás neslyšel. Tato bezvýchodná situace nám dovolila použít zbraň proti nim," říká v dokumentu Zajatci Ivan Bubenčyk.
"Oni ji proti nám používali, zabíjeli svobodu. I my máme právo bránit sebe a naši svobodu se zbraní v ruce," vysvětluje muž, který před revolucí snil o vybudování dětské rybářské školy poblíž Lvova.
A pokračuje: "Přišel kluk a v tašce od tenisové rakety přinesl samopal. Řekl, že on ho do ruky vzít nemůže… Zeptal se, jestli by to někdo z nás dokázal. Vzal jsem ji. Jsem vojenský rozvědčík. Věděl jsem, co s ní mám dělat," říká při setkání se Saškem.
Za sovětských časů bojoval v Afghánistánu. Lituje prý jen toho, že měl pouhých 75 nábojů.
"Jsem profesionál. Kdybych měl víc nábojů, odstřelovači by se rozprchli," tvrdí. Na ochozu budovy kyjevské konzervatoře ukazuje místo, odkud střílel. "Vytipoval jsem si dva velitele. Nejprve jednoho, pak druhého. Nikoho dalšího jsem už nemusel zabíjet. Pak jsem šel dolů a chlapci mě kryli. Střílel jsem na úroveň kolen, ale nikoho jsem už nezabíjel. Snažil jsem se jen vytvořit dojem, že na Majdanu je hodně zbraní," popsal svou úlohu.
"Cítím, že jsme toho hodně nedodělali. Janukovyč měl umřít ten den. Nikam by neutekl a nic by neodvezl. Jen by pošel jako pes. Stačil by jediný výstřel."
Spor s úřadem prezidenta
Právě výpověď Ivana podle režiséra do značné míry vysvětluje, proč byli vojáci z Majdanu staženi. Kvůli jeho střelbě prý uvěřili, že na Majdanu je hodně zbraní.
"Snažil jsem se pochopit, proč příslušníci pořádkových sil najednou začali prchat. To mě dlouho trápilo. Asi 300 osob, profesionálních vojáků, začalo najednou utíkat. Proti nim přitom stálo jen několik lidí se zbraněmi," popisuje.
Volodymyr Tychyj přiznává, že se kvůli tomu dostal do sporu s lidmi z prezidentského úřadu. "Pokoušeli se nás odradit od toho, abychom tyto momenty do filmu zařadili. Mají za to, že by to mohlo Ukrajinu představit ve špatném světle. Že to může znepokojovat, zatímco společnost potřebuje spíš konsolidaci a uklidnění."
"Žádali nás, abychom počkali ještě pár let, až v zemi bude větší stabilita," uvedl režisér.
Tento přístup ukrajinských úředníků však podle něj připomíná způsoby ruské propagandy. "Taková propaganda už nefunguje. Lidé ocení spíš pravdu. Nechtějí se schovávat za mýty, které vládly společnosti desítky let," uvedl.
"Je důležité pochopit, co se tam stalo. Ty události se dosud interpretují z politicky výhodné pozice, zejména pro lidi, kteří jsou nyní u moci."
V titulcích tvůrci upozorňují, že jim tisková služba ukrajinského ministerstva vnitra nejenže nepomohla, ale dokonce všemožně bránila v pátrání i natáčení dokumentu.
Munice pro ruskou propagandu?
Že by jeho snímek zneužila ruská propaganda, se Volodymyr Tychyj nebojí. "Ruská propaganda využívá mýty o amerických agentech, hromadách peněz a velkém množství zbraní. Ivan se svým samopalem se v tom ztrácí. Bylo tam tolik mystifikace, že jde o příliš slabý efekt," říká.
Od diváků v Evropě by si přál více pochopení pro Ukrajinu. "Západní divák sleduje vývoj v naší zemi z pohodlí svého domova a zpravidla se nesnaží vcítit do naší situace. Přál bych si to svým filmem změnit."
Captives (Zajatci). Volodymyr Tychyj . Je 20. února 2014. Na kyjevském Majdanu umírají při střetech vládních vojáků a demonstrantů desítky lidí. Student biologie Saško se při soukromém pátrání po jednom z vojáků setkává s účastníky z obou stran krvavého konfliktu. Jak dalece se jeho protivníci liší od něho samotného? Osobním přístupem se Saško snaží odkrývat motivace a okolnosti, za jakých jsou lidé schopni a ochotni vzít do ruky zbraň. Film vznikl v produkci ukrajinské filmové skupiny Babylon 13.
