Miass/Ural (Od našeho zvláštního zpravodaje) - "Naše město je pro cizince uzavřené. Pojďte, prosím, s námi," oznámili před deseti lety ruští policisté Radimu Chrástovi a Milanu Mojžíšovi z Československé obce legionářské hned poté, co v Miassu vystoupili z vlaku. A na obou Češích bylo patrné, jak velké zklamání prožívají. Do uralského města se trmáceli několik tisíc kilometrů, aby našli společný hrob třiceti československých legionářů, kteří padli před sto lety v tvrdých střetech s rudoarmějci na nedaleké Mechové hoře.
"Až dodatečně jsme zjistili, že město je silně hlídané (podle všeho kvůli vojenské výrobě, pozn. red.). Měli jsme batohy a ani trochu nevypadali jako místní. Asi jsme se těm milicionářům příliš nelíbili, a tak nás hned na místě sbalili, odvedli na služebnu a prohledali naše věci. A teprve pak se začali vyptávat, co vlastně v Miassu děláme," líčí Radim Chrást, jinak také místopředseda zahraniční komise Československé obce legionářské.
Deset let stará událost dopadla nakonec dobře a Chrást s Mojžíšem na ni u nového legionářského pomníku vzpomínají už jen s úsměvem. "Dnes už je město volně přístupné, ale tenkrát nám do smíchu ani trochu nebylo," přiznává po letech Mojžíš.
Když ale tehdy ruským policistům na služebně řekli, že do jejich pro cizince uzavřeného města přijeli z Česka proto, aby třicítce zapomenutých českých hrdinů mohl být postaven důstojný pomník na místě jejich někdejšího společného hrobu, změnili se z přísných mužů v ochotné průvodce tajemným městem.
"Dokonce nás dovezli ke kostelíčku, za nímž byl hřbitov, který jsme hledali. A ještě se nás zeptali, zda chceme chodit i po městě. Nás ale zajímal jen ten hřbitov," vzpomíná Chrást u pomníku od architekta Lukáše Hudáka.
Tehdy bylo místo v hrozném stavu. Džungle houštin, prázdné lahve od alkoholu, injekční stříkačky a bezdomovci, mezi nimiž pobíhali toulaví psi. "Zkrátka bordel, jaký se hned tak nevidí," líčí Chrást.
Ruským bezdomovcům museli ovšem Mojžíš s Chrástem připadat jako z jiné planety. S obkresleným sto let starým legionářským plánkem měřili, krokovali a porovnávali terén zarostlého hřbitova tak dlouho, až konečně našli místo posledního odpočinku českých hrdinů.
Památník z ničeho
Na mapce z pražského vojenského archivu byl přesný popis, kde se mohyla legionářů nachází, včetně počtu kroků od rohu kostela, i jmenný seznam padlých Čechů. "Legionáři předpokládali, že se do Miassu později vrátí. Tedy až v Rusku zvítězí demokracie, aby ostatky kamarádů z provizorní mohyly vyzvedli a převezli je do Československa. Všem padlým kamarádům dali proto kvůli identifikaci na levou ruku kovovou destičku s číslem," vysvětluje Chrást. A dodává, že legionáři nemohli tušit, že jejich potomci se budou moci do Miassu vrátit až v roce 2009, dlouho po rozpadu Sovětského svazu.
Na konci krokování a vyměřování ovšem Chrást s Milanem Mojžíšem zjistili, že místo společného hrobu legionářů je už "překryto" jinými hroby.
"Vše jsme tedy nafotili, sepsali a předali odboru péče o válečné hroby českého ministerstva obrany. Načež se začalo jednat i s představiteli města Miass. Rusové byli velmi vstřícní, takže se loni podařilo pomník nakonec odhalit," doplňuje Milan Mojžíš.
Předsudky o roli československých legionářů
Uralský Miass není zdaleka jediným ruským městem, v němž lidé z Československé obce legionářské nebo ministerského odboru pro válečné veterány krokují a vyměřují podle dochovaných legionářských plánků. Někde s pochopením místních úřadů, jinde naopak za přezírání - jako například v Samaře či Kurganu.
Ale právě v Miassu, Bugulmě, Jekatěrinburgu nebo Čeljabinsku se už místní politici dokázali povznést nad předsudky a lži o roli Čechoslováků v ruské občanské válce.
"Snad jsme tedy i my tenkrát v Miassu maličko přispěli k tomu, že si po sto letech můžeme konečně na pomníku přečíst jména mužů, bez jejichž oběti by Československo velmi pravděpodobně ani nevzniklo," doufá Radim Chrást.
Jeho pradědeček František Novotný bojoval v řadách 8. slezského legionářského pluku. Účastnil se bojů na permské frontě či kolem Kunguru. Vrátil se domů, avšak mnozí jeho nejbližší kamarádi už v Rusku zůstali.
"Možná se jednou dočkáme toho, že všichni naši padlí, jejichž hroby lemují transsibiřskou magistrálu, budou mít své pomníky," říká Radim Chrást.
