Londýn - V londýnské soudní místnosti, plné právníků a lidí na první pohled pocházejících odněkud z oblasti Indického oceánu, zazněl tento týden mimořádný rozsudek.
Vypadá to, jako by David porazil Goliáše.
Odvolací soud shledal oprávněnou žádost obyvatel Čagoských ostrovů na návrat do jejich domovů. Ty opustili postupně v letech 1966 až 1971, když část souostroví - především atol Diego García - britská vláda pronajala Spojeným státům na vybudování velké vojenské základny.
Čagosané byli násilně vystěhováni a teď se zřejmě soudně domohou práva na návrat. Britská vláda má už pouze jednu možnost odvolání.
Svoboda vrátit se domů
"Svoboda vrátit se domů, jakkoliv jsou tam podmínky k životu špatné, patří k základním právům každé lidské bytosti," řekl v síni předseda odvolacího soudu Sir Anthony Clarke, který tak zamítl odvolání britského kabinetu proti rozsudku Nejvyššího soudu z loňského roku.
V místnosti nastal rozruch. Asi dvacet Čagosanů si nebylo jisto, jestli skutečně dobře rozuměli. Zda to znamená, že spor vyhráli.
Jejich čtyřiaosmdesátiletý obhájce Sydney Kentridge pomalu vstal, přešel k nim a ujistil je, že tomu tak skutečně je. Zvítězili a blíží se chvíle, kdy snad budou moci spatřit své ostrovy.
Je však opatrný. "Teoreticky se mohou vrátit, ale nemyslím si, že to bude tak snadné."
Británie začala s vystěhováváním zhruba dvou tisíc obyvatel z ostrova Diego García a dalších dvou atolů Peros Banhos a Solomon v roce 1966.
Museli zmizet, aby uvolnili prostor pro americkou základnu.
Vystěhování na Seychely a Mauricius
Vše se odehrávalo bez velké publicity. Lidé byli vysazeni jen s několika zavazadly a nejnutnějšími osobními věcmi na Mauriciu nebo Seychelách. Cesta zpět neexistovala.
Mnozí obyvatelé tak skončili v chudobě nebo ve vězení po spáchání zločinů. Své dovednosti jako rybáři nebo pěstitelé kokosů v nových působištích většinou nedokázali uplatnit.
Někteří z nich získali britské občanství a odstěhovali se do Evropy.
Diego García
- Atol nese jméno po portugalském mořeplavci, který ho na počátku 16.století objevil
- Na konci 18.století zde Francouzi začali pěstovat kopru, od roku 1814 ostrov patřil Britům
- V roce 1966 uzavřely Británie a USA dohodu o vybudování letecké základny.Využívají ji společně
- Obyvatelstvo tvořili potomci indických dělníků a afrických otroků. Poslední ostrované odešli v roce 1971.
- Ostrov neměl elektřinu, telefon, poštu a de facto ani žádnou místní vládu. Stál tam jeden kostel.
- Letouny startující ze základny bombardovaly Irák a Afghánistán ve válkách v letech 1991, 2001 a 2003
- Tsunami na konci 2004 ostrovu neublížila, protože východně od něj leží hluboký mořský příkop, který následky zmírnil
Mezitím se Diego García změnila v obří parkoviště bombardérů, průzkumných letadel a vojenských plavidel. USA si atol pronajaly do roku 2016.
Pentagon se atolu nevzdá
Odsud směřovaly bombardéry k náletům na Irák a Afghánistán, startovaly zde například letouny B-52. V Pentagonu je Diego García považován za jedno z klíčových míst pro obranyschopnost a akceschopnost Ameriky v celoplanetárním měřítku.
Atol je dlouhý ze severu na jih 56 kilometrů a ze západu na východ 24 kilometrů. Američané mu přezdívají Stopa svobody (z ptačí perspektivy připomíná otisk lidského chodidla) a o návratu jakýchkoliv civilistů odmítají diskutovat.
Pokud se však podaří skupině Čagosanů u soudu definitivně zvítězit, nárok na návrat budou mít.
Je nepravděpodobné, že by se mohli objevit přímo na Diego García, kde je základna. Není však vyloučeno, že se podívají na sousední atoly Peros Banhos a Salomon. Mezi palmy, pláže s bílým pískem, kříšťálově čisté moře a korálové útesy.
Z dvou tisíc lidí, kteří na přelomu šedesátých a sedmdesátých let museli odejít, dnes žije přibližně čtvrtina. Připočítají-li se však potomci narozeni už v "exilu", má nárok na návrat necelých pět tisíc ostrovanů.
Alespoň navštívit hroby
Někteří z nich tvrdí, že chtějí alespoň navštívit hroby svých rodičů a prarodičů. Od jejich odchodu zůstaly opuštěné a lze si snadno domyslet, v jakém jsou asi nyní stavu.
Padesátiletý Roch Evenor odešel s rodiči jako malý chlapec. Žije v Británii, pracuje ve zdravotnictví. Chce místa, odkud pochází, alespoň jednou v životě vidět.
"V mém nitru hoří touha se tam jednou podívat. Vidět zemi mých předků," říká.
Písek na chodidlech, slunce na tváři
Někteří Čagosané spřádají plány na to, že by mohli zbohatnout z turistiky a přilákat návštěvníky z celého světa.
Londýnský meteorolog Solomon Prosper, který odešel z Diego García jako nemluvně s rodiči, nepochybuje o tom, kde by chtěl žít.
"Lidé, kteří tam žili, uvažují jinak než lidé tady v Británii. Máme odlišnou mentalitu. Tam cítíte písek na svých chodidlech, slunce na své tváři. Je to úplně jiný život."
