Kigali - Toho, kdo se ve Rwandě vydá po stopách dvacet let starých událostí, čeká konfrontace s bezpočtem děsivých příběhů.
Genocida menšinových Tutsiů začala 6. dubna 1994. Během pouhých 100 dní bylo tehdy zavražděno na 800 000 lidí. Řádění hutuských extremistů rozvrátilo tisíce rodin.
Když bezhlavé zabíjení začalo, byl Richard Gakuba ještě dítě. Agentura DPA teď vypráví jeho příběh.
Tvář dnes 27letého Rwanďana zdobí nakažlivý smích. Při pohledu na něj se dá sotva uvěřit, čím vším si v dětství prošel.
Viděl jsem umřít tolik lidí, že se pro mě stal pohled na vraždění a smrt v určitém okamžiku úplně normálním.
"Viděl jsem umřít tolik lidí, že se pro mě stal pohled na vraždění a smrt v určitém okamžiku úplně normálním," říká. Když genocida začala, bylo mu právě sedm let.
Do té doby prožíval šťastné dětství. Otec měl ve rwandské metropoli Kigali opravnu nákladních automobilů a ve volném čase se účastnil rallye na různých místech východní Afriky. "Na rwandské poměry jsme byli bohatá rodina," vzpomíná Richard, který měl ještě sedm sourozenců.
Spása v Tanzanii
Pak ale začalo dlouho plánované systematické vyhlazování Tutsiů hutuskými milicemi. Richardovu matku nezabili hned, nejdřív ji opakovaně znásilňovali. "Náš otec se na to musel dívat, ale nás děti poslal pryč," vzpomíná Richard.
Už v dubnu 1994 zabili Hutuové jeho tříletou sestru: Usekli jí hlavu mačetou. Dva starší bratry usmýkali k smrti přivázané za nohy k automobilu. "Když jsme šli druhý den pro vodu, našli jsme jejich těla na ulici."
Otec přežil do června, pak už nedokázal snášet mučení své ženy a bránil ji před dalším znásilněním. "Jen přes mou mrtvolu, řekl. A tak ho ubili mačetami," vypráví Richard. Nazývá je vrahy, slovo Hutuové nepoužívá nikdy.
Richardovi se podařilo utéct. Po cestě autobusem a dlouhém pochodu se dostal spolu s dalšími utečenci přes Burundi do uprchlického tábora v Tanzanii. Přežil tam spolu se svým strýcem a tetou, ačkoli hutuské milice podnikaly lov na Tutsie i tam.
Celou dobu jsem nevěděl, co se stalo s mou rodinou, jestli vůbec někdo přežil.
Teprve po letech se dostal zpět do Rwandy. "Celou dobu jsem nevěděl, co se stalo s mou rodinou, jestli vůbec někdo přežil."
Jeho matka přežila. Hutuové ji ale při opakovaném znásilňování nakazili virem HIV. V roce 1998 podlehla AIDS. Z Richardova bratra se stal násilnický pijan.
Ačkoli Richard ztratil téměř vše, nevzdal se. Chodil do školy a později v Kigali potkal německého lékaře, který mu umožnil studovat v Německu a stát se softwarovým vývojářem. Dnes Richard pracuje ve rwandské metropoli jako překladatel a programátor.
"Někdy na tu dobu ještě myslím," říká Richard tiše. "Ale my nechceme žádnou pomstu, chceme jen mír. Pachatelé byli potrestáni. Dnes jsme všichni Rwanďané, to je všechno, co má smysl," uzavírá.
