* Francie považuje středomořský region za svoji prioritu * Francouzská diplomacie se snaží udržet si vliv v arabském světě * Sarkozy ve volbách přístí rok nemá mnoho šancí. Změní to Libye?
Paříž - Energicky a odhodlaně se vrhl do libyjské války francouzský prezident Nicolas Sarkozy.
Jako první vyzval Kaddáfího k odchodu, jako první uznal povstalce za legitimní představitele Libye, burcoval Evropskou unii a Radu bezpečnosti OSN k mezinárodnímu zásahu proti libyjskému diktátorovi.
Paříž se postavila do čela mezinárodní válečné koalice a francouzské letouny Rafale jako první zaútočily v sobotu odpoledne na Kaddáfího jednotky.
Francouzské Středomoří
Otázka je nasnadě. Proč jsou Sarkozy a Francie v libyjské krizi tolik vepředu? Obzvláště poté, co francouzský prezident ještě nedávno komunikoval s Kaddáfím bez problémů a dokonce mu dodával a nabízel francouzské zbraně?
Francie se považuje za středomořskou velmoc a Středomoří za oblast, kde má zájmy a vliv a kde by měla přirozeně dominovat.
Jak v jižní Evropě, tak i v severní Africe a ve východním Středomoří. Tam Francii spojují svazky s mnoha zeměmi, které Francie kdysi kolonizovala, kde je neoficiálním druhým jazykem francouzština a kde dodnes vazby na Francii přetrvávají.
Například Alžírsko, Tunisko či Libanon.
Zrovna Libye do této skupiny nepatří (bývala italskou kolonií), ale pro Sarkozyho se zde naskýtala šance převzít iniciativu a potvrdit, že Paříž má právo být považována za neoficiální hlavní město a politické centrum celého Středomoří.
A tím i zvýšit prestiž a význam Francie ve světě, neboť nemálo Francouzů má pocit, že jejich země v posledních letech v globálním měřítku poněkud "vyklízí pozice."
Francouzská vláda přitom na počátku letošních arabských revolucí zaspala. V Tunisku dlouho mlčela k protestům vůči prezidentovi Zin Abidínu bin Alímu, který byl dlouholetým přítelem a spojencem Francie.
Libye napravuje Tunisko?
Tehdejší šéfka francouzské diplomacie Michele Alliot-Marieová dokonce byla v Tunisku na dovolené v době nepokojů
V Egyptě už Francouzi vystupovali proti Husnímu Mubarakovi aktivněji a ministr zahraničí Alain Juppé byl prvním šéfem evropské diplomacie, který se vydal do Káhiry po rezignaci dlouholetého diktátora.
Tažení proti Kaddáfímu už Sarkozy diplomaticky velel a hlavně díky Francii Rada bezpečnosti OSN nakonec zásah schválila.
"Na začátku jsme si v této epoše historických změn v severní Africe vedli špatně. Musíme znovu převzít vedení a zodpovědnost," řekl k tomu poslanec Sarkozyho strany Svaz pro lidové hnutí (UMP) Dominique Paille.
Francie na konci devadesátých let stála u zrodu takzvaného Barcelonského procesu, jehož cílem bylo propojit a více sblížit všechny země Středomoří. V EU také vždy prosazovala orientaci na Blízký východ a Severní Afriku, zatímco například Česká republika klade větší důraz na spolupráci s některými zeměmi bývalého Sovětského svazu.
Ve hře je i váha Francie v arabském světě. "Když intervenujeme na straně arabského lidu, je to kvůli tomu, že nemůžeme tolerovat takové zločiny," řekl sám Sarkozy na konto Kaddáfího.
Není zatím zřejmé, nakolik by případný úspěch libyjské mise mohl pozvednout naděje Sarkozyho na znovuzvolení francouzským prezidentem.
Podle průzkum deníku Le Monde a rozhlasové stanice Europe 1 to s ním vypadá velmi špatně. Volby by nyní vyhrál pravděpodobný kandidát socialistů, dosavadní ředitel Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss-Kahn. Dostal by 33 procent hlasů.
Ve druhém kolem by ale porazil podle průzkumu kandidátku krajně pravicové Národní fronty Marine Le Penovou. Sarkozy by skončil v prvním kole až třetí s pouhými 18 procenty hlasů.
Libye mu dává šanci to ještě změnit.
