Nejlepší obranou je útěk. Nejrychlejší letoun jako ze sci-fi byl špionážním esem USA

Oldřich Mánert Oldřich Mánert
16. 7. 2023 9:06
V šedesátých letech minulého století se zrodil stroj jako vystřižený z nejbláznivějších snů leteckých inženýrů. Lockheed SR-71 Blackbird, podobající se korábům z Hvězdných válek, překonal mnoho rekordů a řadu z nich drží dodnes. Spojeným státům posloužil jako neomylný prostředek špionáže. Pro mnohé experty je nejlepším letounem historie. Deník Aktuálně.cz přináší pátý díl seriálu Velikáni nebes.

Pětadvacet kilometrů nad zemským povrchem. Za oknem se odehrává divadlo, které spatří jen vyvolení. Kdesi hluboko lze zahlédnout drobné kupovité mraky, na obzoru se rýsuje zakřivení planety Země. Obloha je temně černá. Uháníte více než tři tisíce dvě stě kilometrů za hodinu a víte, že jakékoli konvenční zbraně jsou na vás krátké. Přesně takové pocity zažívali piloti jednoho z nejpokročilejších strojů v dějinách letectví. Lockheed SR-71 Blackbird. V armádě ho přezdívali Habu, podle hada žijícího na japonské Okinawě, odkud kdysi tyto stroje také startovaly. Vzácný druh, který nemá obdoby.

V polovině padesátých let minulého století byla studená válka v plném proudu. Sovětský svaz a Spojené státy se předháněly ve zbrojení a překonávání leteckých rekordů. O slovo se hlásilo dobývání vesmíru. Americká armáda v turbulentní době potřebovala jistotu, která by jí zajistila převahu nad Sověty, zejména v oblasti výzvědných operací. Tajní agenti a špioni byli jen zlomkem v tomto boji. Zbytek se odehrával vysoko nad nimi.

Seriál Aktuálně.cz Velikáni nebes
Autor fotografie: Shutterstock.com, Wikipedia (neznámý autor, volné dílo), Wikipedia (Underwood & Underwood, volné dílo), Aktuálně.cz

Seriál Aktuálně.cz Velikáni nebes

Seriál Velikáni nebes, který na Aktuálně.cz vycházel každých čtrnáct dní, přináší pohled na zrod známých strojů a jejich trnité cesty od prvních náčrtů přes složitý vývoj až k prvním letům. Prostor dostaly i příběhy slavných pilotů, kteří před více než sto lety posouvali hranice letectví. Neopomeneme ani na první pohled obyčejné letouny, které si však ničím nezadají se svými slavnějšími sourozenci.

Washington dlouho sázel na podzvukový U-2 od společnosti Lockheed Aircraft Corporation. Kreml však nepolevoval ve vývoji a svou výzbrojí stárnoucí stroj předčil. Sestřelení amerického výzvědného letounu nad Sovětským svazem v roce 1960 bylo definitivním impulsem pro změnu.

Americká CIA si u společnosti Lockheed zadala vývoj stroje, který dostala na starosti experimentální divize Skunk Works, vedená slavným leteckým inženýrem Clarencem Johnsonem. Ten se dlouho předtím proslavil mimo jiné konstrukcí letounu Lockheed Electra, který si oblíbila jedna z nejslavnějších pilotek historie Amelia Earhartová.

Před Johnsonem a jeho týmem stál úkol porovnatelný s výstupem na Mt. Everest, bez kyslíku a jen ve spodním prádle. Testovací stroj s označením A-12 měl dosahovat rychlosti 3,2 Machova čísla (téměř 3600 km/h) v cestovní výšce až kolem 25 kilometrů. Jen pro porovnání, při cestě na dovolenou se dopravní letouny pohybují v rozmezí devíti až třinácti kilometrů, pochopitelně pod hranicí rychlosti zvuku.

Výrobní hala společnosti Lockheed Skunk Works, ve které se sestavovaly jednotlivé vývojové verze Lockheed SR-71 Blackbird. Snímek z roku 1965.
Výrobní hala společnosti Lockheed Skunk Works, ve které se sestavovaly jednotlivé vývojové verze Lockheed SR-71 Blackbird. Snímek z roku 1965. | Foto: U.S. Air Force/Public Domain

Náročné zadání s sebou neslo celou řadu problémů. Ve vysokých rychlostech se trup letounu extrémně zahříval. Na některých místech až na 316 stupňů Celsia. Hliník, který se kvůli dostupnosti a dobré zpracovatelnosti nejčastěji používá pro stavbu letadel, je při těchto teplotách nestabilní. Inženýři proto zvolili titan, který vysokému namáhání i teplotám odolá. Zároveň je jeho zpracování i těžba extrémně obtížná. Mnoho materiálu na výrobu inovativních letounů tak paradoxně pocházelo z pokoutně přeprodávaného titanu ze Sovětského svazu. I přes použití titanu se trup při různých rychlostech smršťoval a roztahoval, v krajních případech až o deset centimetrů.

Letoun, ze kterého kapalo palivo

To se mnohdy projevovalo na první pohled úsměvnými situacemi, kdy při natankování z letounu odkapávalo speciálně vyrobené stabilní palivo. Vše bylo uzpůsobeno pohybu ve vysokých letových hladinách a trojnásobku rychlosti zvuku. Tehdy se všechny skulinky zatáhly. A-12 tak musela poměrně často tankovat za letu, aby naplno využila svůj průzkumný potenciál.

Letoun poháněla dvojice speciálně upravených turbín Pratt & Whitney J-58, které jely neustále v režimu přídavného spalování, tedy s takzvanou forsáží. Tu ostatní stroje používaly jen na několik okamžiků. Možnost neustálé forsáže vycházela z jedinečné konstrukce turbonáporových motorů s takzvaným ramjet efektem. Johnson letoun od počátku navrhoval s celou řadou prvků, které ho měly ukrýt před radarem. Od na svou dobu netradičního tvarování trupu až po temně černé zbarvení. To mělo letounu rovněž pomoci s chlazením a později mu dalo i jeho jméno Lockheed SR-71 Blackbird, tedy kos.

Video: Technická řešení letounu Lockheed SR-71 Blackbird

Technická řešení letounu Lockheed SR-71 Blackbird | Video: Youtube.com/RealEngineering

Obrovský nápor zažívali i piloti. Standardní lety nad hranicí 25 kilometrů a v rychlostech přes tři tisíce kilometrů za hodinu vyžadovaly speciální přetlakované skafandry. Ty letcům dodávaly kyslík a rovněž je chránily před vysokými teplotami. Přední "sklo" kokpitu mohlo mít v kritických okamžicích až 120 stupňů Celsia. Myslet se muselo i na případné katapultování pilotů ve vysokých rychlostech a výškách. Speciální byla rovněž strava.

První testovací let se uskutečnil na sklonku prosince 1964, do služby americká armáda stroj zařadila v roce 1966. Šest let vývoje supermoderního letounu je mnohými experty považováno za zázrak, který nemá v historii letectví obdoby. Lockheed SR-71 Blackbird se v akci více než osvědčil. Američanům a jejich spojencům poskytl cenné informace z bojišť ve Vietnamu, Iráku či Libyi. Pomáhal i během jomkipurské války. I když se letoun opakovaně dostával pod palbu, nikdy ho nikdo nesestřelil. Společnost Lockheed vyrobila celkem 32 kusů, dvanáct z nich se stalo obětí nehod při testování.

Válečný veterán a poměřování rychlosti

Za knipl slavného stroje usedlo mnoho pilotů. Nejznámějším z nich byl Brian Shul, který o tisícovkách hodin v kokpitu Lockheed SR-71 Blackbird napsal strhující knihu The Untouchables. V ní dal nahlédnout do složité pilotáže, která s sebou přinášela celou řadu úsměvných historek. Shul byl před nástupem do nejrychejšího stroje historie ostříleným veteránem války ve Vietnamu. Absolvoval 212 bojových misí, při poslední z nich ho sestřelili a on utrpěl vážná zranění včetně popálenin. Po dlouhé rekonvalescenci se připojil k týmu společnosti Lockheed.

Na jeden moment pro pilota z velmi zajímavé práce vzpomínal obzvlášť rád. Při bleskovém přeletu Spojených států se spolu s kopilotem Walterem Watsonem zaposlouchali do komunikace řízení běžného letového provozu. Ten probíhal mnoho kilometrů pod jejich letovou hladinou. Piloti se čas od času věže ptali na takzvanou traťovou rychlost, tedy rychlost letounu vůči zemi (v letectví se běžně využívá termín "ground speed"). "November Charlie 175, vaše rychlost je devadesát uzlů (167 km/h)," odpověděl řídící pilotovi malé Cessny. "Lidé na řídicích věžích jsou vždy absolutní profíci. Je jim jedno, zda odpovídají pilotovi malého letadla, nebo Air Force One," popisuje Shul.

Pohled na pilota během testovacího letu ve vysoké letové hladině.
Pohled na pilota během testovacího letu ve vysoké letové hladině. | Foto: U.S. Air Force/Public Domain

O chvíli později promluvil pilot o trochu většího dvoumotorového stroje Twin Beech. "Vaše rychlost je 125 uzlů (232 km/h)," dostal odpověď. Shulovi i jeho kolegovi bylo z tónu pilota jasné, že chtěl tak trochu ponížit svého kolegu z Cessny. Po pár sekundách se v rádiu ozvala mnohem těžší váha. Pilot armádního McDonnell Douglas F/A-18 Hornet si s povýšeným tónem vyžádal svou rychlost. "Letíte rychlostí 620 uzlů (1148 km/h)," dostalo se mu odpovědi.

"S Walterem jsme si říkali, proč sakra někdo, kdo pilotuje stroj za miliony, tohle chce po řídicí věži. Bylo jasné, že chce jen machrovat. Chtěl být tím nejrychlejším člověkem od Mount Whitney po Mohavskou poušť. Instinktivně jsem sáhl po tlačítku pro radiovou komunikaci, pak jsem si uvědomil, že to má na starosti Walter. Na chvíli jsem se zastavil, ale nemohl jsem si pomoct," vzpomínal po letech Shul. "Než jsem ale tlačítko zmáčkl, Walter mě předběhl. Vždy byl absolutním profesionálem, ale v tuhle chvíli jsme to cítili stejně."

Walter promluvil: "Los Angeles Center, Aspen 20, můžeme vás poprosit o kontrolu rychlosti?" Muž na řídicí věži nezaváhal: "Aspen 20, vidím vás tady na 1842 uzlech (3400 km/h)." Posádka Lockheed SR-71 Blackbird se dobře bavila, stejně tak řízení letového provozu. Poťouchle dalo důraz na posledních 42 uzlů, aby tím popíchlo pilota Hornetu. Walter ještě upřesnil, že jeho přístroje ukazují takřka 1900 uzlů. "Vaše přístroje budou asi o něco málo přesnější. Šťastnou cestu," rozloučil se s nimi řídící.

Hollywoodská předzvěst budoucnosti

Bohatá kariéra temně černého letounu však nebyla jen o bojovém nasazení a úsměvných historkách pilotů. Stroj v průběhu let překonal řadu rekordů a mnohé z nich drží dodnes. Na konci července 1976 Robert Helt vystoupal do 25 929 metrů a ustavil tak dosud platný pilotovaný proudový výškový rekord. Některé stroje ho později překonaly, žádnému se však nepodařilo udržet letovou hladinu (šlo o tazvané zoom climbs, kdy stroj strmě stoupá, dosáhne nejvyššího bodu a následně prudce klesne).

Trojice strojů Lockheed SR-71 Blackbird na testovací ploše. Snímek z roku 1992.
Trojice strojů Lockheed SR-71 Blackbird na testovací ploše. Snímek z roku 1992. | Foto: U.S. Air Force/Public Domain

O pár hodin později zlomili v jiném letounu rychlostní rekord piloti Eldon W. Joersz a George T. Morgan. Dosáhli na 3529,6 km/h. Rekord po více než 40 letech stále platí. Lockheed SR-71 Blackbird drží i mnoho nejrychlejších přeletů. Let z Los Angeles do Washingtonu, tedy trasu dlouhou 3701 km, zvládl za 64 minut a 20 sekund (na kompletní přehled rekordů se můžete podívat zde).

I přes nepochybné úspěchy přelomový stroj dříve nebo později musel udělat prostor mnohem pokročilejším výzvědným prostředkům. Satelitům nemohl stačit. V lednu 1990 americké letectvo ukončilo jeho provoz, proti čemuž protestoval i slavný astronaut a politik John Glenn. O pět let později Kongres na malou chvíli Blackbird opět přivedl k životu. Až do roku 1999 pak sloužil jako létající laboratoř NASA.

Je však pravděpodobné, že v budoucnu bude mít legendární stroj následovníka. Lockheed Martin dlouhodobě pracuje na konceptu SR-72. Společnost předpokládá, že letoun by se mohl poprvé do vzduchu podívat v roce 2025. Za letu, byť jen na plátnech kin, jsme ho už vidět mohli. Loňský hit Top Gun: Maverick začíná strhující scénou, kdy se Tom Cruise za kniplem stroje nápadně připomínajícího koncept SR-72 pokouší překonat rychlost 10 machů. Za pár let možná nebude tato hranice nemožná ani mimo stříbrné plátno.

Video: Úvodní scéna z filmu Top Gun: Maverick

Scéna z filmu Top Gun: Maverick | Video: Youtube.com/MovieTime
 

Právě se děje

Další zprávy