Ulánbátar (od našeho zpravodaje) – Pokud chcete v Mongolsku vidět "nindži", není to problém. Zajeďte do Nalajchu kousek od hlavního města, říká mi ekonomka Urana a upozorňuje na paradox, že v zemi, jejíž ekonomika je založená na velkých firmách těžících nerostné suroviny, pracují desítky tisíc lidí v primitivních nelegálních a velmi nebezpečných dolech.
Zpráva americké neziskové organizace Asia Foundation uvádí, že v nelegálních dolech v Mongolsku pracuje více než 100 tisíc venkovanů – tedy každý pátý –, a také někteří obyvatelé měst.
Kousek za Nalajchem, asi padesát kilometrů od hlavního města Ulánbátaru, je skutečně prachem pokrytá měsíční krajina zhruba s dvěma stovkami šachet, od primitivních děr v zemi až po malé těžní věže.
Návštěva temného dolu, z nichž některé jsou bez jakékoliv opory uvnitř, je klaustrofobním zážitkem. Zdejší horníci zde přitom tráví často dvanáct hodin denně a někteří dokonce těží nonstop i v noci.
Místo horníků želví nindžové
Úřady nelegální těžbu tolerují – i když nelegální těžaři samozřejmě musí občas podplatit místní policii. Označení nindžové získali podle nelegálních těžařů zlata, které získalo v zemi největší proslulost a věnují se mu třeba i studenti o prázdninách.
Zlatokopové se zelenou rýžovací pánví pověšenou na zádech jdoucí do práce vypadají jako želví nindžové z oblíbeného komiksu. A tak je místní překřtili na nindži a tohle pojmenování se ujalo pro všechny nelegální těžaře − i ty z Nalajchu.
Zastavujeme u jedné šachty a za pomoci ocelového lana sestupuji nakloněnou kluzkou úzkou chodbou dolů deset metrů pod zem.
"Opatrně," říká mi můj průvodce, jeden z místních horníků Raspek, když sestupuji do černé tmy a pak se ho chytám za ruku a se svojí slabou svítilnou mě provádí chodbami.
Chodby jsou méně než metr široké, je tu několik křižovatek, důl se rozbíhá všemi směry a občas musím jít v podřepu. Na konci je pár chlapů, kteří krumpáči, tyčemi a lopatami kopou uhlí.
"Takhle s těmi křižovatkami je to proto, že to pak lépe větrá," tvrdí Raspek.
Jeho důl nepoužívá žádnou klimatizaci ani podpěru stropů, vše drží samo o sobě. Ovšem jen v zimě, takže se tu kope zhruba od září, kdy nahoře klesne tepolota k nule, do března.
Některé doly mají chodby dokonce přímo pod troskami budov bývalého státního dolu, který byl zavřen už před lety jako neziskový.
Místní horníci se pak vrhli na nelegální těžbu a přidali se k nim lidé, kteří přišli o svá hospodářství, přistěhovali se z venkova nebo zkrátka kvůli svému nízkému vzdělání mají ztíženou možnost získat jinou práci.
Úmrtnost je vysoká
I mongolské úřady přiznávají, že úmrtnost je tu vysoká, často se nějaký důl zhroutí. I když se tu těží hlavně od září do března, tedy fakticky v zimě, kdy zmrzlá půda drží pohromadě sama od sebe.
Podle místních záchranářů tu v posledních letech zemřela asi desítka lidí ročně, ve skutečnosti to zřejmě bylo mnohem více.
V přepočtu na objem vytěženého uhlí je tu úmrtnost zhruba padesátkrát větší než v čínských uhelných dolech považovaných za vůbec nejnebezpečnější na světě.
Pár šachet tu má státní licenci, ale platy jsou tam nižší než při těžbě načerno. Pracovní podmínky jsou tam přitom také drsné.
Jedna ze společností pak těží uhlí tak, že buldozery rozrývá bývalou výsypku na pokraji velké skládky či odhrnuje svrchní vrstvu zeminy a její zaměstnanci pak z tohoto materiálu vybírají uhlí.
Na první pohled je vidět, že mezi nimi pracují i ženy a děti. Spolu s nelegálními doly zásobují v zimě topivem chudá předměstí Ulánbátaru i okolní města a vesnice, celkově tak díky nim může levně topit snad až milion lidí.
Celkem je v primitivní šachtě v podzemí šest chlapů. Raspek se svým spolupracovníkem obvykle vytahuje ven nakopané uhlí.
Dolů spustí velkou železnou vanu a tu pak vytáhnou naplněnou uhlím pomocí lana uvázaného k náklaďáku. Denně navrší šest až sedm malých aut a každý si prý vydělá zhruba 30 až 60 tisíc tugriků za den, tedy asi 300 až 600 korun.
Deset let horníkem načerno
Raspek je typickým příkladem nelegálního těžaře. Nemá vyšší vzdělání, původně měl hospodářství, ale kvůli škole pro děti, má jich osm, se přestěhoval do centra města a teď je už deset let horníkem načerno.
V létě pracuje na stavbě. Podle Raspeka jsou nebezpečné jen doly, které kopou hlouběji. Jsou tu údajně tři vrstvy uhlí, jedna v hloubce právě oněch deseti metrů a další ve zhruba 30 a 80 metrech, na které je už potřeba lepší techniku – odvětrávání, výdřevu (zpevnění stěn – pozn. red.) a někdy i malou těžní věž. Zároveň ale těží kvalitnější a dražší uhlí.
Jedna z takových "modernějších" šachet je na druhé straně, v prohlubni pod budovami státního dolu a pod náspem dnes už nefunkční železnice, která dodávala uhlí do padesát kilometrů vzdáleného hlavního mongolského města Ulánbátar.
"Máme tady výdřevu, pneumatické vrtačky a ženeme do dolu kompresorem čerstvý vzduch. Naplníme osm až devět větších náklaďáků za směnu," říká zde pracující horník, který se představuje jako Bajarchuu.
Uhlí vytahují ve velké nádobě po nakloněné, asi dva metry široké chodbě motorovým navijákem.
"Pracuji tu už 14 let dvanáct hodin denně," dodává. "Je to tu nebezpečné, je třeba být pořád ve střehu, poslouchat praskot. Když to spadne, zavoláme záchranáře."
Střídají se tu dvě party, jedna pracuje přes noc, druhá přes den a další týden si denní a noční směny prohodí kvůli tomu, aby měli čas na rodinu.
Těžbu organizuje jejich šéf – inženýr, který dříve pracoval v legálním dole. Říká jim, jak udělat výdřevu a zajišťuje materiál, techniku i prodej.
Dokonce mají i důlní telefon, kterým se dá dát znamení na konec přes sedmdesát metrů hluboké chodby. Party nelegálních těžařů organizují jejich šéfové, kteří si také berou většinu výdělku.
V tomhle případě zhruba polovinu zisku. Úřady už několik let tvrdí, že nelegální těžbu v Nalajchu zastaví. Nikdy k tomu ale nedošlo.
Zřejmě mají obavy z toho, co s nezaměstnanými, a navíc by se tím výrazně zvýšily náklady na otop pro chudší obyvatele hlavního města.
Cesta byla podpořena z projektu Media4Development financovaného Evropskou unií.
