Nad kyrgyzskou vesnicí Čon-Taš, asi dvacet kilometrů jižně od Biškeku, se před námi zvedají vrcholy majestátního pohoří Ťan-šan. Taxikář nás celou cestu přesvědčuje, že válku na Ukrajině brzy vyhraje Rusko. "Všichni muži už tam padli a teď se formují jen ženské bataliony. Ukrajinci prohrají," tvrdí. Nikdo z nás neodpovídá. Včera nás jiný řidič demonstrativně vysadil uprostřed křižovatky. Nechceme riskovat.
Zastavují nás dva mladí muži v uniformách. Ve svahu nad několika památníky připomínajícími tragické události 20. a 21. století se nachází vojenská základna. "Máme schůzku s Bolotem Abdrachmanovem," vysvětlujeme. To jim stačí. Zvedají závoru, nechávají nás projet a salutují.
Abdrachmanov se věnuje historii a státnímu teroru na území sovětského Kyrgyzstánu. V poslední době pro svou snahu o co největší otevřenost nenachází přílišné pochopení na nejvyšších místech. Je také autorem desetidílného svazku Kniha obětí politických represí v Kyrgyzské republice (1920-1953).
Bývalý kapitán KGB Abdrachmanov přímo tady na začátku 90. let objevil masový hrob s ostatky 137 zastřelených z období stalinských čistek. Podílel se na exhumaci jejich těl a stál za myšlenkou na místě vybudovat pamětní areál, jehož je nyní ředitelem. Jmenuje se Ata-Bejit, což v kyrgyzštině znamená Mohyla otců. V jámě na místě bývalé cihelny, do níž příslušníci NKVD oběti masových poprav naházeli, se našly i ostatky Ondreje Pálinkáše a Josefa Skalického.
Informace o dvou občanech Československa v masovém hrobě v Kyrgyzstánu svedla dohromady Abdrachmanova a šéfa organizace Gulag.cz Štěpána Černouška.
Jednoho dne od něj obdržel e-mail s přílohou pojmenovanou jednoduše: "Češi". Dokument obsahoval tajné materiály z archivů KGB, ke kterým měl přístup syn Bolota Abdrachmanova. Na černobílých fotografiích pořízených na konci 30. let ve vyšetřovací vazbě jsou tváře lidí s českými jmény - Jílek, Horáček, Doležal… Ve stručných zprávách sepsaných při výslechu se kromě jména, data narození, zatčení, odsouzení a popravy u mnohých z nich objevuje také informace o tom, že byli členové družstva Interhelpo.
A to byl také jeden z impulzů k zorganizování expedice do Kyrgyzstánu, která by do tématu perzekvovaných Čechů a Slováků vnesla více světla.
Interhelpo
Interhelpo bylo průmyslové dělnické družstvo, které v roce 1923 v Žilině založila skupina esperantistů a idistů (jazyk ido je reformované esperanto) z tehdejšího Československa, inspirovaná myšlenkami socialismu a komunismu. Cílem družstva bylo podpořit budování socialistického hospodářství v sovětské Kyrgyzii. V letech 1925 až 1932 odjelo do města Frunze (dnešní Biškek) čtyřmi transporty celkem 1329 převážně Čechů a Slováků, ale i Maďarů, Němců a Rusínů. Byl mezi nimi i tříletý Alexander Dubček, který zde s rodiči a bratrem strávil osm let. Členové komuny tam vybudovali infrastrukturu, továrny, dílny, elektrárnu, zemědělské podniky nebo školu, klub a domy pro své členy.
Úspěchy Interhelpa však brzy upoutaly pozornost vlády, která jeho členy nutila k přijetí sovětského občanství a nakonec zestátnila jejich podniky. Většina komunardů se postupně vrátila do Československa nebo se odstěhovala do jiných částí SSSR. V průběhu stalinských čistek na konci 30. let se mnoho členů družstva, kteří zůstali, stalo oběťmi represí - někteří byli vězněni, jiní deportováni do pracovních táborů Gulagu nebo popraveni. Družstvo bylo definitivně zrušeno v roce 1943. Mnozí z potomků původních družstevníků žijí v Kyrgyzstánu dodnes.
Znepokojivé tajemství
Po měsících intenzivních příprav stojíme v Ata-Bejit. V památníku připomínajícím jurtu postaveném přímo nad masovým hrobem se skláníme nad hlubokou jámou. Právě tady, nedaleko vesnice Čon-taš, na počátku 30. let 20. století Čechoslováci z Interhelpa postavili několik domů, do kterých byli přestěhováni nuceně usazení kyrgyzští kočovníci. Dovážet stavební materiál z města, tehdy ještě Frunze (dnešního Biškeku), bylo drahé a neefektivní, a tak nejdříve vybudovali cihelnu. Ta svému účelu sloužila jen krátce a vedle již neexistujícího závodu později vznikl Dům odpočinku pro příslušníky sovětské NKVD, kteří se ve velkolepě pojaté dače na čerstvém horském vzduchu léčili z tuberkulózy.
Na konci 30. let tu v malém domku žil i Abykan Kydyralijev s rodinou, který v dače pracoval jako správce. V listopadu 1938 dostal od svých nadřízených neobvyklý příkaz - na týden odjet pryč. O mnoho let později vzpomínala Abykanova dcera Bubura Kydyralijevová, která tehdy byla dítě, že když se vrátili zpátky, něco se změnilo. Z nevyužívané cihelny zůstaly jen ruiny. Proměnilo se i chování jejích rodičů. Matka při pohledu na stržené budovy plakala, otec se k rozvalinám chodil modlit. Z míst, kam jí dospělí zakazovali chodit, se šířil hnilobný zápach. "Na nic se neptej, o ničem nemluv," varoval ji otec. Se znepokojivým tajemstvím se jí svěřil až na smrtelné posteli.
Na konci 70. let se od umírajícího otce dozvěděla pravdu. V roce 1938 vrcholil Stalinův velký teror a v přeplněných věznicích po celé zemi docházelo k masovým popravám. Nepoužívaná pec na vypalování cihel postavená před pár lety Čechoslováky se zdála být ideální místem pro pohřbení těl nepřátel státu. A tak je sem v jednom podzimním týdnu začali svážet z věznice v dnešním Biškeku.
Dokumentární film z expedice do Kyrgyzstánu
Mezi oběťmi sovětského státního teroru na území dnešního Kyrgyzstánu bylo mnoho obyvatel Československa. Kde a proč byli popraveni? Co skrývají kyrgyzské archivy? Jak se dnes vzpomíná na období sovětských represí? Byly historické křivdy a zločiny pojmenovány a odsouzeny? Výsledkem expedice organizace Gulag.cz do Kyrgyzstánu bude mimo jiné dokumentární film, který na tyto a další otázky hledá odpovědi. Prostřednictvím sbírky můžete podpořit vznik snímku, jehož premiéra je plánována na duben 2025. Přesně sto let od chvíle, kdy stovky Čechoslováků, členů družstva Interhelpo, přijely do Biškeku s vizí budování socialistického ráje.
"Zastřelen na útěku"
Jedním z těch, jejichž ostatky se v peci našly, byl i Josef Skalický. Textilní dělník z Postřelmova do Kyrgyzstánu přijel s druhým transportem interhelpovců v roce 1926 společně s manželkou Annou. Přestože začátky v cizí zemi nebyly vůbec jednoduché, jako horlivý budovatel komuny o dění v družstvu nadšeně informoval čtenáře komunistického tisku v Československu. Přesto se v roce 1933 rozhodl vrátit domů. Důvodem jeho návratu do vlasti byla pravděpodobně složitá rodinná situace a konflikty v práci.
Život v Československu mu však štěstí nepřinesl a Skalický psal otevřené dopisy, v nichž toužil po návratu do Kyrgyzstánu. To se mu v roce 1935 nakonec podařilo a on nastoupil na své původní místo v textilní továrně. V životě, který si vysnil, ale brzy došlo k dramatickému obratu. 8. března 1938 byl Josef Skalický zatčen.
Když ho příslušníci NKVD odváděli z domu, viděla ho jeho žena naposledy. 23. září byl Skalický za údajnou ekonomickou špionáž a protisovětskou činnost odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 5. listopadu. Jeho manželka, které zabavili veškerý rodinný majetek, žila v nejistotě až do 50. let, kdy ji sovětské úřady lživě informovaly, že byl Josef Skalický deportován do jednoho ze sovětských táborů gulagu a v roce 1942 zastřelen na útěku. V té době byl už čtyři roky mrtvý. Anna Skalická se pravdu o osudu svého muže nikdy nedozvěděla.
Ve stejné jámě se našly i ostatky dalšího člena Interhelpa, Ondreje Pálinkáše. Elektrikář z Handlové do Kyrgyzstánu přijel prvním transportem v dubnu 1925 s manželkou Helenou a dvěma dětmi. O čtyři roky později přijal sovětské občanství. V roce 1937 pracoval na jihozápadě země v elektromechanické dílně v uhelném dole. Přesto si pro vzorného soudruha se slibně rozjetou kariérou o rok později přišlo NKVD na základě obvinění z vojenské špionáže ve prospěch Československa. Ondrej Pálinkáš byl zastřelen v listopadu roku 1938.
Zavřel jsem oči a viděl lebky
Bolot Abdrachmanov klidným, tichým hlasem vypráví o tom, jak se ze zapomenutého masového hrobu stal památník obětem represí. Cesta k němu nebyla vůbec jednoduchá. V zimě 1990 měla Bubura Kydyralijevová konečně pocit, že nastala vhodná politická a společenská situace a ona se může svěřit s tím, co ji posledních dvacet let tížilo. Po třiapadesáti letech se vrátila do míst svého dětství a s pomocí Abdrachmanova, který byl tehdy mladičkým majorem KGB, se pokoušela lokalizovat místo pece v bývalé cihelně.
Chodila sem a tam po louce, kde dříve stával jejich domek a Dům odpočinku NKVD. Když uviděla starou cihlu, bylo jí jasné, že právě tady by se mělo začít kopat. Jenže přesvědčit velení KGB nebylo jednoduché. "Řekl jsem jim, že o tom musíme mluvit. Vždyť naše generace se se zločiny NKVD ze 30. let neztotožňuje. Naopak, odsuzujeme je, a proto musíme tento případ řešit. Musíme tady kopat. Slíbil jsem to té ženě a pociťoval jsem to jako dluh, jako svou povinnost," vysvětluje Abdrachmanov, že odkrytí masového hrobu považoval za způsob, jak se vůči svým předchůdcům vymezit.
Organizace Gulag.cz
Gulag.cz se zabývá tématem represí v sovětském (i současném) Rusku. Kombinuje výzkumnou činnost, archivní bádání, archeologický výzkum a využití moderních IT technologií. Tuto temnou kapitolu dějin zkoumá také ve vztahu k současnosti a českému kontextu. Organizuje expedice, natáčí dokumentární filmy a pořádá výstavy, přednášky i vzdělávací programy.
Nakonec za přítomnosti archeologů začaly výkopové práce. A místo brzy vydalo svá děsivá tajemství. Necelých dvacet centimetrů pod povrchem byla objevena lebka se dvěma průstřely. V jámě nakonec ležely ostatky 137 lidí. Kromě střelných zranění byly na lebkách patrné i údery tupými a ostrými předměty - kladivem a sekerou - a taky nezhojené zlomeniny - stopy po mučení. "Dva týdny jsme kopali a bylo to těžké jak emocionálně, tak psychicky. V noci jsem nemohl spát. Zavřel jsem oči a viděl lebky."
V další fázi bylo třeba dokázat, že jsou to těla obětí represí. Čím hlouběji kopali, tím více osobních předmětů objevovali: staré mince, brýle, oblečení i legitimace. Podle nich bylo možné identifikovat některé z obětí a po porovnání s archivními materiály vyšlo najevo, že dokumenty všech, kdo skončili v tomto hrobě, se nachází v jednom vyšetřovacím spise. Tak bylo možné k bezejmenným obětem přiřadit konkrétní jména. Mezi nimi jednoho Čecha a Slováka.
Mrtví bez hrobu
V hotelu v Biškeku se večer probíráme soupisy perzekvovaných na území Kyrgyzstánu, které dal dohromady Bolot Abdrachmanov. V celkovém počtu více než 17 tisíc doložených obětí represí se objevuje 24 česky a slovensky znějících jmen s uvedenou národností Čech nebo Čechoslovák. Tento přehled používáme jako základ, ke kterému z různých dalších zdrojů doplňujeme jména Čechů, Slováků a dalších občanů Československa usazených v sovětské Kirgizii, o nichž víme, že skončili buď ve vězení nebo na popravišti. Seznam se rychle rozrůstá. Nakonec docházíme k číslu 51 perzekvovaných, z nichž nejméně 20 bylo popraveno. Je to dvakrát tolik, než se dosud v dostupných pramenech udávalo.
Ze spisu jmen, který nejspíš zdaleka není kompletní, vytváříme provizorní pamětní tabulku, kterou doplníme textem: Na památku Čechům, Slovákům a československým občanům - obětem sovětských represí na území Kyrgyzstánu. Ke jménům zastřelených do závorky připisujeme "popraven". Za každým jménem je konkrétní tvář a příběh, který zatím mnohdy neznáme. Mrtví bez hrobu pochovaní v cizí zemi.
V muzejní budově Ata-Bejit instalujeme provizorní pamětní tabulku. Do budoucna budeme hledat způsob, jak ji přeměnit na trvalý památník perzekvovaným občanům Československa. Souhlasíme s Bolotem Abdrachmanovem, že by to mohlo inspirovat další zahraniční návštěvníky memoriálního komplexu k vytvoření dalších památníků, čímž by vznikla jakási alej připomínající, že se oběťmi sovětských represí na území Kyrgyzstánu stali i cizinci desítek různých národností.
Podívejte se na trailer k chystanému filmu o perzekvovaných Češích v Kyrgyzstánu
