Sofie (Od našeho zpravodaje) – Mezi rozpadlými továrními budovami, rozbitými silnicemi s výmoly a přerostlým plevelem stojí na okraji Sofie bývalá škola. Obehnaná plotem, u vchodu je vysoká železná brána a uniformovaná stráž.
Uprchlický tábor Vojenna Rampa zachycuje část vlny běženců, která se na Bulharsko valí z Turecka, už od poloviny roku 2013. Hranici s Tureckem přešly od té doby desetitisíce lidí, kteří se touto trasou snaží dostat do Evropy.
Přestupní stanice do ráje
Bulharsko spolu s Maďarskem dostalo na nedávném summitu Evropské unie výjimku a nemusí přijímat žádné uprchlíky z Itálie nebo Řecka.
Samo jich nemá o mnoho méně. Vojenna Rampa je beznadějně plná. Na nádvoří, v chodbách a malých pokojích jsou tu stovky lidí. Převážně Syřanů a Iráčanů.
Není to určitě prostředí, do kterého se uprchlíci chtěli dostat nebo jaké si spojovali s Evropou. Bulharsko je ale pro ně - stejně jako Maďarsko - jen přestupní stanicí. Chtějí dál.
"Čeká se tu několik měsíců na vyřízení papírů. Pak ti, co je dostanou, odcházejí. Hlavně do Německa nebo Švédska. Jejich místa okamžitě zaplňují další,“ říká bulharský strážce tábora.
Běženci tady mají elektřinu, vodu a postele a dostávají finanční příspěvek na jídlo. Děti na dvoře mají prolézačky a mohou hrát fotbal nebo stolní tenis. Tábor není zavřený, každý může jít, kam chce.
Většina lidí má za sebou útěk z války a putování přes Turecko. Obvykle s pašeráky.
Kudy do Bulharska?
Na chodbách a v pokojíku s patrovou postelí skončil ve Vojenné Rampě i Muhammad s manželkou a dvěma dětmi. Irácký Kurd uprchl z města Kamišlí na severovýchodě Sýrie před Islámským státem.
"Dlouho jsme váhali, jestli odejít. Věděli jsme, že to bude složité. Rozhodli jsme se ve chvíli, kdy ve městě začala vybuchovat auta. Islámský stát měl v Kamišlí spící buňky, které udeřily, a bylo jasné, že když budeme váhat, už se nemusíme z města dostat," vypráví.
Utekl do Turecka a domluvil se s pašeráky, že ho vysadí u bulharské hranice. Jít s půlročním synem ale bylo příliš riskantní, proto se rozhodl, že projde sám, na bulharské straně se vydá pohraničníkům a zažádá o spojení s rodinou.
"Šel jsem lesem několik hodin a jen jsem tušil, kterým směrem může být Bulharsko. Když jsem došel do první vesnice, vydal jsem se policii. Manželku a děti za mnou pustili. Teď jsme tady a čekáme na udělení azylu. Chceme jet do Německa, kde mám známé," říká Muhammad.
Do Česka? Ne
Jeho sousedka z vedlejšího pokoje je rovněž Kurdka ze stejné oblasti. Jejím dcerám je patnáct a třináct let. V Sýrii zůstat nemohly.
"Byli jsme aktivní v levicových stranách a dětem chceme dát evropské vzdělání. Tam, kde je Islámský stát, se nedá žít. Když vyjdete ven, nevíte nikdy, jestli se vrátíte živí," říká.
Bulharsku je vděčná, že ji přijalo, ale zůstat tu nechce. O České republice neuvažuje vůbec, ani neví, kde leží. "Česko? Počkejte, počkejte. Vy také sousedíte s Tureckem, ne?"
"Ale ne, to je to, co bylo dříve Československo, to je úplně jinde," oponuje jí Muhammad.
Další uprchlice, která na chodbě suší prádlo, si Česko zaměňuje s Belgií. Ale ujišťuje, že tam stejně nechce. Téměř unisono se nese celým táborem jediná destinace: Německo.
Ritz pro běžence
Muhammad se diví tomu, že někdo v Evropě má strach z muslimských uprchlíků. Sám prý není vůbec nábožensky založený a většina Syřanů z jeho oblasti utíká právě kvůli tomu. Před Islámským státem.
Velkému přívalu uprchlíků je paradoxně vystavena nejchudší země Evropské unie, z níž samotné lidé odcházejí za prací a lepšími výdělky na Západ.
Bulhary zaskočil nápor uprchlíků ze Sýrie v roce 2013. Podmínky v táborech byly dlouho otřesné, a proběhlo dokonce několik vzpour, situaci zlepšila až finanční pomoc Evropské unie.
Tábory mají základní vybavení, ale jsou běženci, kteří propadli sítí a bez peněz zůstali trčet v zemi víceméně jako bezdomovci. Útočiště našli v nedokončených, opuštěných stavbách. Jednu z nich ve čtvrti Ovča Kupel místní nazývají Ritz podle slavné hotelové sítě.
Tři roky na cestě
Afričané či Asiaté, kteří nedostali azyl nebo jsou podezřelí, že zničili své dokumenty a vydávají se za někoho jiného, tady někdy končí, protože nemají peníze na cestu tam ani zpět.
Přejít hranici se Srbskem, která leží ve směru na vysněný Západ, není tak jednoduché.
Mnozí jsou vráceni zpět, loni v listopadu se tam čtyři lidé ztratili a umrzli. Bulharští i srbští pohraničníci často nacházejí ztracené a vyčerpané běžence, kteří v horském terénu zabloudí.
Podobnou cestou se chce vydat i Hasan, který teď žije v detenčním táboře na dohled od "Ritzu". Kolem domu, kde skončilo mnoho neúspěšných žadatelů o azyl, chodí na nákup.
Je muslim z Barmy. Patří k etnické skupině Rohingů, kterou barmská vláda vysídluje z jejich tradičních oblastí. Rohingové se vydávají jako uprchlíci na lodích do okolních zemí, Hasan se rozhodl pro dalekou cestu na Západ.
"V Barmě jsem nechtěl zůstat, tam nebude nikdy normální život. Na cestě jsem tři roky. Přes Indii, Pákistán, Írán, Turecko. Vždy jsem někde nějako dobu pobyl a pracoval. Kam půjdu dál, ještě nevím. Ale teď nemám žádné peníze, tak na to zatím nemyslím. V Bulharsku jsem teprve měsíc," uvádí Hasan.
Turecko-bulharskou hranici chtěl překonat ve vagónu nákladního vlaku, ale ten prý nezastavil tam, kde čekal. Tak musel jako tisíce dalších jít a běžet lesem, dokud neviděl první bulharské vesnice. První vesnice v Evropské unii.
