Simonovová zemřela loni 13. září v bojích u města Soledar v Doněcké oblasti. Spolubojovníci její rakev na pohřbu zakryli modrožlutou ukrajinskou vlajkou a postavili na ni plyšového lva. Volací znak vojačky, která byla velitelkou posádky bojového vozidla pěchoty v ukrajinské armádě, totiž zněl Simba, podle postavy z animovaného filmu Lví král. Zelenskyj ženě vyznamenání udělil posmrtně.
Simonovová se narodila v roce 1988 v Čeljabinsku na Urale. V rozhovoru pro knihu o vojačkách ukrajinské armády nazvanou Dívky si zkracují vlasy označila své dětství a dospívání v Rusku za nijak pozoruhodné.
Byla fyzicky zdatná, věnovala se karate a horolezectví. Popsala také sama sebe v těchto letech jako hrdou Rusku, která by ráda v některém z těchto sportů reprezentovala svoji rodnou zemi. Její pohled ale změnila válka v Čečensku. Když se začala zajímat, co se tam dělo, zjišťovala, že ruští vojáci se dopustili mnoha zločinů.
Když pak v roce 2014 Kreml anektoval Krym a rozpoutal válku na Donbasu, styděla se za svoji zemi a rozhodla se pro neobvyklý čin. Odjela na Ukrajinu, kde se přihlásila do dobrovolnického praporu Dněpr, který bojoval s Rusy a proruskými separatisty na Donbasu.
Nemůžu změnit místo narození
Na frontu se dostala na jaře 2015, hlídala kontrolní stanoviště. Ukrajinci obecně i někteří její spolubojovníci se na ni prý zpočátku dívali trochu podezřívavě. Aby žena z Ruska přišla bojovat za Ukrajinu, je naprosto výjimečné.
"Nemohu změnit svoji národnost ani místo narození. Ale člověk naštěstí není strom a může si vybrat, kde a s kým chce žít. A já jsem se rozhodla v roce 2014," vysvětlila v rozhovoru.
Na frontě působila jako medička. Později se přestěhovala do Kyjeva a vypadalo to, že povede takzvaně normální, civilní život. Podepsala tříletý kontrakt s Ozbrojenými silami Ukrajiny a v roce 2017 dostala ukrajinské občanství.
Jako příslušnice 24. mechanizované brigády ukrajinské armády bojovala od prvního dne ruské invaze, která začala loni 24.února. Nejdříve se ocitla na Donbase, včetně Bachmutu. O život ji připravila mina u Soledaru, který sice dobyli Rusové, ale nyní se k němu znovu blíží Ukrajinci.
"Nejhorší byla palba z tanků"
V knize Dívky si zkracují vlasy hovořila také o tom, jak se naučila zvládat strach. Vzpomínala na chvíle, kdy se ocitla v roce 2015 pod těžkou palbou ve Svitlodarském oblouku nebo nedaleko doněckého letiště, kde se odehrávala mimořádně těžká a dlouhá bitva mezi ruskými vojáky a ukrajinskými obránci, takzvanými kyborgy.
"Když jsem na začátku byla v místech bombardování a útoků, připadalo mi to, že se chvěje celá země. Nejhorší byla palba z tanků. To vám připadá, že je to jenom o štěstí, jestli vás to trefí, nebo ne. Ale zvládat strach se dá naučit. Čím víc zkušeností jsem měla, tím lépe jsem dokázala posoudit, jak velké je nebezpečí, podle zvuku určit, z jaké vzdálenosti a kam kdo střílí, o jaké zbraně jde," popsala Simonovová.
Loni 11. září napsala na Facebook svůj poslední status: "Těžké na řízení bojového vozidla je, že se musíte neustále vyhýbat dírám po dopadlých raketách." Dva dny poté s obrněncem najela na minu a zemřela.
