Toho dne si brzy ráno sbalili věci do dvou tašek a odešli z pokoje, který si pronajímali v obecním bytě ve Slovjansku. Dobrovolníci je odvezli do Pokrovsku, jediného místa, kde ještě funguje nádraží, a tam nasedli do evakuačního vlaku.
Bylo to podruhé, co museli utíkat před válkou. V roce 2014 opustili domov v Horlivce poté, co město obsadili Rusové. Svitlanina manžela zabil šrapnel, ale ruské úřady jí odmítly vyplatit odškodnění, tvrdily, že zemřel na infarkt.
V evakuačním vlaku měla Svitlana dostat poukázky, které si v Dnipru měla vyměnit za peníze pro přesídlence. Lidé v jejím vagonu ale poukázky z neznámého důvodu nedostali. V Dnipru je přivítali členové letničního hnutí a vzali je do modlitebny přeměněné na ubytovnu. Hned toho večera ale vyšlo najevo, že Svitlana se odtamtud po několika dnech bude muset odstěhovat.
“We all club together here & put what we can in for meals – one person has a carrot, another some rice,” said Svitlana. “What I don’t understand is there’s all this money coming in from the west but no one comes here, apart from the council workers...” https://t.co/gMLlsKDTYu
— Irish Schools Sustainability Network (@IrishSchSusty) July 16, 2022
Stěžuje si, že v Dnipru pronájem pokoje vyjde v přepočtu na více než 8600 korun. "To je naprosto nerealistické," říká. "Kdybych tak měla víc času, mohla bych si najít práci, ale mezitím bychom museli bydlet na smetišti," posteskla si a dodala, že ví o lidech, kteří na sociální příspěvky pro vysídlené osoby čekali tři měsíce. "Nemáme žádné příbuzné a v současném světě jde jen o peníze," řekla tato žena.
Život ve sklepě
Další den odjela přes Kramatorsk zpátky do Slovjansku. Od začátku července se ale podmínky pro ni a Danyla výrazně zhoršily. Žijí ve sklepě staré továrny vedle svého domu. Během deseti dnů se dostali ven jen čtyřikrát. Ve sklepě je vlhko, není tam telefonní signál a všichni Danylovi kamarádi odjeli, v okolí zůstal sám.
Zbývající Svitlanini sousedé také říkají, že z dříve stotisícového Slovjansku neodešli kvůli chybějícímu provizornímu bydlení někde jinde i nedostatku pracovních příležitostí. "Pokud by mi nabídli dům, stejně bych po měsíci skončila na ulici. Radši zůstanu tam, kde znám lidi. Kdo by mi pomohl ve Lvově (na západě země)?" ptá se Svitlana.
Ve Slovjansku celé týdny neteče voda, bez dodávek plynu jsou jeho obyvatelé ještě déle, dodávky elektřiny mají výpadky. Lidé si tak místo vařičů venku zřídili provizorní grily. Otevřených zůstalo už jen několik obchodů s potravinami a o možnostech práce nemůže být řeč.
Svitlana nedostala plat od té doby, co obchůdek, ve kterém pracovala, kvůli válce zavřel. Její sousedka Natalija, která pracovala v místní psychiatrické nemocnici, říká, že jí plat byl v březnu snížen z asi 5200 korun na asi 1440 korun a od května nedostává už vůbec nic.
Předpokládá se, že Slovjansk je dalším městem, které Rusové během ofenzivy v Donbasu chtějí dobýt. Od začátku července jeho zbývající obyvatelé zažili takové dny, kdy ostřelování vůbec nepřestávalo.
"Všichni se tu skládáme a přinášíme jídlo, jaké kdo má - někdo má mrkev, někdo trochu rýže," popisuje Svitlana, jak přežívají. "Co nechápu, je to, že ze Západu přicházejí peníze, ale sem nikdo nepřijede (s pomocí) kromě zaměstnanců města, kteří nám dodávají vodu," říká.
