Kfar Aza, Izrael (od našeho zvláštního zpravodaje) - Na tomto zvláštním místě se v těchto dnech scházejí také lidé, kteří se ke zdejším zástupům židovských věřících a návštěvníkům hřbitova vůbec nehodí. Novináři v neprůstřelných vestách s nápisem Press.
Prostor před hrobkou slavného rabína je sběrným místem, kde autobus vypravený tiskovým úřadem izraelské vlády "nabírá" zahraniční novináře pro cestu do kibuců napadených teroristy z Hamásu poblíž Gazy. Do oblasti v jejím okolí nesmějí soukromá auta. Je to uzavřené pásmo kolem Pásma.
Autobus do kibucu Kfar Aza, který leží jen dva kilometry vzdušnou čarou od Gazy, doprovází důstojník izraelské armády, který se představuje jako David. "Jedeme do zóny aktivních bojů, takže vesta a helma jsou pro každého povinné. Kdybychom se cestou dostali pod palbu, autobus zastaví, vystoupíte a lehnete si na zem kolem něj. Živé videovstupy do televizí nebo na sociální sítě jsou zakázány. Vy máte svoji práci, my máme svoji práci, vyjděme si navzájem vstříc," upozorňuje před jízdou.
Tyto autobusové cesty do jinak nepřístupné oblasti jsou pro Izraelce cestou, jak přesvědčovat svět o své situaci, o svojí pravdě. Kfar Aza znamená v překladu z hebrejštiny Vesnice Gaza. Název sedí, protože je u Gazy opravdu velmi blízko. Z místa, kde zůstala po invazi Hamásu zničená brána, je za poli vidět palestinský uprchlický tábor Džabalíja.
Nad Kfar Aza se neustále ozývají rány tak silné, že to vypadá, jako by někdo pálil z děl těsně vedle. A vlastně je to pravda. "Klid. To je naše dělostřelectvo, které útočí na Hamás, nikoliv obráceně," usmívá se důstojník David.
Věděl jsem, že je zle
Po nájezdu palestinských teroristů z Hamásu zbyly z kibucu ohořelé trosky. V původní podobě Kfar Aza zřejmě nepůjde obnovit a mnoho zničených domů čeká demolice. Uvnitř jsou vypálené, venku na terasách a zahradách zůstaly věci tak, jak je majitelé zanechali před tím, než při útoku zahynuli, byli zranění, nebo se jim podařilo schovat či uprchnout. Zůstaly tu kola, motorky, kočárky, boty, na stole někde i nádobí. Uvnitř pračky a ledničky.
Na pomeranče, které rostou na stromech v kibucu, padá prach a písek. "Teroristé domy zapálili a v podstatě dali lidem na vybranou: buď uhořet vevnitř, nebo vyjít ven a tam se nechat zastřelit," líčí David.
Ze skoro pěti stovek lidí, kteří tady bydleli do 7. října, jich zůstalo nebo se vrátilo málo. Jedním z nich je Chanán. Říká, že tady žije dva roky se ženou, dětmi a kočkou. Měl štěstí, že do míst, kde má dům, se Hamás nestihl dostat.
"Měl jsem tady zrovna na návštěvě rodiče, když ráno začala palba. Šli jsme do krytu, ale pořád jsme doufali, že to je buď cvičení, nebo nějaký omezený útok. Pak jsem viděl na sociálních sítích fotku, jak teroristé střílí po autech v centru Sderotu (nedaleké izraelské město - pozn. red.). V tu chvíli jsem věděl, že je zle," říká.
Jen v tomto kibucu při bestiálním úderu teroristů zemřely desítky lidí, celkem jich je podle izraelské vlády přes 1400. Na domě bývalého představitele místní regionální správy Ofira Libsteina je plakát s jeho tváří: i tento padesátiletý muž je mezi obětmi.
Malé děti jako rukojmí
Chanán vypráví také o zajímavém detailu. Někteří muži Hamásu záměrně mluvili na obyvatele hebrejsky, aby od nich neutíkali. Pak je postříleli. Těžko se vyrovnává s představou, že teroristé jako rukojmí unesli i malé děti. "Mám čtyřletého syna, mohl mezi nimi být i on," shrnuje.
Už se ale prý naučil rozlišovat podle zvuku, kdy střílí izraelská armáda, kdy přilétají rakety z Gazy nebo kdy zasahuje izraelský systém protivzdušné obrany Železná kopule (Iron Dome). "Patří to k životu tady na hranici. Ale beru tak, že vlastně celý Izrael je na hranici," usmívá se.
Dodává, že ti, co zde zůstali, v podstatě nedělají nic jiného, než že za zvuků palby uklízejí kibuc. Na tom se podílejí i dobrovolníci z organizace Zaka. Někteří jsou Izraelci, jiní Američané. Například Jonathan přiletěl z Chicaga.
"Strávil jsem tady část života, pak jsem se vrátil do Ameriky. Když jsem viděl ve zprávách, co se stalo s těmito místy, které znám, bylo mi strašně. Musel jsem přijet pomoci," vypráví.
S jinými dobrovolníky stále pátrají po částech těl obětí, i pět týdnů po útoku. "Podle našeho náboženství musíme lidi pohřbívat celé. Proto pátráme po všech ostatcích, včetně vlasů," říká. "Nepřeji si válku, nepřeji nic špatného lidem v Gaze. Ale i když se nebudeme mít rádi, měli bychom mít navzájem respekt k našim životům. To, co tady dělali, je nelidské," dodává americký dobrovolník.
Kfar Azu osvobodila izraelská armáda až po čtyřech dnech bojů, 11. října. Přes dvacet lidí se pohřešuje, většina z nich se nachází zřejmě jako rukojmí v Gaze. V místech, kde nyní židovský stát podniká masivní pozemní operaci.
