Bílý dům k obsahu dnešního jednání předem uvedl jen tolik, že se prezident Bush "těší na prodiskutování širokého spektra otázek". Návštěva Martína Torrijose ve Washingtonu pak údajně "podtrhuje silné a hluboké přátelství mezi Spojenými státy a Panamou".
Jestli panamský státník zopakuje Bushovi do očí to, co o nerovném vztahu Portorika a USA prohlásil 6. listopadu loňského roku, tedy že každý latinskoamerický stát má právo na samostatnost a kolonialismus je v 21.století nepřijatelný, není jasné.
Ostrý jako táta
Portoriko se nachází pod správou Spojených států už více než sto let - od roku 1898, kdy Američané porazili ve válce předchozího koloniálního pána karibského ostrůvku, Španělsko.
Proč ale vlastně prezident jednoho z nejmenších států Latinské Ameriky (rozloha Panamy zhruba odpovídá rozloze ČR) po regionálním hegemonovi vůbec něco požaduje? Tím spíš, že se jej to přímo netýká? Především je za tím třeba hledat styl rodiny Torrijosů.
Otec Martína Torrijose Omar byl v letech 1968 až 1981 - tedy až do své dodnes nevyjasněné smrti - vojenským vůdcem Panamy. Omarova politika byla specifická v tom, že se neklonil ani k levici ani pravici - pro ranchery a zemědělce byl "férový chlap", protože podporoval agrární politiku včetně pozemkové reformy.
V očích obyčejných Panamců ale nejvíce stoupl v roce 1977, když vyjednal s úřadujícím americkým prezidentem Jamesem Carterem smlouvu o "navrácení panamského průplavu do rukou panamského lidu", k němuž došlo v roce 1999.
Omar Torrijos měl nicméně i své temné stránky a nebylo jich zrovna málo. Ve výročních zprávách lidskoprávní organizace Amnesty International z let jeho vlády najdeme díky jeho osobě Panamu vepsanou tím nejčernějším písmem.
Temná minulost
Omar s opozicí zásadně nediskutoval - většina jeho oponentů skončila v nechvalně proslulé věznici na ostrově Coiba, což je jakási panamská obdoba Alcatrazu. Stejně jako genrál Pinochet v Chile se Omar nerozpakoval používat proti disidentům hrubou sílu.
Smutně proslulé jsou například jeho speciální praktiky jako vyhazování oponentů z vrtulníku do moře. Omarovi dokonce nezlomilo vaz ani to, když se "ztratil" oblíbený katolický kněz Héctor Gallego. V zemi kde je 98% veřících je to téměř nepochopitelné, ale 70. léta v Latinské Americe byla zkrátka taková.
Když jsem se ptal svých panamských přátel na názor - ať už na Martína Torrijose, či na jeho otce - odpovídali mi povětšinou neurčitě a opatrně. Částečně je to dáno i latinskoamerickou mentalitou.
Lidé zde nejsou připraveni formulovat své názory jasně a z našeho pohledu berou všechny věci jako úděl, případně odpovídají univerzální odpovědí: "Bůh to tak chtěl".
Obchod vs. politika
Spekulovat o tom, jestli může mít Martín Torrijos vliv na amerického prezidenta právě díky svému otci, který si získal sympatie Američanů tím, že narozdíl od blízké Nicaragui udržel levici zkrátka, či díky tomu, že studoval v Bushově rodném Texasu, nemá zřejmě valný smysl.
Dnešní schůzka obou prezidentů je totiž mnohem více obchodním než politickým jednáním. V sázce je především podpis smlouvy o volném obchodu mezi USA a Panamou.
Očekávat tedy, že panamský prezident bude bojovat za samostatnost Portorika jako lev, by bylo mírně řečeno naivní. Mimo jiné i proto, že Panama je stát který se vždy víc než o cokoliv jiného zajímal o obchod.
"Kolonizace" levicová a hudební
Pokud by ovšem Torrijos na "své" Portoričany přeci jen nezapomněl, mohl by alespoň částečně zrehabilitovat odkaz svého pinochetovsky pošpiněného otce a také se vyprofilovat jako prezident, kterému nezáleží jen na zájmech svého státu, ale i na svobodě jiných národů.
To je přitom doména, kterou si v poslední době v regionu "zkolonizovali" spíše levicoví populističtí vůdci v čele s venezuelským prezidentem Hugem Chávezem.
Pokud se ale nestane něco neočekávaného, bude i po dnešku Panama známá spíše jako země, která má největší bezcelní zónu na americkém kontinentu a také jako země, která dala světu módní hudební styl reggaeton.
Ten si mimochodem díky své oblibě (nejen) u latinskoamerických imigrantů v USA už dávno Spojené státy zcela podmanil.
