Už je to tři čtvrtě století, co parašutista Tomáš Sedláček (narozen 1918) po porážce Slovenského národního povstání prožíval Vánoce ve slovenských Tatrách. Kráčel po horských hřebenech, kde čelil hladu i přestřelkám. Nejvíce ale partyzány trápila zima a všudypřítomné vlhko.
Tento český důstojník byl vyslán na pomoc povstání z Velké Británie. V jeho skupině byli i známí komunističtí politici Rudolf Slánský a Jan Šverma.
"Na jakési mýtině jsme stáli hladoví a vymrzlí jako drozdi a poslouchali Švermu, jak řeční k oslavě ruské říjnové revoluce, která byla kupodivu v listopadu. Ve svém deníku jsem to komentoval, že jsme mrzli a Šverma kecal o říjnové revoluci," píše se sarkasticky v úvodu jeho vzpomínek, které zpracoval historik Jiří Plachý.
Když pak po druhé světové válce parašutistu zatkla StB, tak mu jeho zápisky o "Švermově kecání" dost přitížily. Ve zmanipulovaném procesu mu hrozil trest smrti, odsouzen byl nakonec k doživotí. Propuštěn byl na prezidentskou amnestii po deseti letech.
V listopadu v roce 1944, při přechodu Chabence, který se tyčí do výšky 1955 metrů nad mořem, ležela všude spousta sněhu. Navíc kvůli mlze nebylo vidět na krok.
"Celá brigáda a partyzáni, kolem 400 lidí, pochodovali v zástupu za sebou v jedné vyšlapané stopě… Na neholených strništích se nám dělaly rampouchy. Takhle jsme šli celý den a noc. Nejdříve jsme stoupali prudce nahoru, až téměř na vrchol Chabence, a pak jsme šli po vrstevnici. K ránu začal stejně namáhavý sestup jako výstup," vzpomíná Sedláček.
"Šverma zahynul, pochod nevydržel. Sice ho někde našli a táhli kus s sebou, ale bylo už pozdě. Vykašlali se na něj jeho komunističtí kamarádi - Slánský a spol."
Blbouni ke štědrovečerní večeři
Pod Chabencem zůstal i Sedláčkův kamarád Martin Obdržálek. Měl prostřelenou patu a nemohl chodit. Vážil navíc okolo metráku, takže ho ustupující vojáci nemohli dlouho táhnout.
"Museli jsme ho tam nechat. Ležel na sněhu na celtě, nechali mu tam pistoli. Kolem místa, kde ležel, pak procházela celá kolona. Vlastně jsme mu podepsali rozsudek smrti. Naštěstí se ale Martina ujali nějací Slováci, kteří ho pak snesli dolů a načerno dostali do nemocnice, kde přežil," dodává Sedláček.
Samotné Vánoce pak strávil v přeplněném bunkru, do něhož zatékalo - to když padal sníh a uvnitř se topilo. "U jednoho smrku jsme měli latrínu. Potíž byla jen v tom, že čas od času bylo potřeba tu zmrzlou pyramidu podseknout. Hygienu jsem řešil tak, že jsem se jednou za čtrnáct dnů svlékl a běžel se vydrbat do potoka."
Partyzáni tu mezitím hráli karty, které si sami vyrobili. Nebo četli rodokapsy a dívčí romány, protože v okolních vesnicích nic jiného nesehnali. "Vaření měl na starosti Hucko, který byl vyučený řezník. Jeho parádním číslem byly knedlíky plněné vepřovým masem - takzvaní blbouni. Tohle slavnostní jídlo jsme měli i na Štědrý večer v roce 1944, když nás z druhého údolí navštívil Standa Uchytil. Napral se tak, že u nás usnul a ke svým se vrátil až ráno," popisuje parašutista.
Koncem roku 1944 ale přestalo být v oblasti bezpečno, a tak se skupina musela přesunout. V polovině února se zbytky brigády spojily u Dolní Lehoty s rumunskou divizí a pro Sedláčka začala nová fáze osvobozování Československa. Do konce války zbývaly necelé tři měsíce.
Za zpěv koled výprask bachařů
Milan Kolář (narozen 1933) byl tou dobou mnohem mladší. Hned po druhé světové válce ho čekalo studium na břeclavském gymnáziu a vše se mu v té chvíli jevilo v těch nejoptimističtějších barvách.
Na podzim roku 1948 jej ovšem dva mladíci z Brna požádali, zda by jim neporadil, kde u Valtic překročit státní hranici. Bez větších okolků jim vyhověl a na hranici je rovnou doprovodil. Chlapci se však po krátké době vrátili do Československa a Koláře zatkla StB.
Patnácté narozeniny, Vánoce i silvestr oslavil v brněnské věznici. V paměti mu utkvěla zejména oslava Štědrého dne. "Na Vánoce osmačtyřicátého jsme po jednotlivých odděleních roznášeli balíky. Šli jsme přes dvůr, kde byl vyhozený malý, křivý vánoční stromeček. Bachař byl asi trošku útlocitný a řekl: 'Chcete ho? Tak si ho vezměte.' Stromek jsme tedy donesli na celu a udělali jsme si Vánoce," popisuje Kolář.
"Nevím jak pro ostatní, ale pro mě to byly první Vánoce mimo domov. Něco šíleného. Zabalili jsme kousky uhlí a ozdobili jimi stromeček, svíčky nebyly. Rozdělil jsem se o jídlo z balíku, který mi poslala máma, jedli jsme, přemýšleli, jak asi Štědrý večer prožívají doma, a někdo začal zpívat koledy," dodává.
Vězni byli celí naměkko. Jenomže najednou se ozvalo: "Zavřete rypáky, nebo to špatně dopadne!"
"Bachaři byli asi nas*aní, že mají na Štědrý den službu, a tak na nás řvali. Byli jsme chvilku potichu, ale pak jsme potichu zpívali dál," vzpomíná Kolář. Když už neznali žádné koledy, zpívali cokoliv - třeba píseň Ach, synku, synku. "Najednou v zámku zarachotil klíč a ozvalo se: 'Tak vy neumíte poslouchat?!' A jak nás bachaři vyháněli ven, jeden nás píchal do žeber klíčem a druhý fackoval," doplňuje Milan Kolář.
Po padesáti dnech se dostal na svobodu. Vystudoval pedagogickou fakultu v Brně a vyučoval v pohraničních vesnicích, než získal stálé místo na škole ve Valticích. Po celou dobu svého působení ve školství zakládal ochotnická divadla, pěvecké kroužky a sbory. Velmi tím ovlivnil kulturu ve Valticích a jejich okolí.
"Nejelegantnější" Štědrý den v životě
Štědrý den v komunistickém vězení zažil i Ivan Kieslinger (narozen 1928). Tvrdé výslechy a mučení StB mu doživotně podlomily zdraví. "Domlácený jsem prožil i Vánoce roku 1949. Byl to ten 'nejelegantnější' Štědrý den v životě," vzpomíná s černým humorem Kieslinger. Tehdy si na něm bachaři jáchymovského lágru Rovnost "trénovali" bití vězňů.
"Mlátila mě celá služba asi osm nebo deset hodin. Trénovali na mně. Ukazovali si, jakým způsobem se má fackovat: 'Podívej, musíš mít zaťatou ruku v pěst a teprve těsně před hlavou ji otevřít. Zkus si to!' Tak to na mně zkoušeli. Samozřejmě i na nohách. Byl jsem zutý a nohy mi zmlátili pendrekem nebo něčím jiným. Už jsem to prakticky nevnímal," vzpomíná Kieslinger, který byl tehdy za mřížemi kvůli účasti na povstání ze 17. května 1949.
"Nakonec mě hodili na korekci, což byl nevytápěný dřevěný dům z prken. Byl prosinec v Krušných horách, všude byl sníh. Prkna nepřiléhala, takže v místnosti byla závěj. Hodili mě tam z marodky, chvílemi jsem byl v bezvědomí."
Ivan Kieslinger se v květnu 1945 zúčastnil Pražského povstání. V roce 1948 ho odsoudili na šest měsíců za rozšiřování protikomunistického samizdatu Svobodný zítřek. Za účast na povstání v roce 1949 dostal 16 let kriminálu. V roce 1954 mu však byla udělena milost z vážných zdravotních důvodů.
Dlouhou dobu mu pak trvalo, než se vrátil k normálnímu životu. Kvůli své minulosti byl navíc vystaven častému nátlaku StB, ale i dalších státních institucí. Velmi těžko sháněl práci, nakonec zakotvil v ČKD Sokolovo. Po okupaci vojsk států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ho po celý zbytek období normalizace znovu sledovala StB, stejně jako jeho manželku a děti, které měly kvůli jeho pobytu ve vězení problém s přijetím na vysokou školu.
Paměť národa
- Paměť národa je veřejně přístupná databáze vzpomínek pamětníků s pozoruhodnými životními příběhy z 20. století na www.pametnaroda.cz. Vznikla v roce 2001 a v současnosti obsahuje kolem 7 tisíc výpovědí. Spravuje ji nezisková společnost Post Bellum spolu s partnery - Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů.
- Klub přátel Paměti národa sdružuje přes dva tisíce lidí, kteří pomáhají pravidelnými příspěvky. Více na http://podporte.pametnaroda.cz.
Stromeček z peří a svíčky z cigaret
Bankovní úřednice Ludmila Hermanová (narozena 1936) strávila Vánoce v roce 1958 v nápravně pracovním táboře v Želiezovcích. Když o dva roky dříve kontaktoval jejího otce agent americké zpravodajské služby CIC Lumír Pavlík, rodina se mu rozhodla poskytnout nejen přístřeší, ale také pomoc se získáváním informací.
Když byli prozrazeni, zatkla StB otce, matku, bratra i samotnou Ludmilu Hermanovou. Spolu s dalšími příbuznými byli odsouzeni k několika letům vězení. Doma zůstal jen patnáctiletý Stanislav trpící dětskou mozkovou obrnou a malá sestra Milada. Tu si k sobě vzal strýc s tetou. Nemocný Stanislav, který se v té době navíc zranil, musel nastoupit do JZD.
Odsouzené ženy pracovaly po většinu roku v zemědělství. Ludmila Hermanová vzpomíná, že mezi vězeňkyněmi se lágru neřeklo jinak než "galeje ministerstva vnitra". Cely se nacházely v nízkých dřevěných barácích.
"Šlo o upravené stáje. Dříve tam byly chlévy, z nichž udělali cely. Na pokoji nás bylo dvaatřicet. Hrozné podmínky. Na čtyři sta ženských připadalo jen asi dvanáct záchodů. Polovina normálních, polovina tureckých. Nešly pořádně zavřít a občas tam nesvítilo světlo. Nebylo kde se pořádně umýt a teplá voda tekla jednou za týden, což byl hlavně v zimních měsících velký problém," vypráví Hermanová. V noci mohly vězeňkyně používat místo záchoda jen plechovou nádobu umístěnou v cele.
Jedna ze vzpomínek, které ženě navždy utkvěly v paměti, se týká právě vánočních svátků. "Děvčata, co chodila drát peří, něco z toho donesla. Pak se někde našel drát a zelený inkoust. Obarvily jsme peří a udělaly jsme si vánoční stromeček. Z cigaret byly svíčky," vypráví.
Stromek ale musely vězeňkyně schovávat, aby jim ho dozorci nezabavili, protože před Vánocemi dělali často razie.
"Sehnaly jsme i perník a nastrouhaly ho, objevilo se i kondenzované mléko. Měly jsme tam jenom kamna, takže to kondenzované mléko se uvařilo na karamel a udělaly jsme si řezy. Některá děvčata byla moc šikovná a připravila dárky. Když třeba někde uklízely a byly tam novodurové trubky na vodu, tak se z jejich odřezků vyrobily spony do vlasů. Pod rukama těch nejšikovnějších vznikala krásná umělecká díla," dodává Hermanová.
"Nejhorší bylo, když dozorci uslyšeli zpívat koledy. To se jim nelíbilo."
V květnu 1960 vyhlásil prezident republiky Antonín Novotný amnestii a všichni věznění členové rodiny Hermanových byli v jeden den podmíněně propuštěni. Ludmila musela po dvou letech strávených v nápravně pracovním táboře přijmout zaměstnání v kuchyni Státního statku v Mladějovicích, odkud jí až po roce a půl umožnili odejít do jiného zaměstnání. Dnes žije v Ostravě.
