Paříž - Stávkující odboráři uvolňují blokády rafinerií a skladů pohonných hmot, čerpací stanice se pomalu plní benzinem, z ulic Marseille mizí odpadky, vchody do gymnázií jsou opět volné.
Největší vlna protestů, jaká Francii zasáhla od roku 2006, je u konce a vláda premiéra Francoise Fillona si mne spokojeně ruce.
"Návrat k normálu je postupný, avšak nezvratný," citovala agentura AFP ministra vnitra Briceho Hortefeuxe.
"Protestní hnutí už nemá smyslu," prohlásil Fillon na setkání poslanců vládního Svazu pro lidové hnutí (UMP). Po francouzském Národním shromáždění schválil reformu důchodů ve čtvrtek také Senát.
"Bez benzinu je už jen dvacet procent čerpacích stanic," oddechl si ministr energetiky Jean-Louis Borloo
Předseda odborové centrály CFDT Francois Chereque společně se šéfem zaměstnavatelských svazů MEDEF Laurencem Parisotem v rozhovoru pro televizní stanici France 2 společně oznámili, že jsou po vlně stávek připraveni vést rozhovory o zlepšení podmínek zaměstnání mladších i starších občanů.
"Nezbytné opatření"
Právě obava z nárůstu nezaměstnanosti, která se ve Francii drží na úrovni 7,8 procenta práceschopné populace, byla hlavním motorem protestů.
Starší ročníky, jež by měly v příštích letech postupně odcházet do penze, se bojí, že přijdou o práci, ještě než dosáhnou důchodového věku. A že další neseženou a nebudou tak moci pobírat plný důchod.
Mladé Francouze strašila představa, že na pracovním trhu nenajdou ve střetu s generací svých rodičů a případně prarodičů uplatnění hned na samém začátku své profesionální kariéry. A že jim neodpracovaná léta budou chybět později.
Všechny tři generace pak hnal na barikády fakt, že mají platit za krizi, kterou samy nevyvolaly a která přišla z druhé strany oceánu.
Úsporná opatření vlády tak jako jinde v Evropě motivuje především nutnost snižovat státní výdaje. A opravdu velké peníze ušetří státní kase jen masivní škrty, které postihnou co nejvíce řadových občanů.
Prezident Nicolas Sarkozy tvrdí, že penzijní reforma, která zvýší věk odchodu do plného důchodu z 65 na 67 let a z 60 na 62 let v případě důchodu předčasného, je "nezbytným opatřením", bez kterého se za pár let veřejné rozpočty zhroutí.
Sedmdesát procent Francouzů má opačný názor, byť tuší, že se schodkem penzijního systému je zapotřebí něco podniknout.
Odbory ztrácejí sílu
Nový rok 1968 se nekonal ani před čtyřmi lety ani letos.
Zvítězil snad u Francouzů při pohledu na ustavičně rostoucí deficit veřejných financí a nezadržitelně stárnoucí populaci zdravý rozum a proto přestali stávkovat?
Ne. Uvědomili si jen marnost svého počínání, protože v odborech je dnes organizováno mnohem méně lidí než před čtyřmi desetiletími a stávkujícím se dostalo jen minimální podpory od studentů.
A veřejnosti začalo velmi rychle vadit, že čtyřicet procent benzinových pump je prázdných a příměstská doprava nefunguje, jak by měla.
Vlastní automobil dnes používá mnohem vyšší procento Francouzů než v roce 1968. A mnohem vyšší procento si zvyklo na komfort moderního života.
Sarkozyho labutí píseň?
Letošní protesty byly stejně tak málo násilné jako ty v roce 2006 a srovnání s rokem 1968 už nesnesou vůbec.
Mnohem slabší je dnes i vliv radikálně levicových uskupení na univerzitách.
Komunistickou stranu Francie nevolí dvacet procent Francouzů jako při parlamentních volbách před 42 lety, nýbrž necelých sedm. A tričko s Che Guevarou si na Sorbonně navlékne jen recesista.
Generace osmašedesátníků byla mnohem odhodlanější, protože se nacházela v mnohem zoufalejší situaci. A to nejenom v ohledu na vyhlídky na pracovním trhu.
Prezidentu Sarkozymu tak už nic nezabrání dotáhnout reformu penzí až do konce.
Hodně mu na ni záleží. Je to vlajková loď jeho prezidentského mandátu.
Na druhé straně ale podle všeho i jeho labutí píseň.
Dobře ví, že za osmnáct měsíců si Francouzi do funkce hlavy státu zvolí někoho jiného. Zřejmě kandidáta socialistické strany či stále sílícího hnutí Europe Écologie.
