Praha - Neexistuje pro nás možnost vlastními prostředky nějak výrazně zapůsobit na naši měnu, říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz někdejší český eurokomisař a předseda vlády Vladimír Špidla.
Aktuálně.cz: Ještě na počátku Topolánkovy vlády byla podpora vstupu do eurozóny na úrovni 40 procent. Teď činí 22 procent. Může za to jenom finanční krize, problémy eura a strašák zadlužování podle řeckého vzoru?
Vladimír Špidla: Za rok může být ta podpora klidně zase 60 procent. Tahle fluktuace závisí na mnoha okolnostech i na tónu, jakým se vede diskuse o euru. A ta nemusí vždy odpovídat objektivní realitě. V České republice existují politické postoje, spojené hlavně s prezidentem Klausem, které považují Evropskou unii za nutné zlo a odmítání eura je pro ně jen nástroj k tomu, aby ČR dostaly na periferii unie. A tak prostě vedou intenzivní propagandu proti euru.
A.cz: Jenom kampaň proti euru za pokles popularity evropské měny ale nemůže…
Samozřejmě že svou roli hraje i to, jak se vyvíjí svět a ekonomika. Opět ale vidíme, jak je diskuse o všech těchle tématech zoufale neobjektivní. Hospodářské noviny před časem uveřejnily tabulku zadluženosti a my jsme co do možnosti státního bankrotu osmá nejméně riziková země na světě. Státní dluh máme šestý nejnižsí v EU, zatímco Řecko je daleko za námi.
Krize ale zpochybňuje leccos, včetně bank a finančních systémů a klade otázky i nad společnou měnou. Naši pozici pro vstup do eurozóny ale oslabil hlavně onen systematicky vedený útok jistých kruhů, které se otázku eura snaží využít k prosazení svých politických cílů. A tím je marginalizace České republiky v rámci EU.
A.cz: Ta kampaň je u nás silnější než v jiných postkomunistických zemích. Vzniká dojem, že jsme nejeuroskeptičtější země ve východní Evropě…
A to si myslím, že ne. Když jsem viděl různé eurobarometry, tak jsme v tomhle směru figurovali někde mezi průměrem.
A.cz: Ta tendence se nicméně v posledních letech zhoršuje.
Nejsme ale nejeuroskeptičtější země. Jiní jsou vůči unii ještě kritičtější. Na druhé straně kupříkladu Poláci spatřili v Evropské unii vynikající příležitost a jejich vztah k EU je vysloveně kladný, zejména co se týče polského venkova.
Obhajoba eura
A.cz: Poláci čelí ještě větším hospodářským problémům než my, základní myšlenku Evropské unie ale plně akceptují.
Jistě, oni mají jistou představu o podílu Polska na evropské civilizaci a podvědomě cítí, že ta cesta vede přes Evropskou unii. Polsko je opravdu velmi pozitivně naladěno k Evropské unii a to ve všech vrstvách společnosti.
A.cz: Pokud byste měl po všech těch letech vést obhajobu eura, co byste uvedl v první řadě?
Celé české dějiny jsou dějinami účasti v nějaké integraci. Nejdříve to bylo v rámci Velkomoravské říše, později byl český král králem uherským a polským, totéž platí pro Karla IV. a pak samozřejmě i pro české země jako součást Rakouska-Uherska.
Nakonec i Československo byla integrace, protože české země integrovaly Slovensko a Podkarpatskou Rus a zoufale jsme se snažili pomocí Malé Dohody integrovat něco dalšího. Pak bylo RVHP a teď je EU. Čili v principu ta otázka není postavena, zda se Česká republika bude či nebude účastnit nějaké integrace. Jde jenom o to které, a jak ta integrace bude vypadat.
A.cz: A další argumenty pro vstup do eurozóny?
Česká ekonomika se v rámci našich dějin rozvíjela nikoli jako ekonomika vnitřního trhu, nýbrž jako ekonomika trhu regionálního, který tento vnitřní trh významně přesahuje. V tom ohledu je jednotná měna výhodou, protože vám odpadá kurzové riziko znamenající velké náklady.
Tohle riziko je i brzdou inovace, protože zejména v inovačních vývojích a inovačních částech podnikání potřebujete, aby bylo co nejmenší. S tak fluktující měnou, jako je česká koruna nenakalkulujete ani přibližně, jaké budete mít ceny a v jakém kontextu se budou odvíjet.
Je také naprostou iluzí, že kurz české koruny určuje Česká národní banka. Určují ho mezinárodní finanční trhy, především londýnská City, kde se spekuluje na pokles a vzestup kurzu. Pro nás tak prakticky neexistuje možnost vlastními prostředky nějak výrazně ovlivnit naši měnu. Takže pokud chceme mít na svou měnu a v EU nějaký vliv, můžeme jej posílit prostřednictvím eura a politiky s ním spojené. A ne tím, že si ponecháváme korunu, která je opravdu třtinou klátící se ve větru mezinárodních financí.
Bez solidarity nepřežijete
A.cz: Nejevropanštější ze všech jsou dnes podle všeho skandinávské země. Finanční krizi přestály také nejlépe z celé Evropy, mají také nejnižší zadlužení. Skandinávský systém, tedy více solidarity a méně majetkových rozdílů, je tamní společností evidentně široce akceptovaný …
V těch drsných skandinávských poměrech prostě bez solidarity nepřežijete. To vědomí je tak transcendentálně zakořeněné, že se to projevuje i v celkové konstrukci společnosti.
My, jak známo, trpíme po léta mnichovským traumatem. A teď si představte jinou zemi, totiž Finsko, které v roce 1939 bylo ve stejné situaci. Superioritní mocnost po něm chtěla odstoupit kus pohraničního území, Finsko nemělo žádné spojence a přesto se rozhodlo klást odpor a dokonce ho kladlo s úspěchem.
Rusové Finy nerozdělili, jak předpokládali, takže vidíte, že ta skandinávská vůle sledovat společné cíle a společné hodnoty se promítá i do takových extrémních situací, jako je rozhodnutí o válce a míru a bránění své svébytnosti.
A.cz: Zajímavé je i to, že v západní Evropě je myšlenka eura a Evropské unie přijatelná pro rozsáhlé části populace, které se definují napravo od středu…
Když jsem někdy jednal s francouzskými gaulisty, tak v našem pojetí by to byla v podstatě levice. Je proto třeba si uvědomit, že ty pojmy pravice, levice jsou vždycky v nějakém kontextu. Západoevropská pravice je takřka nalevo od středu, někde na úrovni českých sociálních demokratů.
Odchýlení od přirozené podstaty
A.cz: Takže jedinou autentickou pravici dnes nalezneme v postkomunistických zemích. Zejména pak v České republice.
To je otázka, zda je autentická. Můžeme také říct, že je to deviovaná pravice. Nebo taky dekadentní. Takovéto přívlastky můžete s klidným srdcem použít. Já musím konstatovat, že česká pravice prostě autentická není. V západní Evropě vychází pravice z křesťansko-sociálního a křesťansko-demokratického konceptu a tam je vždy vysoká míra solidarity.
Tak jako velbloud neprojde ani boháč uchem jehly, takže ta silná solidární tradice, která je součástí autentické evropské pravice, u nás není. Proto když jsem řekl deviace, znamená to odchýlení se od přirozené podstaty.
A.cz: Pozoruhodné je i to, že nejtvrdší kritici Evropské unie se v ČR rekrutují z opačných konců politického spektra. Komunistická levice a radikální pravice se proti unii shlukly v jednom šiku …
To je naprosto klasická situace. Pro německé komunisty byli hlavním cílem také sociální demokraté… Politické extrémy k sobě mají vždycky hodně blízko. Takže v tom to funguje normálně.
