„Hladověl jsem v srbských lesích“

Francie

S reportérkou Aktuálně.cz se potkává na zastávce Gare de l’Est nedaleko centra Paříže. Ysé El Bouhaliová, která jako dobrovolnice pracuje s migranty pro Amnesty International, jej představuje. Chlapec se nesměle usměje a poprosí, jestli by v článku šlo změnit jeho jméno. „V reportáži bych se chtěl jmenovat Munír,“ říká.

V nedalekém parku začne vyprávět. Na život v Afghánistánu má dobré vzpomínky. Byl nejstarším synem, má několik sourozenců. Rodině se žilo dobře, měli auto i dům. Bezpečnostní situace v zemi se ale zhoršovala. Jednou na cestě do města pod Munírem vybuchl most a on skončil několik týdnů v nemocnici v kómatu.

„Rodiče rozhodli, že mě musí dostat pryč,“ vzpomíná na dobu, kdy mu bylo 14 let. Poté, co se ze zranění v roce 2016 zotavil, zaplatila jeho rodina převaděčům. Přes Pákistán, Írán, Turecko a Bulharsko se dostal do Srbska. „Všechno to bylo nelegální,“ vysvětluje. Únosci, jak o pašerácích mluví, ho vždy autem převezli přes hranice a vysadili asi 20 kilometrů od nich. Pak musel jít přes celý stát pěšky, než ho kousek od dalších hranic znovu vyzvedli.

Překročit tu srbsko-maďarskou, tedy hranici schengenského prostoru, podle něj bylo nejtěžší. „Celá hranice je hlídaná. Když vás chytí, do očí vám nastříkají pepřový sprej, bijí vás a dávají vám elektrošoky. Několikrát jsem se hranici snažil přejít, ale bylo to nemožné,“ popisuje a nervózně si mne ruce.

Nevěřili mi

Po dlouhé cestě už byl navíc vyčerpaný. V srbských lesích se Munír sešel s větší skupinou migrantů, hlady jedli hlínu nebo kořínky. Nakonec si v zoufalství stoupli na hlavní silnici a čekali, až je najde policie. Věděli, že jim hrozí deportace, ale rozhodli se zariskovat.

„Na cestu si s sebou moc jídla vzít nemůžete, protože je moc těžké. Ale v Srbsku jsem málem umřel,“ líčí. Srbští pohraničníci jim k jejich překvapení dali jídlo a deky. V zemi tak Munír zůstal několik měsíců, zaregistroval se do tábora pro děti, kde čekal, až ho vpustí na území Evropské unie. V zařízení chodil do školy a naučil se srbsky.

Po asi roce čekání, v roce 2018, kdy mu bylo 16 let, na něj přišla řada a dostal se do Maďarska. Z Budapešti rychle odjel do Paříže, ve městě ale nikoho neznal, přespával na ulici. Právě tam ho oslovili dobrovolníci a snažili se mu pomoci. Našel ubytování, dostal lékařskou pomoc a čekal na rozhodnutí, zda úřady uznají, že je nezletilý. Protože s sebou neměl doklady, jeho žádost byla zamítnuta. „Bylo to velmi zvláštní. Říkal jsem jim, kdo jsem a jak jsem se sem dostal, a oni mi nevěřili,“ říká nyní.

Zlom v 18 letech

Muníra poté znovu podpořili dobrovolníci pečující o migranty: našli mu dočasné bydlení a pomohli zajistit jeho doklady. Ty mu nakonec jeho rodina poslala, a Afghánec tak ve Francii mohl zůstat. Stal se oficiálně dítětem. Začal chodit do školy a učit se francouzsky.

„Než mi bylo 18 let, dělali za nás všechno. Kdykoliv jsme s něčím potřebovali pomoct, někdo se o nás postaral,“ vzpomíná s úsměvem na poslední dva roky, než se stal oficiálně zletilým. Spolu s dalšími mladými migranty bydlel v dětském domově Meison Estrella a seznámil se s vrstevníky z Mali nebo rodného Afghánistánu.

To všechno se změnilo v okamžiku jeho 18. narozenin. Najednou byl dospělý a musel se postavit na vlastní nohy. Nezletilí migranti ve Francii si často mohou vyzkoušet několik profesí, než se oficiálně zapíšou do učení. Munír si podobně jako řada dalších chlapců nejprve zkusil práci automechanika. „Bylo to fajn, ale hrozná nuda. Nebavilo mě to,“ vysvětluje. Nakonec si zvolil, že se z něj stane instalatér. „Mám to opravdu rád. Navíc na rozdíl od automechanika nemusím s lidmi tolik mluvit francouzsky, takže nevadí, když něco spletu. A můžu se pohybovat po celém městě,“ vyjmenovává Afghánec Munír výhody profese.

Nedávno se mu navíc povedlo složit důležitou zkoušku, může už si tak hledat vlastní zákazníky, ačkoliv pod odborným dozorem ještě chvíli zůstane. Munír hrdě říká, že díky své práci si už může dovolit bydlet sám. Ačkoliv svou rodinu neviděl už pět let, domov mu připomínají afghánští přátelé i orientální obchody.

Munírovi zároveň Francie poskytuje azyl, a domů do Afghánistánu se tedy vrátit nemůže. Jednoho dne by ale rád získal francouzské občanství a měl dva pasy. A snu stát se zubařem se také zatím nevzdal.

Projekt vznikl za finanční podpory Nadace Varietas a Etnologického ústavu Akademie věd ČR (Strategie AV21 "Společnost v pohybu a veřejné politiky”).