Když přijížděli v prosinci 1991 prezidenti Ruska a Ukrajiny Boris Jelcin a Leonid Kravčuk a předseda Nejvyšší rady Běloruska Stanislav Šuškevič do rezidence Viskuli v Bělověžském pralese, ještě netušili, že jejich jména vstoupí do dějin.
Původně měli jednat o běloruské ekonomice a bez konkrétních představ také o osudu hroutícího se Sovětského svazu.
Bělověžská dohoda vše ukončila
Před 15 lety, 8. prosince 1991, ale podepsali takzvanou bělověžskou dohodu o vytvoření Společenství nezávislých států (SNS), která ukončila po 69 letech existenci kdysi tak mocného sovětského impéria.
"My, prezidenti Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny konstatujeme, že Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality končí svou existenci," tak znělo historické prohlášení, které spolu s Jelcinem, Kravčukem a Šuškevičem podepsali také premiéři Ukrajiny a Běloruska Vitold Fokin a Vjačeslav Kebič a ruský státní tajemník Gennadij Burbulis.
Smlouva, někdy označovaná jako brestská, byla vrcholem touhy bývalých sovětských satelitů i samotných sovětských republik po samostatnosti.
Perestrojka stála na počátku
Dějinný obrat zahájila perestrojka a politika "glasnosti" Michaila Gorbačova, který se svým ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem odstartoval změny v diplomacii SSSR i na politické mapě světa.
Perestrojka a glasnosť začaly pronikat i do tehdejších satelitů SSSR, včetně Československa. Emancipaci uvnitř SSSR zahájilo Pobaltí v roce 1990 a po potlačení pokusu konzervativců o puč v srpnu 1991 začaly vyhlašovat nezávislost i ostatní republiky.
Vrcholem se potom stala schůzka ve Viskuli. O dva týdny později, 21. prosince, podepsali v Alma-Atě nejvyšší představitelé jedenácti bývalých svazových republik protokol k bělověžské dohodě a dokument potvrdil zánik SSSR.
Michael Gorbačov se o podpisu dozvěděl až díky prezidentu Georgi Bushovi staršímu a o čtyři dny později odstoupil z funkce sovětského prezidenta.
Nad Kremlem zavlála vlajka Ruské federace, která se stala nástupnickým státem SSSR. Téma nezávislosti vyhrotilo letitý konflikt mezi Jelcinem a Gorbačovem, který s rozpadem svazu nesouhlasil.
Zániku SSSR většina lituje
I přes získanou svobodu je rozpad SSSR dodnes vnímán kontroverzně a například podle posledních průzkumů až 60 procent Rusů zániku impéria lituje.
SNS se 15 let po svém vzniku potýká s neživotaschopností a jednou z příčin je podle tisku fakt, že cílem vzniku byl hlavně "civilizovaný rozvod" SSSR.
Ve vývoji postsovětských republik panují značné rozdíly. Rusko se po nástupu Vladimira Putina do prezidentské funkce částečně stabilizovalo a stalo se významným hráčem světové politiky.
Putin je však stále více kritizován za porušování pravidel demokracie.
Země váhají. Západ, či východ?
Padesátimilionová Ukrajina se podle odborníků stále nemůže rozhodnout, zda se přikloní k Západu, či k Rusku, a Bělorusko v čele s Alexandrem Lukašenkem je označováno za poslední evropskou diktaturu.
Některé středoasijské republiky jako například Kazachstán, Turkmenistán a také Ázerbájdžán, sice disponují bohatými zásobami ropy a zemního plynu, těžba se ale jen pomalu rozbíhá a chudé státní pokladny tak stále čekají na tučné zisky.
Středoasijské republiky, z nichž některé se podílely na protiteroristickém tažení, jsou kritizovány za autoritářský styl vládnutí a musejí se potýkat i s aktivitou islámských fundamentalistů.
Společným jmenovatelem téměř všech bývalých sovětských republik je boj s chudobou.
Nad Gruzií, Moldavskem a Arménií se také stále vznáší stín občanských válek. Jinou kapitolou jsou pobaltské země, která se jako jediné nepřipojily k SNS a jsou členy NATO i EU.
Soudy "spiklenců z pralesa"
Osudy "spiklenců z pralesa", jak byli signatáři bělověžské smlouvy kriticky přezdíváni, byly také rozdílné.
Jelcin zůstal prezidentem až do roku 1999, kdy ho vystřídal Putin.
Během své vlády například vyslal ruské vojáky poprvé do Čečenska, pětkrát úspěšně odolal pokusu o své sesazení a byl také terčem mnoha obvinění. Nyní je z něho spokojený a bohatý důchodce.
Šuškevič zůstal šéfem parlamentu a tím pádem hlavou státu do roku 1994, kdy byl odvolán na nátlak Lukašenka kvůli údajným hospodářským deliktům. Nyní stojí v čele opoziční strany Hramada.
Kravčuk se stáhl z politiky také v roce 1994, kdy ho v prezidentských volbách porazil Leonid Kučma.