Berlín - Úředník, který se stal příliš pozdě opravdovým politikem. To je Frank-Walter Steinmeier, kandidát německé SPD na kancléře a vyzyvatel Angely Merkelové.
Až do půlky září platil za outsidera, co vedle populární političky nikdy nemůže obstát. Pak ale zabodoval v televizním duelu. Na 14 milionů diváků vidělo sociálnědemokratického suveréna, jenž Merkelovou v lecčems přehrál.
Němci jako by Franka-Waltera Steinmeiera najednou začali brát vážně. V průzkumech nad ním sice Angela Merkelová stále výrazně vede, úřadující ministr zahraničí ale její náskok stahuje.
Pokud by se v Německu kancléř volil přímo, dostala by Merkelová o 27 procent hlasů víc než Steinmeier. Ještě koncem srpna nad ním přitom v průzkumech vítězila o 40 procent.
Obránce nasazený do útoku
Šedovlasý šéf německé diplomacie s velkým obličejem a malýma, přátelskýma očima byl kdysi nadšeným fotbalistou. Hrál v obraně, s kapitánskou páskou.
Ještě dnes o něm někteří němečtí novináři tvrdí, že je typickým obráncem, kterého jeho tým - Sociálnědemokratická strana Německa (SPD) - postavil na hrot útoku.
Útočení přitom Frank-Walter Steinmeier nemá v povaze. Věta "Lidé nechtějí černo-žlutou vládu!" patří k těm nejostřejším, jaké ve svých předvolebních projevech používá.
"Černo-žlutou vládou" má na mysli rýsující se pravicovou koalici mezi CDU a FDP.
Splnit povinnost. A jít
"Ano, je trochu moc milý," píše o něm shovívavě list Kölner Stadt-Anzeiger.
Steinmeierovi kritici, včetně vlivného německého konzervativního tisku, si takové servítky neberou. Třiapadesátiletý politik, dvojka v současné velké koalici, je pro ně jako kancléř nepřijatelný.
"Jeho strana ho jen vysunula dopředu," poznamenal před časem komentátor deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. "Steinmeier pouze plní svou povinnost. Je ale přesně opačným typem než (jeho předchůdce) Gerhard Schröder. Uvést zaplněné náměstí do varu, to nedokáže."
Šedá eminence
Právě srovnání s někdejším sociálnědemokratickým kancléřem má nevtíravý diplomat "na talíři" dnes a denně. Možná i proto, že byl dlouhou dobu jeho nejbližším spolupracovníkem.
Do SPD Steinmeier vstoupil už v roce 1975. Politika ho ale zlákala, až když mu bylo padesát. Coby úředník vedl nejprve kancelář zemského premiéra Dolního Saska, jímž nebyl nikdo jiný než Gerhard Schröder.
Po vyhraných volbách ho pak Schröder vzal s sebou nejdřív do Bonnu a pak do Berlína. Tam se stal v červenci 1999 šéfem Úřadu spolkového kancléře.
V hlavním městě Německa ho od té doby znali jako šedou eminenci a muže, který se moc neukazuje, ale tahá za nitky kdesi v pozadí.
Vzestup a pád
Když po volbách roku 2005 zaujala SPD post toho "menšího" partnera ve velké koalici s CDU/CSU, stal se Steinmeier ministrem zahraničí.
V roli šéfa německé diplomacie si vydobyl všeobecné uznání a respekt. Po volbách, v roce 2006, byl dokonce podle průzkumů veřejného mínění daleko populárnější než Angela Merkelová.
Pak ale přišlo ohlášení kandidatury na kancléře a Steinmeierových příznivců začalo rychle ubývat. Mimo jiné i proto, že se snažil napodobovat pro něj zcela nepřirozený styl svého předchůdce.
Hřímání z tribun a la Schröder mu moc nešlo. Výsledkem byl historicky nejhorší debakl SPD v evropských volbách.
Největší přednost? Vytrvalost
Jenže - pokud má Frank-Walter Steinmeier nějakou přednost, pak je to jeho vytrvalost. Nejenže z politického kolbiště neodešel, vrátil se v mnohem bojovnější náladě než dřív.
"Ze suchopárného a rozvážného ministra složitě formulujícího věty se stal během uplynulých týdnů skutečný politik," komentoval jeho proměnu list Financial Times Deutschland.
Politika - i kandidování na kancléře - jako by ho najednou začalo bavit. "Opravdu mě to těší, dostávám zpátky víc, než kolik dávám," přiznal sám Steinmeier. Smůla, že volby jsou za dveřmi. A že kandiduje proti tak silné soupeřce, jakou je kancléřka Merkelová.
Spořádané soukromí
A Steinmeierovo soukromí? Slovy bulvárních novinářů - "nuda". Žije spořádaný život ve zřejmě šťastném manželství. Nemá dluhy ani aféry.
Dobře se cítí ve společnosti umělců, které často zve na pivo i k sobě domů.
Před volbami se pochlubil se svými starými videonahrávkami. Vznikly v dobách, kdy ještě nikdo netušil, že bude nenápadný právník a politolog jednou v Německu kandidovat na kancléře.
