Když v roce 1980 britský novinář a režisér Antony Thomas předložil světu filmové zpracování tragického příběhu královy neteře pod názvem Smrt princezny, došlo k mezinárodní roztržce.
Britský velvyslanec v Saúdské Arábii se musel poroučet, Rijád odřekl Londýnu několik tučných zakázek a sám tvůrce upadl v nemilost doma i za hranicemi.
Dekonstrukce rekonstrukce
Režisérovu pozici rozhodně nijak neposílila skutečnost, že vzhledem k citlivosti tématu pojal film jako hranou rekonstrukci vlastního pátrání po pravdě křížem krážem arabským světem.
"Dramadoc" (nebo "docudrama") je totiž, co se prezentování faktů týče, podstatně napadnutelnější než klasický dokument, neboť dává autorovi větší prostor k manipulaci.
Thomas ale trvá na stoprocentní autenticitě všech ve filmu rekonstruovaných rozhovorů s lidmi, kteří popravenou princeznu nějakým způsobem znali a o jejím případu s ním pod podmínkou zachování anonymity hovořili.
"Ve filmu je všechno tak, jak mi to ti lidé vyprávěli," řekl Aktuálně.cz britský režisér o svém snímku, který se objevuje v programu letošního ročníku festivalu Jeden Svět.
Zbavit se pokušení
Přestože si Thomas rozhovory nahrával, pásky prý sám zničil, jakmile jejich obsah přepsal. A ve chvíli, kdy měl hotový scénář, se zbavil i transkriptů.
"Nechtěl jsem se vystavovat pokušení, že bych je někdy chtěl komukoli ukázat," uvádí tvůrce, pro něhož byl závazek ochránit své zdroje na prvním místě. Proto také změnil vypovídajícím osobám ve filmu identitu, a to nejen jména, ale i věk či povolání.
Film ale (snad s výjimkou podkresové hudby) neztrácí na svěžesti ani déle než čtvrt století po premiéře, o čemž svědčí i fakt, že se jej předloni americká veřejnoprávní televize PBS rozhodla uvést znovu ve speciálním obnoveném vydání.
Tentokrát to Saúdská Arábie nijak nekomentovala, byť jí televize dala příležitost. Režisér, který si kvůli snímku před lety užil své, to přivítal:
"Myslím, že se poučili. Kdyby to tenkrát nechali být s tím, že je to jen nějaké drama, které je nezajímá, nikdy by to nemělo takovou sledovanost. Což se teď potvrdilo."
Nic se nezměnilo
Jak ale Thomas dodává, Británie americký příklad nenásledovala a film znovu neuváděla, přestože to režisér televizi ITV, kde měl snímek kdysi světovou premiéru, nabízel. Britové zřejmě nechtějí dráždit hada bosou nohou.
Diktatura v poušti
Je až zarážející, jak málo se toho za dobu, která od prvního uvedení filmu uplynula, v pouštním království změnilo. Saúdská Arábie dál popravuje ročně desítky lidí (mužů i žen) ročně a monarchie rodu Al-Saúd pořád vězí v zajetí krajně nemoderních představ o tom, jak má vypadat řádná islámská společnost.
Předloňské uspořádání prvních obecních voleb v zemi (pochopitelně bez účasti žen), v němž mnozí chtějí vidět příslib demokratizačních reforem, považuje Antony Thomas za "kosmetické úpravy" jinak nehybného aparátu.
Princezna Miša´al byla kdysi donucena "očistit svou smrtí pošpiněnou čest rodu", přestože je sporné, zda její románek s mladým studentem, který byl popraven spolu s ní, byl z pohledu nezaujatého člověka nemorálnější než rodinou vyjednaný sňatek princezny s mužem, který s ní pak beztak nežil.
Nekonečně omezená svoboda rozhodování je dál hlavní charakteristikou života žen v Saúdské Arábii, přestože se v posledních letech alespoň radikálně zvýšila jejich gramotnost. Jejich postavení a normy na společenskou přijatelnost jejich chování se ovšem nijak nemění.
90 ran bičem za znásilnění. Pro oběť
Naposledy podnítil debatu o neudržitelnosti existujícího systému případ 19leté oběti skupinového znásilnění, jež byla sama odsouzena k 90 ranám bičem za to, že se v danou chvíli nacházela v autě v přítomnosti muže, s nímž nebyla nijak příbuzensky spřízněna.
K případu došlo před rokem a list Saudi Gazette nyní u příležitosti prvního výročí kauzy dívku, kterou představuje pouze pod písmenem G., vyzpovídal.
G. se nepochybně nacházela ve špatnou dobu na špatném místě, její úmysly však podle všeho byly počestné - od muže v autě se pouze snažila získat nazpět fotografii, kterou mu kdysi, ještě za svobodna, poslala, a nyní se obávala, aby to nezjistil manžel.
Přepadlo je ale sedm mužů ve dvou vozech, kteří G. odvezli na opuštěný statek kousek od města Kátif, kde žije, a tam ji v rozmezí tří hodin 14krát znásilnili. G. se pak neúspěšně pokusila o sebevraždu a k soudu se případ dostal jen na naléhání jejího manžela.
Vypátrat pachatele nebylo v malém městě těžké. Soud jim vyměřil tresty od deseti měsíců vězení do pěti let. Oběť a muž z auta pak byli odsouzeni k 90 ranám bičem každý za to, že porušili zásadu, podle níž se žena nesmí ocitnout v soukromí ve společnosti muže, který není její "mahram" (bratr, otec, manžel, syn, strýc, synovec, zeť či vnuk).
