Rozhovor přinesl deník Ukrajinska pravda, Aktuálně.cz jej se souhlasem redakce publikuje ve zkrácené verzi.
Kde jste byl během okupace Buči? Nebylo po vás ani vidu, ani slechu.
Byl jsem celou dobu ve městě - je to moje povinnost jako úředníka i občana. Rád bych vám chronologicky řekl, jak ten měsíc probíhal.
Dobrá. Je první den války, 24. února, co se v Buči děje?
Město, občané jsou šokováni. Šokováni tím, co viděli na vlastní oči. Sledovali jsme, jak ruská letadla a vrtulníky ničí infrastrukturu na letišti firmy Antonov mezi Bučou a Hostomelem. Naši vojáci se bránili, právě tam byla Národní garda. Střízlivě uvažující lidé nemohli uvěřit, že začíná válka…
Mělo vaše město teritoriální obranu, nebo jste ji vytvářeli za chodu?
Začali jsme ji vytvářet před válkou. Tehdy jsem se zeptal armády, zda budeme mít ve městě ozbrojené síly. Bylo mi vysvětleno, že vzhledem k obranné misi Kyjeva je Buča takzvanou šedou zónou. Proto nás ozbrojené síly Ukrajiny budou bránit výhradně dělostřelectvem a jinými podobnými prostředky, aby zabránily nepříteli překročit řeku Irpiň.
Po obdržení této informace jsem jako historik samozřejmě pochopil důsledky, ale nešířil jsem je, abych nevyvolal paniku.
Takže jste už tehdy věděl, že město bude prakticky zničeno?
Nejen že bude zničeno. Vzhledem k událostem na východě naší země jsem zcela pochopil, co znamená šedá zóna.
27. února Rusové vjeli do Nádražní ulice v Buči…
Ano. Do 3. března ruské jednotky fakticky obsadily téměř všechny vesnice, které patří pod naše spádové město: Gavrilovku, Sinjak a další, a přiblížily se k městu. Do samotné Buči se ale nevydali.
Koridor směrem na Dmytrivku, kam jsme jezdili pro chleba, tehdy byl ještě relativně volný, stála tam naše kontrolní stanoviště, teritoriální obrana byla v každé vesnici.
3. března se odehrála první bitva, po které se nám sice podařilo vrátit se do města, ale ne až do centra. Kontrolní stanoviště, které jsme míjeli na cestě do Dmytrivky, bylo (při cestě zpět) již zničeno. Jeden z jeho účastníků nám lehl na kapotu a řekl: "Nejezděte, jsou tam orkové." (Skřeti dle Tolkiena - ukrajinské označení pro Rusy, pozn. red.) Ruské jednotky vjely do Sklozavodské čtvrti, zastavily se poblíž vrátnice do sklárny a začaly kontrolovat silnici na ulici Jablunské až k ulici Nádražní.
Rychle jsme se rozdělili a prošli mezi rodinnými domy Sklozavodské čtvrti. Já a několik přátel jsme požádali rodinu Vitalije Rybčuna, aby nás přijala. Strávili jsme tam pět dní a plánovali, jak projít dál.
To znamená, že od 3. března už byla Buča zcela obsazená?
Ano, 3. března byla Buča zcela okupovaná a odříznutá od Kyjeva.
Nepodařilo se vám zorganizovat teritoriální obranu, ozbrojené síly za vámi nepřišly - ve městě tedy zůstali jen civilisté?
Ano. Členové teritoriální obrany, kteří byli na seznamech, dostali šest kalašnikovů. Když se ale přesunula vojenská kancelář, odvezli i tyto zbraně. To znamená, že i ti, kteří byli připraveni bránit město, zůstali beze zbraní.
Někteří naši aktivní občané, kteří měli válečnou zkušenost a byli prostě vlastenci, vstoupili do praporu obrany okresu, poté odešli do Kapitanivky, pak do Belohorodku, další odešli bránit Irpiň.
Proč jste poté, co jste se dozvěděl o tom, že město spadá do "šedé zóny", nezahájili nucenou evakuaci?
Ptali jsme se, jak postupovat. Krajské a okresní vedení nám řeklo, že ruské jednotky do Buči nevstoupí. Vrátíme-li se k chronologii událostí: 8. března ráno jsme si uvědomili, že v Jablunské ulici už probíhají takzvané začistky a přijde řada na nás.
Začistky?
Rusové šli do každého domu a hledali "nácky" a zbraně. Rozhodli jsme se tedy opustit všechny naše hlavní cesty a jít přímo podél garáží, přes lesy až k železnici a v několika etapách se přesunout do centra města. Centrem už projížděly obrněné transportéry, lidé měli strach.
Jak jsme později zjistili, Rusové se rozdělili do čtyř sektorů a prováděli postupnou začistku, aby pak mohli povolat posily, a nikdo je už neostřeloval.
Rozumíte tomu, proč Rusové potřebovali Buču? Snad pro vytvoření palebných postavení?
Ne. Pamatujete si rozstřílenou kolonu (ruské vojenské techniky) na Nádražní ulici? Ve skutečnosti se táhla přes Buču až do Hostomelu. S takovou sebejistotou mířili na Kyjev.
Vojenské vedení je očividně ujistilo, že je zde nikdo nezastaví, a málem pochodovým tempem nakráčejí až na Chreščatyk (hlavní ulice v centru Kyjeva, pozn. red.). Díkybohu je naše ozbrojené síly rozbily na několik skupin.
Po zničení kolony 1. března jste sebejistě nahrál videoprovolání k obyvatelům města, že nepřítel byl zničen a že město není obsazeno. Upřímně, tehdy jsem si oddechla.
Jako civilista jsem to cítil stejně. Zajeli jsme tam, natáčeli, chodili po ulicích - Rusové nebyli vidět. A doslova následující den začala postupná kampaň nanovo a v plném rozsahu…
Speciální operace "skrývání"
Snažili se vás hledat okupanti?
Ptal jsem se zaměstnanců městských služeb. Řekli mi, že ano, přišli prý dvakrát a ptali se, kde je starosta.
Dorazili také ke mně domů, prostřelili z letní terasy vchodové dveře - a celou mou rodinu vyděsili. Ale moji milí díkybohu všechno přečkali a vydrželi.
Manželka se tam potom již nevrátila a byla v jiném bytě. Zhruba při třetí evakuaci se mi podařilo přemluvit ji, tchyni a hlavně dceru, která pracovala v nemocnici, aby odešly.
Kolik obyvatel města za celou dobu odjelo organizovaně autobusy nebo vlastními auty?
Ve městě zbylo 3500 lidí z dřívějších 50 000 obyvatel.
Téměř všichni. Rozhodl jste se zůstat?
Ano. Moji zástupci - Taras Šapravsky, Serhij Šepitko a Jaroslav Dudčenko mi řekli: "Zůstaneme s tebou, šéfe." Byli kategoričtí.
Rozhodli jsme se, že budeme sedět všichni společně v usedlosti v Kyjevo-Myrotské ulici, byl tam sklep a generátor. Mluvil jsem s vedoucím odboru školství Olehem Cymbalem, který byl za evakuaci zodpovědný - řekl mi, že bude pomáhat a pokud to bude možné, odjede s posledními.
Se všemi jsem se rozloučil a řekl jim: "Pomáhejte s evakuací, a pokud to bude možné, zkuste taky odjet." Ale Tarase Šapravského jsem požádal, aby šel se mnou. Přišli jsme ke mně domů, dal jsem mu klíče od branky a od auta mé dcery a řekl mu: "Odjeď s kluky." Odpověděl: "A ty?" Říkám mu, že najdu klíče od manželčina lexusu, vezmu další rodinu a pojedeme spolu.
Asi pochopil, že se rozdělujeme, ale klíče si vzal a odešel. Pak jsem posbíral tašku, doklady, jídlo, věci, vyndal jsem z mobilu simku, jak se to má podle instrukcí dělat, a šel k sousedovi.
Ale pak jsem se musel vrátit pro simku a nějaké další věci. Přelezl jsem plot, protože jsem už neměl klíče od branky, a viděl jsem, že dveře od domu jsou již otevřené. Myslel jsem na rabování, ale za mnou se objevila zbraň: "Kdo jsi?" Řekl jsem mu, že bydlím poblíž a hlídám sousedům domy.
Takže jste se rozhodl Rusům nepřiznat, že jste starosta?
Samozřejmě že ne. Říkám: "Jsem tady, lidé odešli, hlídám domy." Ptali se, kde pracuji - tvrdil jsem, že v komunálních službách a v podniku Techpromservis.
Důstojník vytáhl dva vytištěné papíry se seznamy, ale v tom seznamu nebyl Fedoruk, ale Fedorčuk - Fedorčuk Anatolij Petrovič.
Zeptal se, jestli je to můj dům, a já mu řekl: "Kéž bych já měl takový dům!" - "A kde je starosta?" - Říkám mu: "On už před dvěma dny s rodinou odjel."
A vaši fotku neměli?
Ne. Pomohlo, že nemám tradici věšet po domě svoje portréty. Rodina, členové rodiny tam fotky měli, ale moje tam nevisela.
Když Rusové do domu vešli, všemu se divili: "Aha! V garáži má karton cigaret", "Aha! Ve sklepech mají záchody!" Pak mě velitel požádal o pas. Říkám mu: "Kdo z civilistů po městě nosí pas? Ale mám ho doma, jsem připraven ho ukázat."
Na otázku, zda jsem sloužil v armádě, jsem odpověděl, že ano. Trochu se naježil - myslel si, že jsem v Ozbrojených silách Ukrajiny. Ale hned jsem dodal: Chabarovský kraj, vojenský okruh Dálný východ… Protože byl profesionál, několikrát se zeptal na stejnou otázku, aby se ujistil, že mluvím pravdu.
Nakonec mi navrhl, abychom vyrazili pro můj pas, a tak jsme odešli, ale v půlce cesty mu někdo dal signál do vysílačky. Řekl: "Vždyť ty se staráš o domy. Zůstaneme tu dlouho - až přineseš pas, ukážeš nám ho."
To jsem mu samozřejmě slíbil a hned šel za známým, vysvětlil mu situaci. Dal jsem si do igelitky půl bochníku chleba, půl štangle salámu, dostal jsem klíče od jeho chaty a od bytu jeho syna. Říká mi: "Jdi tam rychle a my k tobě přijdeme." Takže nakonec jsem strávil nějaký čas v chatové osadě.
Popravy a pohřby civilistů
Kdy začali okupanti střílet do lidí? Americký deník The New York Times uvedl, že ve dnech 9. až 11. března již byla na ulicích těla.
Dělám si takový závěr pro sebe, že poté, co si uvědomili, že nemohou dobýt Kyjev. Pak se ve městě téměř každou noc začalo střílet z automatů a kulometů.
Vy sám jste ven nechodil?
Nechodil jsem ven. Celou dobu jsem byl v domě nebo na dvoře. Byl jsem svědkem vraždy tří rodin, které jely autem.
V jednom Rusové zranili ženu s dítětem a její muž je úpěnlivými prosbami přesvědčoval, aby ji nezabíjeli, protože je těhotná. Zastřelili ji přímo v autě, které tam stále stojí. Registrační značky muž použil místo kříže. Pořád myslím na to, že až uděláme exhumaci pohřbených (v masovém hrobu) u kostela, musíme zjistit, jestli tam ten muž je. Protože existují informace, že byl také zastřelen.
Nejhorší je pocit, když to slyšíte, vidíte, ale sedíte bezradní a bezmocní. Asi tak.
Kolik civilistů ve městě během okupace zemřelo?
K 6. dubnu jsme konstatovali smrt 320 civilistů. Mezi těmi, kteří byli zastřeleni a mučeni ruskými jednotkami, není jediný voják. Finální informace budou o něco později, až vše vyšetříme.
Po osvobození
Jak jste v úkrytu pochopil či vycítil, že Buča byla osvobozena Ukrajinci? Neexistovalo spojení ani zprávy.
Ještě za okupace do domu, kde jsem se skrýval, přivezli rádio. Našli jsme baterie a mohli jsme ho poslouchat. Ale o osvobození Buči jsme se dozvěděli jinak.
Zpočátku téměř dva dny burácelo ruské dělostřelectvo a naše po nich cíleně střílelo v protisměru. Všechny tyto zvuky jsme slyšeli, je to přece jen ničivá síla.
Můj známý pak okolo 30. března na silnici M-07 na Kovel napočítal 164 kusů odjíždějící ruské techniky. Zbytek odjížděl přes Hostomel. Naše dělostřelectvo a další jednotky je při odjezdu docela dobře a přesně trefovaly.
Poté se mezi 30. a 31. březnem v Buči rozhostilo ticho. Rozhodli jsme se s Vitalijem Kosenkem projít město, došli jsme k městské radě a tam seděl Leonid, bývalý předseda SVJ. Řekl, že už v centru nejsou, a tak jsme pochopili, že je konec.
Jakou jste viděl Buču, když jste po okupaci poprvé vyšel do ulic?
Cestou tam jsem nepotkal prakticky nikoho. Až když jsem se vracel, lidé právě vycházeli ze sklepů, z bytů, skoro u každého domu postávalo 20 až 30 lidí.
Starosta Charkova Igor Těrechov v rozhovoru řekl, že jeho město vítězství oslaví plesem na centrálním náměstí. Jak bude slavit Buča?
Myslím, že ještě s větší pompou. Velké vítězství oslavíme v celé zemi. Od Užhorodu až do Luhansku bude velký ples a radost. Protože Luhansk, Doněck i Krym budou určitě ukrajinské.
Z ukrajinštiny přeložil Pavel Buček.
