Varšava (od zpravodaje ČT v Polsku) - Václav Havel je - možná s výjimkou s Polskem spjatého Jarka Nohavici - zřejmě jediný Čech, po jehož životopise sáhnou i čtenáři v sousedním Polsku, tvrdí polský novinář a překladatel Aleksandr Kaczorowski. Letos v říjnu vydal v polštině velkou biografii nazvanou "Havel. Pomsta bezmocných".
V obsáhlém rozhovoru pro Aktuálně.cz 25 let po začátku sametové revoluce líčí, jak v roce 1990 vzniklo heslo "Havel na Wawel" a proč byl bývalý československý - později český - prezident v Polsku takovým fenoménem.
Aktuálně.cz: Co bylo pro Poláka motivem napsat velkou biografii Václava Havla?
Aleksandr Kaczorowski: Byla to nabídka mého polského nakladatele, u kterého jsem už vydal pár knížek o Česku.
A.cz: Proč polské nakladatelství dnes zajímá Václav Havel?
Je to pořád nejslavnější Čech v Polsku. Člověk, který je nejen v Polsku vnímaný jako symbol boje za demokracii a lidská práva, ve stylu Nelsona Mandely nebo dalajlámy. Taky asi jediný Čech, po jehož životopise Poláci sáhnou. Možná by si ještě koupili knížku rozhovorů s Jarkem Nohavicou.
A.cz: Proč je Havel v Polsku tak populární? Jak vlastně do polského prostředí a povědomí pronikl?
Byl to nejznámější československý disident. Jeho texty a knížky tady vycházely už od konce sedmdesátých let minulého století.
A.cz: Kdo Havla v Polsku proslavil?
Velký podíl na stvoření Havlovy legendy měl Adam Michnik, přední polský disident a od jara 1989 šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza. Znali se od roku 1978 z disidentských srazů na Sněžce, už předtím znali své texty, měli společné známé v emigraci, hlavně v Paříži, třeba Pavla Tigrida nebo Antonína Liehma.
Oba měli taky podobné charizma. Lidi to k nim táhlo ne kvůli jejich názorům, které se často měnily, ale kvůli pocitu, že s nimi jsou v centru dění, že skrze spolupráci s nimi tak trochu "tvoří dějiny". A ono to tak mnohdy bylo. Poznal jsem je oba a hned mě trklo, jak moc si jsou podobní. Oba byli přirození vůdci.
Díky Michnikovi tedy vycházely v podzemních polských nakladatelstvích Havlovy texty překládané skvělými autory napojenými na polskou opozici Piotrem Godlewskim nebo Andrzejem Jagodzinskim. Četla je řada známých disidentů, Jacek Kuroň nebo Zbigniew Bujak.
Do té doby byli přitom českými hvězdami polské podzemní literatury Milan Kundera nebo Bohumil Hrabal. Jejich knížky jako Nesnesitelná lehkost bytí nebo Příliš hlučná samota se lavinovitě šířily a živě se o nich diskutovalo. Havlovy texty byly spojované především s jeho disidentskou činností. Většina Poláků se o něm dozvěděla až v roce 1989.
A.cz: Tehdy taky vzniklo známé heslo "Havel na Wawel". Odkud se vzalo? Poláci přece měli svých disidentů hodně…
To heslo vymysleli v roce 1990 polští anarchisti. Nemělo to s Havlem nebo nějakou celospolečenskou čechofilií moc společného. Byl to spíš výraz frustrace a rozčarování z pomalých změn v Polsku.
V Československu se půl roku po sametové revoluci konaly první svobodné volby, komunisté byli na vedlejší koleji a Havel se na Pražském hradě scházel s Frankem Zappou nebo s Rolling Stones. Byl jsem tehdy v Praze a pamatuji si tu atmosféru revoluční euforie, v Polsku nic z toho nebylo. U nás byl pořád prezidentem generál Jaruzelski a jeho nejpravděpodobnějším nástupcem Lech Walesa, ze kterého byla už tehdy řada lidí rozčarovaná.
První skutečně svobodné volby se v Polsku konaly až na podzim 1991.
V téhle situaci začalo být v Polsku absurdní heslo "Havel na Wawel" neuvěřitelně populární. Čechům a Slovákům jsme tehdy skutečně záviděli prezidenta, který si nepotřeboval připisovat všechny zásluhy o porážku komunismu, dokázal zajímavě a na úrovni vystupovat, neměl autoritativní sklony a neobklopoval se podezřelými lidmi. Kromě toho Havel budil v Polsku sympatie a uznání. Češi se za něj nemuseli stydět jako bohužel později za Klause nebo Zemana.
A.cz: Během psaní biografie jste Havla a jeho zázemí poznal poměrně detailně. Pochopil jste, v čem bylo tajemství jeho politického i společenského úspěchu, třeba na rozdíl od jeho polského protějšku Lecha Walesy?
Už jsem o tom částečně mluvil. Havel byl rozený vůdce. Pocit jinakosti, který prožil v raném dětství jako dítě z buržoazní rodiny, se později stal zdrojem jeho vnitřní síly a charizmatu. Lidé se zajímali o jeho názory, on si zvykl považovat zájem o svou osobu (i ze strany žen) za něco přirozeného.
Zajímal se o umění, filozofii, společenské vědy a vlastně i o politiku. Celý život si cíleně vybíral skupiny lidí, ve kterých mohl využít svoje největší přednosti: inteligenci, přehled, dar analytického myšlení, cit pro umění i absurdní humor a taky – a to v neposlední řadě – schopnost vystupovat a zaujmout.
Téměř pokaždé když se zapojil do práce nějaké takové skupiny – divadelního souboru, redakce, svazu spisovatelů nebo disidentského hnutí – stanul dříve nebo později v jeho čele. Dominoval, ale většina lidí v jeho okolí – ne samozřejmě všichni – neměla pocit, že jde o jeho osobní ambice. Vytvářel dojem, jako by mu na tom nezáleželo, jako by se to celé dokonce dělo proti jeho vůli.
Tyhle jednotlivé okruhy lidí se potom podílely na Havlově rychlém zpopularizování po listopadu 1989 v české společnosti. Jako morální autorita se stal nejen symbolem, ale zároveň garantem nekrvavé revoluce a jakési "normálnosti" – přiblížení Československa a potom Česka k západním demokraciím, k jejich politickým a vojenským institucím.
V Polsku se stal něčím podobným okruh lidí kolem deníku Gazeta Wyborcza. Havel i Gazeta Wyborcza byli skutečným fenoménem. Po čtyřiceti letech vlády komunismu a úplné kompromitace státem řízené ekonomiky i politiky vzniklo zvláštní vakuum. Havel i Michnik (tedy Gazeta Wyborcza) ho dokázali zaplnit dříve, než ho uchvátil nacionalismus tak jako v bývalé Jugoslávii. Samozřejmě s podílem řady dalších důležitých lidí.
A.cz: Co považujete za Havlovu největší chybu?
Tragédie Havla a celé generace, která nám vybojovala svobodu, spočívala v tom, že ti lidé byli v politice amatéři a samouci. Havel neměl systematické vzdělání, což nevadilo v případě spisovatele nebo dramatika, ale byl to problém, když se stal politikem.
Neměl vykrystalizované názory na většinu praktických věcí, které se týkaly společenských a ekonomických změn po roce 1989. Vytvářel si je za pochodu. Hodně přitom podléhal vlivům lidí kolem sebe, a oslaboval tak autoritu člověka, který zničehonic silně tlačí na kroky, ke kterým ho předtím lidé museli přemlouvat.
A.cz: Můžete být konkrétní?
Na počátku roku 1990 například pořád podporoval to, aby v názvu Československa zůstal přívlastek "socialistická", navzdory tlaku jiných lidí, včetně tehdejšího ministra financí Václava Klause. Když to o několik let později vyprávěl Adamu Michnikovi, došlo k tragikomické situaci. Michnik to pochopil tak, že to byl Klaus, kdo trval na ponechání toho socialistického přívlastku, a spontánně vykřikl: "To je ale hlupák!"
Takových situací bylo víc. Třeba ve slavném Havlově vystoupení v Rudolfinu v roce 1997 kritizoval prezident Klause za to, že ještě nezavedl soukromé důchodové fondy, a za vzor poctivé privatizace vydával Maďarsko. To podle mě ukazuje, že toho o vlastnických změnách v okolních zemích moc nevěděl, přestože sám z restitucí výrazně benefitoval.
A.cz: Havlovi se často vyčítá, že nezaložil vlastní politickou stranu, tedy že podvazoval tradiční stranické hnutí, které svým důrazem na občanská hnutí u veřejnosti očernil a automaticky posunul do roviny tzv. špinavé politiky...
To si úplně nemyslím, byť zrnko pravdy v tom bude. Havel dával přednost rozvoji občanské společnosti a zahraniční politice, to odpovídalo jeho ambicím a zájmům. A byl v tom velmi úspěšný, dotáhl Česko do EU i NATO, vytvořil mu nebývalé zahraniční renomé. I tady nicméně občas chyboval, třeba veřejnou podporou USA v jejich útoku na Irák v roce 2003.
A.cz: A co to založení politické strany?
Havel na to podle mě neměl schopnosti ani sílu, nebyl to jeho styl. Nicméně asi to byla chyba.
Kdyby to dokázal, možná by teď bylo Česko více proevropsky a prozápadně zakotvené. Vzniklo by u vás možná něco, co připomíná polskou Občanskou platformu. Takovou racionální, pragmatickou kontinuitu opoziční Solidarity. Antikomunistické, prodemokratické, proevropské hnutí.
Pro mě osobně není náhoda, že se prezidentem Evropy nestal Václav Havel, který byl kdysi do této role pasován, ale o 25 let později Polák Donald Tusk, zakladatel Občanské platformy a dlouhodobý politik. Mám proti němu spoustu výhrad, ale je to člověk, který dovedl přetavit zkušenost disentu do reálné politiky. Se všemi minusy, kompromisy a nedostatky. Nicméně ta alternativa teď v Polsku existuje.
Pokračování rozhovoru s polským novinářem a překladatelem Aleksandrem Kaczorowským ČTĚTE ZDE.
