Praha - Počet lidí, kteří si v Česku sáhnou na život v posledních letech - stejně jako ve většině zemí Evropy - roste a stát s tím nic nedělá. Prevence sebevražd v tuzemsku prakticky neexistuje.
Rozhovor Aktuálně.cz s předním českým odborníkem na prevenci sebevražd o klíčové roli předcházení sebevražd a o tom, proč zatím nedokážeme chmurný vývoj posledních let s jistotou vysvětlit.
Aktuálně.cz: Roste v Česku počet sebevražd?
Petr Winkler: Ano, pozorujeme stejný trend jako ve zbytku Evropy. Zatímco do roku 2007, než propukla ekonomická krize (odstartovala na podzim 2008 - pozn. red.), počet sebevražd klesal, po něm se tento trend náhle zastavil a sebevražd začalo přibývat.
Zatímco v roce 2007 bylo v Evropě - vyjma Itálie, Černé Hory a Bulharska, pro které se nám nepodařilo získat data - zaznamenáno 51 615 sebevražd a v Česku statistiky uvádějí 1375, v roce 2010 toto číslo na celoevropské úrovni vzrostlo na 53 504, v tuzemsku pak na 1502.
Evropské země se teď dělí do tří skupin: Na státy, v nichž počet sebevražd zhruba do roku 2007 klesal a nyní stagnuje; na ty, v nichž pokles počtu sebevražd zhruba do roku 2007 klesal, pak stagnoval a už opět klesá; a na země, kde zhruba do roku 2007 klesal, ale od té doby si sahá na život stále více lidí. Nejvíce jich je v první a třetí skupině. Právě v té poslední se nachází i Česko.
A.cz: Je možné vysvětlit, na základě čeho se země do té které skupiny dělí?
Jaké faktory o tom rozhodují, není jasné. To říci nedovedeme.
A.cz: Přesto. Nehraje v tom roli bohatství, kvalita sociálního systému nebo třeba geografické umístění? Tým oxfordských sociologů vedený Aaronem Reevesem dospěl k závěru, že právě sociální systém svou roli hraje, a to dost podstatnou. Britové z toho dokonce vyvozují, že neschopnost evropských a severoamerických vlád vedla k sebevraždám 10 000 lidí, kteří by jinak žili.
Když v září roku 2012 propukla metanolová aféra, reagoval stát rychle, nikoho ale nezajímalo, že za stejnou dobu spáchal sebevraždu přibližně stejný počet lidí.
Spíš než kvalita sociálního systému rozhoduje kvalita psychiatrické péče. Stát sebevraždám nedokáže zabránit. Obrovskou roli hraje prevence, která u nás prakticky neexistuje. Chybí národní strategie pro prevenci sebevražd, centrum pro výzkum a prevenci sebevražd otevíráme až nyní a je to iniciativa Národního ústavu duševního zdraví, nikoli vlády nebo ministerstva zdravotnictví.
Uvedu jeden příklad: Když v září roku 2012 propukla metanolová aféra, reagoval stát rychle. Během několika dní ustanovil krizový výbor, ministerstvo zdravotnictví zavedlo částečnou prohibici a byla přijata další mimořádná opatření. Do té doby metanol zabil 19 lidí, nikoho ale nezajímalo, že za stejnou dobu spáchal sebevraždu přibližně stejný počet lidí. Denně si u nás sáhnou na život čtyři lidé.
A.cz: Jak by měla taková prevence vypadat?
V každé zemi je třeba přijímat trochu jiná preventivní opatření. Všeobecně by například pomohla prevence v ordinacích praktických lékařů. Tam, kde se tomu tak ještě neděje, by měli být praktičtí lékaři vyškoleni tak, aby sebevražedné sklony včas rozpoznali, s dotyčným uměli pracovat a eventuálně mu doporučili péči odborníka.
Záleží také na tom, k jakým metodám sebevražd se lidé v dané zemi uchylují. Například v Británii je častá otrava a poté, co bylo stanoveno maximální možné balení léků proti nachlazení s obsahem paracetamolu (ve vyšších dávkách toxického - pozn. red.), klesl skokově počet otrav přibližně o dvacet procent.
A.cz: Existuje nějaká spolupráce na celoevropské úrovni a nechystá se koordinovaný postup či zavedení jednotných standardů?
Ano, zrovna jsem se vrátil z inauguračního setkání Evropské platformy pro prevenci sebevražd. Na celoevropské úrovni je možné stanovit určité standardy, například množství peněz alokované na zmíněnou prevenci, existenci centra pro prevenci a výzkum sebevražd apod. Konkrétní opatření ale musí odpovídat potřebám konkrétních zemí.
A.cz: Co je hlavní příčinou sebevražd u nás? Jsou to finanční potíže?
Hlavní příčinou je komplexní souhra různých rizikových faktorů, které se v danou chvíli projeví. Uvádí se, že až u 90 procent sebevražd lze identifikovat duševní onemocnění, většinou deprese, ale i jiné choroby, například schizofrenii. Dále v tom, že si někdo sáhne na život, hraje roli nějaká těžká životní situace, například tedy i finanční tíseň nebo ztráta zaměstnání.
A.cz: Z jakých sociálních a demografických skupin se tuzemští sebevrazi rekrutují nejčastěji?
Excesivní je u nás počet sebevražd v pozdním věku a stále také dochází k významnému nárůstu v poměru počtu sebevražd u mužů. Oproti počtu sebevražd u žen u nás nyní připadá téměř šest mužských na jednu ženskou sebevraždu.
A.cz: To by se dalo vyložit tak, že muži propadají depresím, protože nejsou schopni živit rodinu?
Do jisté míry je to jen jedna z možných hypotéz. Přímé důkazy pro ni ale nemáme.
A.cz: Zmiňovaná studie dává do přímé souvislosti nezaměstnanost a kvalitu sociálního systému s počtem sebevražd. Jak si ale vysvětlit, že v zemích, kde pocítili dopady krize nejvíce - Španělsko, Řecko - nebyl nárůst největší a tyto země nepatří ani ke státům, kde je počet sebevražd největší?
My nic takového nepozorujeme. Podle statistik ve Španělsku, Řecku a Portugalsku, kde je ekonomická situace opravdu vážná, počet depresí a sebevražd vzrostl rychle. Podle některých zpráv tam registrují až dvojnásobný nárůst velké deprese, což je jeden z významných rizikových faktorů sebevražd.
A.cz: V této souvislosti mě napadá: není to, co prožíváme, spíš než ekonomickou krizí, krizí celé společnosti? Lidé postrádají smysl života, ztrácejí víru v boha i v člověka. Nevidí žádnou budoucnost, podléhají stresu ze stále vyšších nároků na svou osobu atd.
Teď jste v podstatě parafrázoval Durkheimovu teorii z 19. století. Dukrheim (francouzský filozof a sociolog - pozn. red.) tvrdil, že pokud společnost dosáhla důležitého milníku a ocitla se ve fázi, kdy staré normy přestávají platit a nové ještě nebyly dotvořeny - a není tedy úplně jasné, co se bude dít -, počet sebevražd rychle roste.
Takový skok jsme zaznamenali před první a druhou světovou válkou jakožto i po invazi sovětských vojsk roce 1968. V devadesátých letech jsme ale nic takového nepozorovali, což je možná způsobeno tím, že lidé nepociťovali ekonomickou nejistotu.
A.cz: Nemůže za nepoměrem mezi jihem a severem stát odlišný způsob života? O Španělech, Italech či Řecích se ví, že žijí - lidově řečeno - ve větší pohodě než Češi, Němci a další národy v Evropě...
Ne, my jsme nic takového nezaznamenali.
A.cz: Je vůbec možné zjistit nebo odhadnout, jaký podíl sebevražd souvisí s ekonomickou krizí?
Víme, že ekonomická situace hraje v počtu sebevražd významnou roli. To, do jak velké míry se na ní nyní podílí, budeme schopni lépe říci až s odstupem času, až budou k dispozici údaje z let po skončení recese.
A.cz: Lze pozorovat úměru mezi subjektivním pocitem štěstí v jednotlivých zemích a inklinací k sebevraždám?
S indexem štěstí jsem se v souvislosti se sebevraždami nesetkal. Pro srovnání kvality lidského života se v souvislosti se sebevraždami používá Index lidského rozvoje (HDI) nebo hrubý domácí produkt či nezaměstnanost.
