Devecser - Kusy potlučeného nábytku, který obaluje cihlově červené bahno, letí vzduchem. Na jedné straně stojí zkřehlí muži v zaprášených kombinézách s ochrannými maskami na tvářích, na druhé straně leží sutiny složené z kusů zdí, matrací navlhlých mazlavou chemikálií, hrnců, dětských kol i třísek z rámů obrazů.
Vítejte v Devecseru. Jedné z obcí, které na začátku minulého týdne zalilo toxické bahno z nedaleké hliníkárny.
Právě tuhle část obce, kde stojíme, ještě nedávno místní nazývali "křišťálové údolí". Vynikalo krásou. Zvlášť na jaře a v létě, kdy tu nakvetly ovocné sady a bílé květiny. "Už nikdy víc. Teď už je to mrtvé údolí," říká Anikó a pevně se opře o vlečku nákladního vozu, kterým tu už kolikátý den křižuje okolí.
Když v pondělí po poledni uslyšela, co se stalo v sedmi obcích na severozápadě země, Anikó přerušila práci ve své právnické kanceláři v Budapešti. Šestiletého syna vyzvedla ze školky a odvedla rovnou k babičce. Dvě hodiny poté už seděla v autě.
"Potom jsem další dvě hodiny stála uprostřed zničené ulice. Ten pohled mi trhal srdce," říká. "Lidé v televizi stále říkají: Kéž bychom tak mohli pomoct. Ale oni můžou," zastavuje vůz.
Jeden z místních, József, vyskakuje a volá do tmavé ulice: "Kávu? Čaj? Pečivo?"Z purpurového okolí se za chvíli u vlečky scházejí hasiči, vojáci, nejrůznější dobrovolníci...
Hrdinka bez masky
Anikó jsem poznala v budově bývalé židovské školy. V těchto dnech slouží obyvatelům Devecseru jako skladiště. Jsou tu krabice s rýží a cukrem. Chléb, mléko, brambory. Balená voda. Saponáty. Konzervy. Oblečení.
Všechno na jedné kupě, všechno lehce poprášené narudlou hlinkou. Je všudypřítomná, poletuje vzduchem, když do igelitových pytlíků připravujeme rodinám přídělové balíčky a odnášíme je k bráně, kde si je místní (proti podpisu) přebírají.
"Vidíš, co má na sobě?" ukazuje mladá žena na Józsefa, prošedivělého muže s bledou tváří a přepadlým výrazem. "Přesně to měl na sobě v pondělí, když vedl děti parkem."
Jószef, učitel a promítač v místním kině, se od ostatních liší elegantním ošacením. Bílá košila s manžetami, modrá pletená vesta, kalhoty s puky - ovšem zapasované do holínek po kolena.
Když se v pondělí po poledni hnala obcí toxická potopa, byl právě s dětmi na procházce v nedalekém parku. Podařilo se mu odvést všechny do bezpečí. Od té chvíle se nezastavil. I teď, s pohledem plným vyčerpání, nasedá k šéferovi. Anikó zabuší na kapotu a vůz se pohne, rozjede se dolů červenou ulicí.
Od rána do večera spolu s Anikó a jejími přáteli obíhá jako dobrovolník celou obec.
Z místních stavení vyvolávají chlapy, kteří tu ve speciálních kombinézách pracují. Mávají na šoféry bagrů a těžkých strojů, obsluhují policisty, kteří dohlížejí na pořádek, zásobují příslušníky hasičských sborů, gard, zdravotníků a všech, kteří tu působí. Z chvilky u horké kávy a kousku koláče se stává jedna z nejcennějších chvil, které mohou během dne strávit.
Anikó má sice - jako všichni ostatní - uvázanou na tváři roušky. Ale nasazuje si ji jen občas. I ti, kteří se k vozu seběhnou, si ji stahují. To aby mohlo naplno zaznít "Köszönöm szépen" neboli "děkuji", když jim podává horké tekutiny.
"Uvědomuji si, že je to neuvěřitelný psychologický moment. Podpora, úsměv, trocha humoru - to je to, co tito lidé v těchto podmínkách potřebují," říká Anikó. "Jsem tady svědkem obrovského neštěstí. Vidím, jak vyhazují fotografie, hračky, celý život. Víš, kolikrát už mi tu řekli: Zachránila jsi mi život?... Vidíš tu budou? Psa ještě nenašli," má Anikó dokonalý přehled o neštěstí místních.
Možná by ho ukamenovali
V momentě, když někam ukáže prstem, vím, že začne vyprávět příběh. Popisuje místa, kde se podařilo najít těla, které zával odnesl. Ukazuje na odstavené automobily, které masa toxického horniny stlačila jako ve svěráku.
Šofér zpomaluje, Anikó ukazuje jedno z nich. Vozidlo má rozbité čelní sklo. Zahynul v něm pětatřicetiletý otec dvou dětí...
Sedíme na vlečce. Už je my dvě. Před námi je hrnec s čajem. Nahlas přemýšlíme, jak strašný konec muže potkal. "Nikdo si nezaslouží takovou smrt. Nikdo si nezaslouží tak vážné popáleniny," povzdychne si.
Maďarská společnost na výrobu hliníku Magyar Aluminium Termelö és Kereskedelmi vydala v úterý tiskové prohlášení, že vinu za ekologickou katastrofu necítí.
"Je to neuvěřitelné pokrytectví," zlobí se Anikó. "Dnes se tu měl ukázat ředitel společnosti. Ale myslím, že to není dobrý nápad. Místní by ho asi ukamenovali," krčí rameny, zatímco znovu zabouchá na střechu dodávky a směrem k nedalekým hasičům volá "Kávé!"
Zbytek reportáže si můžete přečíst přímo na Aktuálně.sk - zde
