reklama
 
 

Stačí pár korun na den, "Mexiku" se vyhněte. Tak se žije v keňském slumu, kde se tísní milion lidí

AKTUALIZOVÁNO 25. 12. 2017
V Kibeře v keňském hlavním městě Nairobi seženete všechno potřebné k životu, přesto se jedná o největší slum v Africe. | Video: František Grossmann |  02:34
V Kibeře, největším slumu Afriky, žije skoro milion lidí. Bydlí jen na dohled mrakodrapům keňského hlavního města Nairobi. V hliněných chatrčích, kde chybí kanalizace a teplá voda. Přinášíme reportáž přímo z chudinské čtvrti.

Nairobi (od našeho zpravodaje) - Modře natřená plechová buňka vypadá, jako by sem nepatřila. Okolo na bahnitých stezkách je slyšet křik, ruch starých aut a hlasitá hudba. Tady v knihovně je ale ticho.

Upravená budova leží přímo v srdci Kibery, největšího slumu Afriky. Nedaleko centra keňské metropole Nairobi se na ploše necelých tří kilometrů čtverečních tísní skoro milion lidí. V improvizovaných obydlích nemají záchod ani koupelnu.

Zato v druhém patře modré knihovny jsou podél zdí počítače a několik stolů s židlemi. A hlavně stovky knih i učebnic. Ačkoliv mají keňští žáci teď na konci roku dvouměsíční prázdniny, místnost je plná učících se dětí.

"Všechny tyhle učebnice byly pořízené z darů z České republiky. Dohromady stály přes 130 tisíc korun," ukazuje na plné regály 35letý Ben Ooko. Před deseti lety založil organizaci Amani Kibera, která pomáhá chudým lidem ve slumu se vzděláním a prevencí infekce HIV nebo třeba pořádá sportovní akce.

České peníze se do chudinské čtvrti, kde Keňané žijí v chatrčích z hlíny, větví a plechu, dostaly prakticky náhodou.

V mládí slum navštívil Čech René Nekuda, který v Keni dokumentoval charitativní projekty. Tehdy se seznámil právě s Benem Ookem.

Po letech Nekuda začal působit jako učitel tvůrčího psaní a se svými studenty připravil knihu povídek nazvanou Hakuna Matata (svahilsky "Žádný problém" - pozn. red.). Celý výtěžek z prodeje věnoval na vybudování knihovny v Kibeře.

Jeho čeští a nizozemští studenti si předem vylosovali konkrétní příběh lidí ze slumu a na jeho motivy povídku do knihy napsali.

"I Kibeřané řeší podobné problémy jako my - například partnerské vztahy nebo potíže v rodině. Knihou jsme se snažili ilustrovat, že si jako lidé dokážeme porozumět, i když pocházíme z úplně jiné sociální vrstvy," říká Nekuda. Za necelý rok se prodalo asi 1500 výtisků.

Chudoba na dohled mrakodrapům

Kiberský slum takřka dokonale symbolizuje africké paradoxy: nejchudší lidé žijí na dohled finančních komplexů a nairobských mrakodrapů. Do centra města se ale mnozí z nich nedostanou celý život, většina obyvatel Nairobi zase nikdy nevkročila za zeď slumu.

"Je to úplně jiný svět. Když jsem se ze slumu vrátil, žebříček hodnot se mi úplně posunul," popisuje první návštěvu Kibery René Nekuda.

O slumu Kibera

O slumu Kibera

  • Do slumu se nejčastěji dostanou lidé, kteří původně míří z rurálních oblastí Keni do metropole Nairobi shánět práci, ale neuspějí.
  • Průměrná chatrč je postavená z hlíny a klacků, před deštěm ji chrání plechová střecha. Má rozlohu 3,5 krát 3,5 metru a je v ní jedna místnost, ve které žije osm lidí.
  • Pronájem improvizovaného obydlí stojí na měsíc zhruba 160 korun.
  • Jen pětina lidí v Kibeře má připojení k elektřině.
  • Nezaměstnanost ve slumu dosahuje 50 procent.
  • Ve slumu je kolem 300 křesťanských kostelů (chatrče s křížem na střeše) a několik základních škol.
  • Do Kibery jezdí jednou denně z hlavního nádraží v Nairobi vlak.
  • Hromadnou dopravu obstarávají malá tříkolová auta.

Keňané slum popisují jako město ve městě. K sehnání je v improvizovaných obchodech všechno - od oblečení a jídla až po spotřebiče nebo nábytek do domácnosti. Na každém kroku se prodávají kbelíky dřevěného uhlí na vaření. Ve všudypřítomném nepořádku lidé provozují holičství, lékárny i fotografické salony. Někteří se věnují umění nebo vyrábějí suvenýry.

V chudinské čtvrti lidé shánějí práci jen stěží, každý druhý je oficiálně nezaměstnaný. Průměrně si Keňané žijící ve slumu vydělají do dvou dolarů denně.

V bahnitých ulicích, které jsou spíše jen mezerami mezi chatrčemi, běhají hlavně děti a dospívající. Vysoká porodnost i úmrtnost tu jsou ještě vyšší než v jiných oblastech Keni, kde je přes 70 procent populace mladší třiceti let.

Touha vést "normální" život

"Budeme bojovat dál," zvyšuje hlas nedaleko místního fotbalového hřiště patnáctiletý Thomas Okotmula. Na zemi jako připomínka dramatických událostí ještě stále leží několik poházených ohořelých pneumatik. Jen pár metrů odsud na začátku listopadu zemřelo několik demonstrantů.

Masové protesty vyvolaly opakované prezidentské volby, které opoziční kandidát Raila Odinga označil za podvod a hlasování bojkotoval.

Právě v Kibeře, baště opozice, byly střety nejtvrdší. Zdejší ulice se na několik dní změnily v takřka válečnou zónu - obyvatelé slumu stavěli barikády, zapalovali ohně nebo házeli kamení. Policisté a vojáci odpověděli ostrou palbou.

Statisíce Kibeřanů v současnosti "válčí" na dvou frontách, na kterých mohou zvítězit jen stěží: vedou boj s vládou, která opakovaně hrozí, že slum srovná se zemí, a také s chudobou. I tak ale mezi nimi nepanuje odevzdání, spíš touha žít v neutěšených podmínkách "normální život".

Tohle spojení zmiňuje při delším rozhovoru snad každý, výjimkou není ani mladý Okotmula. Vítěze voleb a staronového prezidenta Uhuru Kenyattu nazývá přímo zlodějem. "Je zkorumpovaný, nezajímá se o zemi a krade každý den. Není to prezident, ale zloděj," máchá mladík rukama.

I obří slum má svoje ghetto

V červenohnědém kiberském blátě se prochází dvaadvacetiletý George Mwangi. Chodí jen v ošoupaných sandálech a nátělníku.

Ve slumu žije celý život a zná snad všechna jeho zákoutí. Na vyvýšeném místě ukazuje na část plechových střech. Pro cizince se nijak neliší od stovek jiných.

"Téhle části říkáme Mexiko nebo Ghetto," překvapí. "Čtvrť" je ztělesněním odvrácených stránek Kibery - bydlí v ní převážně drogově závislí a kriminálníci. "Nemají zájem se sebou nic dělat. Ostatní z Kibery tam prakticky nechodí," upozorňuje Mwangi.

Že je "Mexiko" jiné, je vidět hned po několika minutách. Lidí tu je před chatrčemi daleko méně, děti nejsou tak aktivní jako ve zbytku slumu - když vidí bělocha, nezačnou zpívat a zdravit ho, jako je obvyklé.

Ačkoliv jsou všechny cestičky mezi domky na první pohled totožné, Kibera je rozmanitá. Skládá se z třinácti menších "vesnic" pojmenovaných svahilsky. Některé mají na dlážděných ulicích stánky s oblečením, v jiných to jsou jen směsice odpadků a bahna.

"Samozřejmě je složité v Kibeře bydlet," připouští Ben Ooko, který stál za zřízením knihovny. Ve slumu se už narodil. Jeho otec má díky povolené polygamii tři manželky a Ben je nejstarší z třinácti dětí.

Sám dřív tři roky žil mimo slum, ale do chudinské čtvrti se nakonec dobrovolně vrátil.

"Když chcete pomáhat, je nejlepší bydlet na místě," říká rezolutně na jedné z mála asfaltovaných ulic v Kibeře. Místní ho poznávají na každém kroku a zdraví se s ním. "Tohle je přece nejlepší důvod, proč tady bydlet."

Video: V nairobském slumu natáčeli čeští filmaři. Podívejte se na trailer k jejich dokumentu Příběhy z Kibery

Trailer k filmu Příběhy z Kibery | Video: Příběhy z Kibery |  02:15

Cestu podpořila Evropská unie v rámci projektu Media4Development.

autor: Jan Hejl | 21. 12. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama