Sartana/Mariupol (Od našeho zpravodaje) – V kabátě a čepici stojí Nina Alexandrovna se svojí vnučkou před svým přízemním domkem ve vesnici Sartana východně od Mariupolu. Bydlí nedaleko frontové linie, kde rakety Grad a další munice létají mezi ukrajinskými silami a separatisty z takzvané Doněcké lidové republiky, příměří nepříměří.
Střecha je už opravená, ale místo některých oken jsou stále natažené igelity.
"Modlíme se, aby už začalo teplo. Spadly sem rakety v únoru, ve tři ráno. Vyběhly jsme ven, ale nevěděly kam dál. Nebylo kam, a doma pohroma," vypráví Nina Alexandrovna.
Odejít se nechystá, stejně jako její soused Kolja. Tomu přistál Grad na zahradě, kde zanechal velkou jámu. "Tady za mojí zahradou měla ukrajinská armáda raketomety a pálila směrem k déenerovcům (bojovníci Doněcké lidové republiky – pozn. red.). Ti pálili nazpátek, ale všechno nám to popadalo na hlavu," říká Kolja.
V samotném Mariupolu se nebojuje, ale s výjimkou centra jsou tam slyšet výbuchy a střelba. Ne denně, ale hodně často, tvrdí šéfredaktorka místních internetových novin Mariupolskije novosti Viktoria Tereščenková.
"Zbraně se bohužel staly součástí našich životů. Například když jdou vojáci do nočních klubů, odkládají si samopaly do šatny a šatnářka jim na to vydává žetony s čísly, aby si zbraně při odchodu odnesli," říká novinářka, která nemá v současné době lehký život.
Počet obyvatel Mariupolu, kteří podporují Ukrajinu a kteří jsou spíše pro separatisty a Rusko, odhaduje na vyrovnaný. Zhruba padesát na padesát. Ale dostává prý výhrůžky z obou stran.
"Museli jsme zrušit komentáře a příspěvky v diskusích. Některé názory prostě popuzovaly. Volali mi různí lidé i na mobil a vyhrožovali. To je naše ukrajinská demokracie."
Udržet život v normálních mezích se snaží soubor místního ruského Mariupolského dramatického divadla. Přestože několik kilometrů odsud zuří boje a padají granáty, divadlo je přesto – nebo možná právě proto – stále plné.
"Lidé si snaží ulevit od stresu a strachu, proto neuvažujeme v žádném případě o přerušení provozu a budeme hrát, dokud to půjde. Například jedna paní mi říkala, že přišla při střelbě o syna a na našem představení na to poprvé od té doby dokázala zapomenout. Samozřejmě že teď jsou žádané hlavně komedie," říká herec Sergej Zabogonskij.
Kulturu si s městem, známým hlavně jako sídlo obřích oceláren, hutí a přístavu, spojuje asi málokdo. Divadlo zde má ale tradici, existuje od roku 1878.
Hraje výhradně v ruštině. Řada herců ještě loni pocházela z Krymu, a když se oddělil od Ukrajiny, vrátila se tam.
"Jsme lidé umění a snažíme se jet dál, přes všechno, co se děje. Ale myslím, že to takto nemůže trvat dlouho. Zvrátí se to na jednu z těch stran, nebude to pořád na hraně jako poslední rok. Minulý týden jsem ráno v bytě slyšela největší výbuchy za několik posledních měsíců," vypráví herečka Natalja Kvjatkovská.
Na domech vlají ukrajinské vlajky, v ulicích jsou billboardy s nápisy Mariupol je Ukrajina.
Separatisté ale hovoří o tom, že Mariupol je jejich město, a chtějí se pokusit ho získat vyjednáváním. Kyjev o tom nechce ani slyšet a francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius nedávno varoval Rusko, že útok na přístavní město bude znamenat přitvrzení sankcí. A mez, za kterou nedoporučuje Vladimiru Putinovi jít.
"Lidé už jsou dost unavení neustálými spekulacemi a zvěstmi o tom, co se blíží. Chtějí hlavně klid. A jistotu, že zítra bude normální den," říká Sergej Zabogonskij.
Mezitím pokračuje ekonomický propad. Místní obří huť Azovstal, stále patřící oligarchovi Rinatu Achmetovovi, jede na omezený provoz. Zaměstnanci chodí do práce jen v některé dny. Na výplatní pásce Azovstalu je desetina mariupolské populace.
Kvůli rozbombardovanému mostu nejezdí vlaky, a kdo jede do Kyjeva, musí nejprve po silnici do devadesát kilometrů vzdáleného přístavu Berďjansk. Dnes již bývalá radnice je vyhořelá a prázdná – vzpomínka na loňský květen, kdy tady zahynuly desítky lidí v bojích mezi separatisty a zastánci Ukrajiny. Tady a tehdy zvítězili ti druzí.