Severokyperská turecká republika
- Separatistický stát v severní části ostrova (uznán Tureckem a v roce 1991 Nachičevanskou autonomní republikou na území Ázerbájdžánu)
- Zaujímá 37 % kyperského území o rozloze 3355 km2
- Obyvatelstvo: 211 191 (2001)
- Národnostní složení: 99,5 % kyperských Turků (v Británii žije asi 150 000 kyperských Turků, v Turecku 60 000 a 30 000 kyperských Turků žije v USA, Kanadě a Austrálii)
- Náboženství: sunnitští muslimové
- Hlavní město: Lefkoşa (turecký název pro Nikósii; 40 000 obyvatel, 1996)
- Úřední řeč: turečtina
- Vznik: 13.2.1975 - vyhlášen Federativní turecký stát Kypr (15.11.1983 - jednostranné vyhlášení nezávislosti na Kyperské republice; Severokyperská turecká republika)
Kythrea - Vyzbrojena mlhavými vzpomínkami z dětství, vytištěnými mapami z Google Earth a ručně kreslenými schématy ulic, které už možná neexistují, jsem překročila hranice severního Kypru, abych tam pátrala po rodném městečku své babičky.
Byla to cesta do rodiště úctyhodné ženy, jejíž památku chráním jako oko v hlavě, cesta do domu, který můj zamilovaný dědeček postavil v roce 1928 pro svou sedmnáctiletou nevěstu.
"Než se vdáš, najdi si někoho pohledného, protože se na něj budeš muset po zbytek života dívat," poradila mi moje sotva gramotná, ale velice praktická babička, když mi bylo deset.
Zemřela v devadesáti letech. Stalo se tak ještě před rokem 2003, kdy se otevřely hraniční přechody v "zelené linii" hlídané vojáky OSN, která rozděluje tento ostrov ve Středozemním moři, a kdy se na sebe mohli kyperští Řekové a Turci po téměř třiceti letech separace znovu podívat.
Líbánky skončily
Kontrolní stanoviště v Nikósii nebylo tak rušným místem, na jaké jsem si pamatovala z předchozích cest. Letargičtí celníci nyní jen posedávali v bílých kabinkách a čekali na tu a tam projíždějící auto.
"Líbánky skončily," prohlásil můj spolucestující Mete Hatay, kyperský Turek pracující pro Mezinárodní výzkumný ústav pro mír se sídlem v Oslu. "Hranici přechází den ode dne méně lidí. Realita převládla nad zvědavostí."
Já osobně jsem svůj dospělý život prožila mimo ostrov, takže pro mě tato cesta není obtížná. Vím však, že lidé na obou stranách hranice, která desítky let odolávala mezinárodnímu mírovému úsilí, si stále foukají otevřené rány.
Čtěte více: Padla zeď. Blíží se sjednocení Kypru?
Pro mnohé ze 160 000 kyperských Řeků, kteří v roce 1974 uprchli, když po řeckokyperském převratu vojensky napadlo ostrov Turecko, je to srdce drásající zážitek. Zvláště když zjišťují, že domovy jejich předků obsadili Turci.
"Pro kyperské Turky byl přesun na sever spíše jakýmsi stěhováním za svobodou, nikoliv tragédií jako pro kyperské Řeky," uvedl Mete, jehož babička pochází z jihu.
V 60. letech, krátce po vyhlášení nezávislosti Kypru na Británii, muselo po místních bojích opustit své domovy také zhruba 40 000 kyperských Turků.
Rozdělené světy
Když jsme projížděli rozděleným hlavním městem, bylo stále jasnější, že odtrženeckému severu, který uznává pouze Turecko, přinesl vstup Kypru do EU v roce 2004 jen pramalý prospěch.
Na jihu táhne ekonomiku cestovní ruch, takže se to tam hemží luxusními salony, hotely a restauracemi. Na severu se prodává zboží, které bylo módní v uplynulých desetiletích, a hlavní atrakci pro oněch několik málo cizinců, kteří sem zavítají, představují provinční kasina.
Všude zato vlají vlajky s hvězdou a půlměsícem. Jedna z nich je také namalována na svahu hory a její obrovskou plochu lemují signalizační světla.
Dojeli jsme až do městečka Kythrea nacházejícího se 15 kilometrů severovýchodně od Nikósie. V turečtině se mu říká Degirmenlik - "vodní mlýny".
Všechno je teď jiné
Chmurné a chátrající městečko však na mě působilo cize. Tatam byla zvířata pasoucí se na zelených lukách a farmáři sbírající pomeranče a olivy, kteří se mi jakožto předměstskému dítěti na návštěvě u příbuzných vryli do paměti.
Většina domů působila liduprázdně a půda neudržovaně. Velký kostel Panny Marie Chardiakiotiské byl postaven ze žlutého pískovce typického pro ostrov a je směsicí gotického a pravoslavného slohu. Zvonici dnes zdobí reproduktory, z nichž se ozývá muezzinovo volání k modlitbě.
Nedaleko odtud stojí jednoduchý bílý dvoupodlažní dům, do něhož moje babička přijela jako nevěsta a kde se narodila moje matka a její sourozenci.
Zaklepala jsem na dveře, ale nikdo se neozval.
"Bydlí tam Turci z egejského pobřeží," prozradil nám přátelsky naladěný soused, třiadvacetiletý Ramazán Kaldirim, jehož rodina sem přišla v roce 1976 z jedné vesnice nedaleko od Černého moře.
Čtěte více: Kyperský europoslanec bojuje proti základnám
Řekla jsem mu, že si na tento dům, který se prodal po dědečkově smrti v 50. letech, nečiním žádné nároky. Můj vztah k němu utvářejí pouze historky o šťastně navázaných vztazích a tragických úmrtích, o neplechách dětí a laskavosti přátel za těžkých časů.
Zastavili jsme se také v domě mého strýce z 19. století, abychom obdivovali tesaný kamenný vstup, nyní opatřený visacím zámkem. Strýc tu bydlel do roku 1974 a byl to on, kdo mi nakreslil plánky na cestu.
Po návratu do Nikósie se mě strýc zeptal, zda jeho dům stále stojí, ale na fotky, které jsem mu ukázala, se téměř nepodíval.
"Já vím, jak můj dům vypadá," odvětil jenom.
