Řím/Praha - Devětatřicetiletý italský režisér Paolo Sorrentino, ověnčený mnoha cenami z různých domácích i mezinárodních festivalů, se upsal k nevděčnému úkolu.
Jeho film Božský (Il divo) je tak třeba sledovat div ne s encyklopedií v ruce, což platí zejména pro mladší diváckou generaci, která má jen malé povědomí o tom, co byly Rudé brigády či jakou sílu představovala v minulém století italská Křesťanskodemokratická strana.
My starší si snad ještě vybavíme alespoň únos Alda Mora, k němuž došlo v roce 1978. Sami Italové mají sice svou nedávnou minulost v živější paměti, v našich končinách by ale o zednářské lóži P2 či skandálu nazvaném Tangentopoli mohl zasvěceně hovořit nanejvýš někdo, kdo se o zahraniční politiku přímo zajímá.
Tak či onak platí, že již od úvodních záběrů filmu by většině z nás nějaký ten speciální slovníček přišel náramně vhod.
Sorrentino uvedl v jednom rozhovoru, že aby mohl vůbec stvořit scénář o muži, který je přímo "kvintesencí" dvojznačnosti, musel se nejprve prokousat obrovským množstvím materiálu, jenž se na něj hrnul ze všech stran.
Shromážděné dokumenty se navíc v interpretacích Giulia Andreottiho (90) - nejvýznamnějšího italského politika posledních šedesáti let - zásadně rozcházejí; část z nich jej vynáší do nebes, část druhá ho má jednoduše za zločince.
Není pochyb o tom, že režisérovo rozhodnutí bylo mimořádně těžké. Rozhodl se vytvořit portrét dosud žijícího politika, jemuž v zámoří nikdo neřekne jinak než "teflon" - prožil už nejednu horkou chvilku, nikdy však na něm neulpěla sebemenší špína. Ačkoli možná právě proto je jeho fenomén jedním z těch, jež nejlépe charakterizují vnitřní italskou politiku doby nedávné.
Skutečná moc
Hned od počátku filmu je zřejmé, že režisér nemá v úmyslu oslabovat divákovu pozornost povinně didaktickým úvodem: snímek je uvozen neskutečně rychle sestříhanými scénami, jaké známe například z hollywoodské hororové či dobrodružné produkce.
Sorrentino je velkým příznivcem hudby, a jak sám tvrdí, jeho scénáře vznikají podle předem připravené hudby. Pro tento film si jako žánr zvolil pop. Obraz spolu s hudbou mu pak dávají nadmíru dynamické, takřka extatické tempo, což platí i o rytmu úvodních sekvencí, které jsou jakousi inventurou vražd a sebevražd chvalně i nechvalně proslulých italských politiků, jež se odehrály za poslední tři dekády.
Infobox
Rekordman Andreotti
Fenomén jménem Andreotti je jen těžko uchopitelný. Řečí čísel byl sedmkrát ministerským předsedou, pětadvacetkrát ministrem. Řídil jak finance, tak armádu, zahraniční politiku i průmysl.
Od druhé světové války až do roku 1991, kdy se stal doživotním senátorem, byl poslancem italského parlamentu.
Odkud vlastně Andreotti do politiky přišel? Politik, který počátkem letošního roku oslavil devadesátku, pochází z chudých poměrů.
A stejně jako se hlavní hrdina filmu v rámci svého rozhovoru s prezidentem vyjádří, že pro něj bylo mnohem důležitější, aby se stal kulturním člověkem, než aby došel politického uplatnění, platí to samé i o Andreottim.
Na univerzitě se seznámil s Aldem Morem a společně se aktivně zapojili do činnosti sdružení katolických univerzit. Studoval práva, později se stal uznávaným žurnalistou. Už v roce 1946 byl zvolen poslancem Ústavodárného shromáždění. V De Gasperiho vládě, kde pracoval až do roku 1954, zastával funkci tajemníka.
Andreotti byl poprvé zvolen předsedou vlády v roce 1972, je ovšem pravda, že i toto pověření mělo svůj rekord: rezignoval za pouhých devět dní. Jeho sedmé období skončilo v roce 1992 (tento rok tvoří zároveň i rámec filmu).
Od roku 1993 byl Andreotti opakovaně spojován s mafií.
Celkem pětadvacetkrát proti němu senát inicioval návrh o vyslovení nedůvěry. Přelíčení začala v roce 1996 a skončila v roce 2004 konečným verdiktem kasačního soudu. Byl shledán nevinným ve všech bodech obžaloby.
Federico Fellini o něm prohlásil: "On je strážce čehosi, do čeho nikdo z nás nevidí. Člověk, který vás zavede do jiné dimenze, kam už prostý lidský mozek nedosáhne."
V této chvíli se na scéně objevuje muž, shrbený a schoulený, jako by mu jeho postoj umožňoval zaujmout lepší obrannou pozici.
Charakteristickým pohybem šátrá rukou před sebou a jeho ustrašený, vylekaný výraz svědčí o tom, že je mu celé to pozdvižení okolo něj proti srsti. Nic naplat, on je tím jediným, kdo svými zkušenostmi, inteligencí a organizačními schopnostmi dokáže zvládnout situaci. Hovoří pouze zřídka; jeho pozornost upoutají zejména bonmoty, jichž si ostatně za ta léta stihl vytvořit solidní inventář i on sám. V jeho tváři se nezračí pražádné emoce, lidi kolem sebe sleduje zdánlivě lhostejným pohledem. Jeho jméno zní Giulio Andreotti.
Dle Sorrentina nejlépe vystihla Andreottiho nedávno zesnulá slavná italská novinářka Oriana Fallaciová, která napsala, že skutečná moc nemívá nápadné, křiklavé projevy, nebývá okázalá: "Ti skutečně mocní vás zardousí sametovou stuhou, inteligentně a s noblesou."
Andreottiho jméno bylo v Itálii padesát let synonymem moci. Nebylo člověka, na něhož by něco neměl. Začal-li si dotyčný příliš "vyskakovat", stačilo ho přivolat k sobě jediným graciézním mávnutím ruky a pošeptat mu cosi do ucha. Výtržník se rázem zklidnil.
Nepaktovat se s komunisty
Už od dětství sužovaly Andreottiho úporné bolesti hlavy, což je zřejmě důvodem, proč věnuje tak málo času spánku. Ve filmu opakovaně vidíme scénu, v níž se politik prochází za svítání ulicemi Říma, pročítá nápisy na zdech, jeho pohled maně ulpívá na chlapíkovi rozvážejícím maso...
Jako ministerský předseda se samozřejmě nemůže procházet jen tak, v patách je mu neustále tucet mužů z ochranky s automaty v rukou. Zbraně jsou permanentně připravené k akci a zabezpečují politikovi hladký průběh tradiční ranní procházky. Skupinka dorazí ke kostelu, kde se Andreotti pomodlí; namísto zpovědi se svým knězem rád debatuje. "Myslím na něj každý den," vyznává se ve filmu páterovi.
Řeč je o Aldu Morovi, s nímž spoluzaložil Křesťanskodemokratickou stranu. Moro jako předseda strany pojal ve druhé polovině sedmdesátých let úmysl založit koalici s odvěkým nepřítelem křesťanských demokratů - komunisty.
Frakce Rudých brigád ho v březnu roku 1978 unesla právě v den, kdy měl parlament hlasovat o této koalici. Po 55 dnech zajetí teroristé politika popravili.
Kdo však byl tím, kdo řídil tuto "komunistickou teroristickou organizaci" ze zákulisí? Dnes je již zcela zřejmé, že veškeré akce byly řízeny zednářskou lóží P2, jejíž členy tvořilo jednak kompletní vedení tajných služeb, jednak mnoho dalších osob z bankovního světa, z armády, politiky i médií.
Počet těch, kteří představovali skutečné zákulisí případu, se pohybuje okolo dvou tisícovek. Oficiálně stál v čele organizace bankéř Licio Gelli, našli se ovšem tací, kteří podezírali Andreottiho. Vzhledem k plánu uzavřít pakt s komunisty neusilovali křesťanští demokraté nijak zvlášť o Morovo osvobození. Unesený politik marně žádal ve stovkách dopisů své stranické kolegy, aby s Rudými brigádami vyjednávali.
Vyvolávání napětí
Během svého zajetí sepsal údajně Moro jakýsi memoár čítající zhruba 50 stran, o kterém se ve filmových vzpomínkových retrospektivách často hovoří....
"Proč jen nezajali mě," ptá se Andreotti sám sebe. "Býval bych jim mohl posloužit lecjakou zajímavou informací. Moro nevěděl vůbec nic."
Mezi Italy koluje fáma, že dokument je ve skutečnosti faktickou obžalobou Andreottiho, křesťanských demokratů a jejich špinavých záležitostí. Podle některých se memoár záhadným způsobem dostal až do rukou novináře Mina Pecorelliho, jenž pojal úmysl jej zveřejnit a jehož sicilská mafie bez otálení zlikvidovala.
V údajném Morově dokumentu se objevuje i informace o "strategii vyvolávání napětí", což je jakýsi souhrnný název pro předem promyšlené vraždy, které vytvářejí ve společnosti atmosféru nejistoty, jež následně znemožňuje italským komunistům převzít moc.
Andreotti stanul před soudem v devadesátých letech za navádění k trestnému činu vraždy, ve druhé instanci byl odsouzen, avšak kasační soud jej v roce 2004 zprostil obžaloby. Starému pánovi se nikdy nepodařilo prokázat zhola nic, ani jakoukoli spojitost s mafií, ani tu nejmenší korupci.
Nejenže přežil všechny ty, s nimiž začínal svou kariéru, ale pohřbil dokonce i veškeré původní členy své politické strany. Žádné prokuratuře se nikdy nepodařilo prokázat mu sebemenší trestnou činnost.
Hrdina. Nebo zločinec?
Filmový průmysl ale není státním zastupitelstvím. Sorrentinovým záměrem není soudit, pouze zprostředkovat svůj názor na mocenské struktury. Jeho strhující film však jako by neustále ukazoval jediným směrem: Andreottiho zodpovědnost za špinavé události posledních padesáti let se vynořuje znovu a znovu - jakkoli je nehmatatelná - a to ať už bezprostředně či zprostředkovaně. V úvahu přichází i varianta, že se zločiny odehrávaly doprovázeny jeho tichým souhlasem.
Film ani zdaleka nenásleduje strohý styl italských politických krimifilmů ze sedmdesátých a osmdesátých let, prakticky až do konce vévodí slovu i obrazu ironie. Ta je ostatně i jednou ze zbraní Andreottiho, jenž s její pomocí dokáže vnímat svět o něco radostněji.
Během všech těch let si Andreotti vysloužil mnoho výsměšných přezdívek jako například Hrbáč, Liška, Mlok, Nezničitelný, Sfinga, Belzebub, Moloch, Pán Temnot nebo Černý Papež.
"No jistě že už jsem je všechny slyšel," říká ve filmu. "Proti žádné z nich neprotestuji. Mám snad taky nějaký smysl pro humor!"
Postavu Andreottiho hraje Tony Servillo, který se u Sorrentina objevuje v hlavních rolích pravidelně. Herec známý fantastickou schopností proměny se i tentokrát do politika doslova převtělil: dechberoucí je i vnější podobnost, ale ke skutečné identifikaci dochází zejména díky vnitřnímu vyzařování. Postoj, gestikulace, šoupavá chůze i uzavřený, strohý projev, to všechno je typický Andreotti. Loni v Cannes získal film Zvláštní cenu poroty a na předávání Evropských filmových cen obdržel Servillo cenu za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli.
"Vy jste buď největším hrdinou Itálie, který slouží své vlasti celým svým životem, nebo největším zločincem v celé italské historii," vzkázal někdejšímu premiérovi šéfredaktor jednoho italského deníku.
Reakce se nedostavila. Ale jeden z Andreottiho bonmotů se vztahuje i k této otázce: "Evangelium nás učí, že když se ptají Ježíše, co je to pravda, Ježíš mlčí."
