"Slyšte můj křik." Palach měl desítky následovníků, toto jsou příběhy živých pochodní

Jan Palach a jeho následovníci, kteří se na protest proti komunistickému režimu zapálili.
Ryszard Siwiec ovšem i po uhašení promlouval polonahý k přihlížejícímu davu. Znám je pouze obsah jediné věty zaznamenané v hlášení Státní bezpečnosti: "Je to výraz protestu proti porušování zákonnosti a svobody." Ryszard Siwiec zemřel 12. září 1968.
Záhy se Jan Palach zapálil a jako planoucí pochodeň doběhl k zábradlí. Sugestivní scéna sebeupálení z filmu Jan Palach.
Fotografie ohořelého těla Oleksy Hirnyka na místě jeho sebeupálení, 21. ledna 1978.
Pohřeb Jana Zajíce se konal 2. března 1969 ve Vítkově.
Foto: Reprofoto z knihy historika Petra Blažka „Živé pochodně v sovětském bloku“. Koláž Aktuálně.cz.
Jan Gazdík Jan Gazdík
16. 1. 2020 5:30
Jan Palach měl v sovětském bloku desítky následovníků, ale i tři předchůdce. Historik Petr Blažek shromáždil příběhy osob, které mezi lety 1966 a 1989 protestovaly sebeupálením proti politickému útlaku komunistických režimů.

Historik Blažek ve sledovaném období zmapoval více než padesátku případů. Veřejnosti nyní předkládá 23 lidských tragédií s průkaznou politickou motivací. Od sebeupálení Jana Palacha ve čtvrtek uplynulo 51 let.

Značná část z takzvaných živých pochodní byla radikální reakcí na okupaci Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy i na potlačení pražského jara v roce 1968. V několika případech se pak podle historika Petra Blažka hovořilo dokonce o bulharském či rumunském Janu Palachovi.

Palach měl ale své předchůdce. Polák Ryszard Siwiec se na protest zapálil v září 1968, Ukrajinec Vasyl Makuch pak 5. listopadu 1968. Represivním složkám se však podařilo jejich protest - na rozdíl od toho Palachova - dokonale utajit. Ostatně tak jako v mnoha dalších obdobných případech. O některých z nich se v nejnovější Blažkově publikaci Živé pochodně v sovětském bloku dozvídáme až s odstupem desítek let.

Polský historik Lukasz Kamiński považuje například Blažkovu novou knihu "za dosud nejširší popis hraničních protikomunistických protestů v bývalých zemích někdejšího sovětského impéria". Výsledky patnáctiletého výzkumu, v němž se český historik zabýval fenoménem politicky motivovaných případů sebeupálení v sovětském bloku, považuje Kamiński za ojedinělé.

Pro politicky motivované případy sebeupálení v sovětském bloku je společné, že byly radikálním projevem nesouhlasu s totalitní formou vlády. Občané, nejvíc Češi, Litevci, Ukrajinci a Poláci, v těchto mezních situacích odmítli vnucovaný komunistický režim a sovětskou vojenskou přítomnost, respektive okupaci.

"Někteří z těchto lidí se rozhodli altruisticky obětovat svůj život pro druhé, aby je vyburcovali z lhostejnosti a rezignace. I po několika desetiletích jejich šokující činy proto nejen provokují, ale vedou také k zamyšlení o základních otázkách lidského života," říká Lukasz Kamiński.

Polák Ryszard Siwiec se upaluje na protest proti okupaci Československa

První pochodeň. Polák Ryszard Siwiec se upaluje na protest proti okupaci Československa. | Video: Polský institut v Praze

Polský historik zároveň připomíná poselství svého krajana Ryszarda Siwiece, jenž zakončil protest proti okupaci Československa zvoláním: "Lidé, v nichž ještě tkví jiskřička lidského citu! Vzpamatujte se! Slyšte můj křik! Křik šedivého, obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nade vše, i nad vlastní život! Vzpamatujte se! Ještě není pozdě!"

Sebeupálení jako formě politického procesu se zevrubně věnuje internetový portál www.janpalach.cz.

Mezní protest lidé volili až do samého pádu komunismu

Pro volbu sebeupálení jako formy mezního protestu sehrály zpočátku klíčovou roli činy vietnamských buddhistů. Čin Jana Palacha měl ovšem od ledna 1969 doslova iniciační roli. Vyvolal početnou vlnu následovníků nejen v Československu, ale i v zahraničí. "Velký vliv měl Palachův protest na další případy živých pochodní, které se v sovětském bloku objevovaly až do konce osmdesátých let minulého století, přesněji až do pádu železné opony," vysvětluje Petr Blažek.

Z některých ruských svědectví dokonce vyplývá, že jen v Sovětském svazu šlo o další desítky živých pochodní. O těchto činech se ale nedochovaly (anebo nejsou dosud přístupny) dokumenty.

Z Blažkem popisovaných tragických kauz se devět odehrálo v Sovětském svazu, konkrétně na území dnešního Ruska, Ukrajiny, Litvy a Lotyšska, sedm případů sebeupálení je zaznamenáno v Československu, dva jsou z Rumunska a Polska a po jednom z východního Německa a Maďarska. Až na tři (Jan Béreš, Mykola Oleksandrovič Bereslavskyj a Elijahu Rips) všichni aktéři zemřeli po několika dnech či hodinách na následky popálenin.

V první polovině osmdesátých let minulého století pak jsou na základě svědectví západních turistů či diplomatů zaznamenány čtyři případy zapálení se u Leninova mauzolea na Rudém náměstí v Moskvě. Jejich ověření a prokázání je však obtížné. Historici zatím nevědí, jak se tito lidé jmenovali a co se s nimi stalo. "Jeden z nich měl snad na následky svého činu zemřít," tvrdí Blažek. Ruští historici ale upozorňují, že v těchto konkrétních případech nejde vyloučit ani falešná nebo silně posunutá svědectví.   

Palachovi následovníci

Palachův protest je ovšem podle historika Blažka výjimečný i zvolenou strategií. Po vzoru již zmíněných vietnamských buddhistů si pražský student vymyslel skupinu dobrovolníků ve vylosovaném pořadí, kteří se měli údajně postupně upalovat, dokud nebudou splněny jejich požadavky. Jan Palach tak úmyslně výrazně zesílil účinek svého - již tak šokujícího - protestu. Veřejnost tedy několik dnů poté s napětím čekala, kdo bude jeho následovníkem.

Jednalo se o Palachovu zvláštní hru, kterou již nikdo další - s určitou výjimkou Jana Zajíce - z hořících pochodní neopakoval, a to nejen v sovětském bloku. A to navzdory tomu, že podle dostupných svědectví a archivních dokumentů domnělá skupina, kterou Palach zmínil ve svém posledním dopise, vůbec neexistovala. Jeho příkladu přesto následovala jen v prvních měsících roku 1969 řada dalších lidí v Československu, ale i v zahraničí. 

Podstatné je podle Petra Blažka i to, že s Janem Palachem se jeho následovníci osobně vůbec neznali. Mnozí z nich (jako například Jan Zajíc či Evžen Plocek) vznášeli stejně jako Palach politické požadavky. Většina však převzala pouze formu protestu a jejich rozhodnutí byla motivovaná i osobními či psychickými problémy, mnohdy podmíněnými neutěšenou společenskou situací. U některých pak byla zjištěna kriminální minulost, rodinné konflikty či dlouhodobá závislost na alkoholu.

Například Jan Zajíc se pokoušel po Palachově vzoru o vytvoření reálné skupiny "živých pochodní". Osmého března 1969, na Mezinárodní den žen, se tak měla na Václavském náměstí zapálit jeho spolužačka Eva Vavřečková (po sňatku Eva Való). Několika dalších šumperských spolužáků se Jan Zajíc údajně ptal, zda by byli ochotni zapálit se 16. března 1969. Jedním z nich byl Jan Nykl, který Jana Zajíce společně s dvěma spolužačkami doprovázel v osudný den do Prahy.

Podle dobové zprávy Veřejné bezpečnosti bylo jen na území Československa zaznamenáno v druhé polovině ledna 1969 deset pokusů o sebevraždu sebeupálením, z nichž dva skončily smrtí (Jan Palach a Josef Hlavatý). Čtyři další osoby se ve zmíněném období pokusily o sebevraždu jiným způsobem, u tří je možné vysledovat alespoň jistou souvislost s Palachovým činem (Blanka Nacházelová, Jiří Břešťanský a Vlastimil Jurčák).

Ze studie psychiatra Milana Černého, který v roce 1969 analyzoval údaje získané mimo jiné od Hlavní správy Veřejné bezpečnosti, podle Petra Blažka vyplývá, že vlna sebeupálení pokračovala až do konce dubna 1969. Podle tohoto zdroje, který ovšem necituje konkrétní archivní prameny, se jen od ledna do dubna 1969 uskutečnilo v Československu celkem 29 sebevražedných pokusů sebeupálením, z toho 25 mužů a čtyři ženy.

Burcování společnosti

Každý případ sebeupálení v sovětském bloku je jedinečný. Situace konkrétních živých pochodní se někdy výrazně odlišovala nejen individuálním osudem, ale byla výrazně ovlivněna také konkrétní historickou situací, ve které se čin odehrál. Poměry v jednotlivých státech sovětského bloku se někdy výrazně odlišovaly, a to i ve stejné době. "Přesto můžeme vysledovat dva základní typy, které se odlišují podle motivace a cíle těchto šokujících protestů," analyzuje Petr Blažek.

První typ nejvíc reprezentuje sebeupálení Jana Palacha. Jedná se o předem připravený protest, jehož cílem je mobilizovat společnost, která se nachází ve vyhrocené a přelomové situaci. Obdobnými případy byly kauzy Palachových předchůdců Ryszarda Siwiece a Vasyla Makucha či několika následovníků, například Sándora Bauera, Jana Zajíce či Oleksy Hirnyka. Všichni po sobě zanechali poslední dopisy, letáky či manifesty, ve kterých se snažili mobilizovat společnost k odporu. 

Druhý typ sebeupálení především odráží obrovské zoufalství, které bylo důsledkem dlouhodobé osobní frustrace vyplývající z tíživé společenské situace. Takovými případy byly činy Josefa Hlavatého, Evžena Plocka, Bohumila Peroutky, Oskara Brüsewitze, Musy Mamuta, Walenty Badylaka či Vytautase Vičiulise. 

Živými pochodněmi se v sovětském bloku stávali zejména muži. Ženy volily tento způsob ukončení života jen výjimečně, a to v případech sebeupálení, kdy není doložená jednoznačná politická motivace. 

Značná část případů, které zkoumá historik Blažek, ale v každém případě přímo souvisela s protesty proti srpnové okupaci Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy a s potlačením pražského jara. Tyto, ale i stovky dalších projevů celosvětového nesouhlasu s brutálním chováním komunistické velmoci Sovětského svazu k patnáctimilionovému Československu nejsou podle historiků ovšem v Česku či na Slovensku dodnes zcela doceněny.

Křest nové knihy Petra Blažka Živé pochodně v sovětském bloku se uskuteční 21. ledna v Národním muzeu.

Případy politického sebeupálení v sovětském bloku 1966-1989

  • 8.9.   1968 Ryszard Siwiec (1909) Polák, Varšava, PLR
  • 5.11.  1968 Vasyl Makuch (1927) Ukrajinec, Kyjev, SSSR
  • 18.12. 1968 Josyf Kucijaba (1909) Ukrajinec, Moskva, SSSR
  • 16.1.  1969 Jan Palach (1948) Čech, Praha, ČSSR
  • 20.1.  1969 Sándor Bauer (1952) Maďar, Budapešť, MLR
  • 20.1.  1969 Josef Hlavatý (1943) Čech, Plzeň, ČSSR
  • 26.1.  1969 Jan Béreš (1952) Čech, Cheb ČSSR
  • 10.2.  1969 Mykola Bereslavskyj (1924) Ukrajinec, Kyjev, SSSR
  • 25.2.  1969 Jan Zajíc (1950) Čech, Praha, ČSSR
  • 9.4.    1969 Evžen Plocek (1929) Čech, Jihlava, ČSSR
  • 11.4.  1969 Michal Levčík (1950) Slovák, Košice, ČSSR
  • 13.4.  1969 Elijahu Rips (1948) Lotyš, Riga, SSSR
  • 28.10. 1969 Bohumil Peroutka (1926) Čech, Vsetín, ČSSR
  • 13.2.   1970 Márton Moyses (1941) Maďar, Brašov, RSR
  • 14.5.   1972 Romas Kalanta (1953) Litevec, Kaunas, SSSR
  • 30.9.   1972 Józef Dolak (1945) Polák, Vratislav, PLR
  • 18.8.   1976 Oskar Brüsewitz (1929) Němec, Zeitz, NDR
  • 21.1.   1978 Oleksa Hirnyk (1912) Ukrajinec, Kaniv, SSSR
  • 23.6.   1978 Musa Mamut (1931) Krymský Tatar, Donske, SSSR
  • 21.3.   1980 Walenty Badylak (1904) Polák, Krakov, PLR
  • 2.3.     1989 Liviu Babeş (1942) Rumun, Brašov, RSR
  • 2.3.     1989 Vytautas Vičiulis (1951) Litevec, Klaipėda, SSSR

Nepřekvapuje mě, že měl Palach zbraň, nebyl to běžný kluk, vymykal se, říká historik Blažek

Nemám rád, když se říká, že nic nedokázal, Palach se nesmazatelně zapsal do dějin, stal se nadčasovým symbolem, míní historik Petr Blažek. | Video: Emma Smetana
 

Právě se děje

Další zprávy