reklama
 
 

"Uslyšte můj křik". Před 50 lety se v Polsku kvůli okupaci ČSSR upálil Ryszard Siwiec

Aktualizováno 8. 9. 2018 13:00
8.září 1968 se na celonárodní oslavě dožínek na ústředním stadionu ve Varšavě upálil na protest proti okupaci Československa a účasti své země v této akci Polák Richard Siwiec. "Napsal nám, že žil padesát let a musí udělat to, co je třeba, ať matka nepláče a je silná," řekl v rozhovoru pro Aktuálně syn Wit Siwiec.

Praha - "Čtrnáct milionů Čechů a Slováků bylo přepadeno armádami reprezentujícími téměř tři sta milionů lidí (…) Hanba tohoto činu mluví sama za sebe. Na věčné časy zůstane jednou z nejčernějších skvrn ve vašich dějinách. A máte takových skvrn hodně." Takové poselství namluvil dva dny před svou smrtí na magnetofonový pásek devětapadesátiletý Ryszard Siwiec. Osmého září 1968 se na varšavském Stadionu Desetiletí polil rozpouštědlem a zapálil.

Účetní z Přemyšle na hranicích Polska s Ukrajinou tak protestoval proti útlaku komunistického režimu v Polsku a invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Čtyři dny poté svým zraněním v nemocnici podlehl. O čtyři měsíce později se na Václavském náměstí v Praze upálil Jan Palach.

Ačkoliv přišlo v září 1968 na varšavský stadion oslavovat dožínky sto tisíc lidí, včetně nejvyšších komunistických funkcionářů, podařilo se režimu jakékoliv zprávy o Siwcově činu utajit. Postupně se tak změnil v mýtus a detaily o tom, co se na stadionu skutečně stalo, neznala dlouhá léta ani jeho rodina.

O svém otci, jeho činu a důvodu, proč si váží přístupu české, a nikoli polské vlády, promluvil před 10 lety v exkluzivním rozhovoru pro Aktuálně.cz jeho syn Wit Siwiec.

Aktuálně.cz: Jaký člověk byl váš otec?

Wit Siwiec: Byl to pro nás hrdina a vždy bude, skvělý člověk, skvělý manžel a výborný otec. Přál bych si, abych měl manžela, jako byl on. Přál bych si, abych měl syna, jako byl on. 

Pamatuji si na první okamžik, kdy mě vzal do kina a do divadla. V kině dávali válečný film Děla z Navarone a v divadle polskou hru Westerplatte: o poloostrově, na kterém se odehrála první bitva po německé invazi do Polska roku 1939. Myslím, že můj otec byl šťastný muž.

A.cz: Váš otec se podle historika Petra Blažka, který o něm vydal knihu, na čin připravoval už od dubna, tedy před invazí do Československa. Jaké měl k tomu důvody?

Siwiec: Byl proti systému. Věděl, že je zlý. Nemám slov, abych vyjádřil, jak špatný podle něj byl, a myslím, že měl pravdu. Prvním důvodem bylo potlačení studentských protestů v březnu 1968 a invaze v srpnu jeho rozhodnutí zpečetila a řekla mu: je čas.

A.cz: Rozuměli jste tehdy vy a vaše rodina tomu, co otec udělal?

Siwiec: Nikdo z nás to nechápal, bratři, sestry, já, a zvláště máma. Pro ni to bylo nejtěžší. Věřím, že měla pocit, že se něco děje, ale nedokázala si představit, co se stane. Viděla, že něco není v pořádku, že má otec nějaké trápení, ale domnívala se, že odjíždí na služební cestu, a připravila mu na ni svačinu.

Co se stalo, jsem se dozvěděl až týden poté a pochopil jsem to, až když mi bylo skoro dvacet (v září 1968 bylo Witu Siwiecovi šestnáct let - pozn. red.). Potom jsem si o tom udělal dobrý obrázek. Na začátku jsme byli velmi, velmi smutní. Až po letech jsem si začal uvědomovat, že musím mluvit o tom, co můj otec udělal a proč to udělal. Pochopil jsem, že je to moje poslání, zvláště v té době.

Začal jsem o tom mluvit po protestech dělníků v červnu 1976. Snažil jsem se dostat do kontaktu s lidmi, kteří dělníkům pomáhali. Setkal jsem se pak s opozičníky a požádal je o pomoc. Roku 1979 jsem napsal o svém otci malou brožuru, která byla publikována v samizdatu. Moje rodina byla částečně proti, protože se báli systému. Nechtěli, abych s tím šel ven. Pak se to změnilo a v srpnu 1980, v době zrodu Solidarity, mi pomohli.

Tvrdili, že byl psychicky nemocný

A.cz: Jak je možné, že se o činu vašeho otce v Polsku nevědělo, když bylo na stadionu 100 tisíc lidí a podle zpráv nechyběli ani pozorovatelé ze zahraničí?

Siwiec: Na jednu stranu tomu nerozumím a jsem stále překvapen. Na druhou stranu chápu, že to bylo kvůli systému. Byli schopni udělat ne všechno, ale téměř všechno. Díkybohu, že jsou tyto dny pryč. Lidé z ciziny tam byli, ale také nechápu, proč o tom neinformovali.

Policie rozšiřovala fámy o tom, že byl můj otec psychicky narušený, ale v médiích se o něm neobjevilo nic. Ani v opozici se o tom nemluvilo. (První zprávu o Ryszardu Siwcovi odvysílala Svobodná Evropa v březnu 1969, po upálení Jana Palacha - pozn. red.). Dokonce ještě při psaní brožurky roku 1979 jsem nevěděl, k čemu přesně na stadionu došlo.

A.cz: Co se stalo s otcem poté, co ho ve služebním voze státní bezpečnosti odvezli do nemocnice?

Siwiec: Byl tam tři dny a pokud se nemýlím, mluvil jednou s doktorem a také mluvil s matkou. Byl při sobě jen několik hodin, pak byl v bezvědomí až do té doby, než umřel. Matka nám neřekla, o čem se s otcem bavila. Myslím, že ji to bolelo. Ale také se domnívám, že po té konverzaci pochopila důvody, proč to otec udělal. Stejně o tom však stále přemýšlela.

Matka šla za otcem sama, měla pocit, že jsme příliš mladí a že nemáme jít s ní. Jedna z mých sester byla mimo město a druhá s ní jela do Varšavy, ale do nemocnice nešla.

A.cz: Jak jste se o tom dozvěděli?

Siwiec: Nejdříve u nás doma na dveře zaklepalo osm policistů. Pak přišel telegram a matka odjela do Varšavy. Na své cestě do Varšavy můj otec napsal ve vlaku dopis. Psal v něm, že žil padesát let a musí udělat to, co je třeba, ať matka nepláče a je silná. Poslal ten dopis skrze jednu osobu z delegace, se kterou jel na dožínky.

Ta paní ten dopis dala do dveří, protože nikdo nebyl doma. Ještě před námi však přišla policie a sebrala ho. Viděli jsme ho teprve, když ho přinesl Maciej Drygas, který o mém otci natočil film (Uslyšíš můj křik, z roku 1991 - pozn. red.). Našel ho v archivu.

A.cz: Jaké byly důsledky činu vašeho otce pro vaši rodinu?

Siwiec: Věřím, že nás pozorovali, aby se ujistili, že nenásledujeme cestu našeho otce, jeho ideje, že zůstaneme malí: přáli si, abychom takoví byli. Viděl jsem často, že mě někdo sleduje. Byl to psychický nátlak, ale dokázali jsme to ustát. Moje dvě sestry odešly kvůli politickému tlaku studovat do jiného města. Také chtěly pomoci matce, která teď musela živit celou rodinu sama.

Pozn. red.: Rozhovor Romana Gazdíka s Witem Siwcem byl pořízen před 10 lety během jeho návštěvy Prahy. 

VIDEO: Nový film o Janu Palachovi.

Film Jan Palach vás nechá zažít tu bolest a uvědomit si, jaké je opravdové utrpení. Sledujte recenzi filmového kritika Kamila Fily. | Video: Aktuálně.cz |  04:57

autor: Roman Gazdík | 3. 9. 2008 7:03

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama