Přibáň v rozhovoru popisuje, jak válka na Ukrajině změnila Rusko. "Pro Rusy je válka dost nebezpečné a ožehavé téma. Pracovník FSB (ruská federální a bezpečnostní služba - pozn. red.) ale v mém mobilu slídil po ukrajinských číslech," vypráví. Rozhovor se odehrál v pátek přes Skype, Přibáň odpovídal ze západního Mongolska několik hodin po odjezdu z Ruska.
Když jste přejel ruskou stranu hranice, minul jste ceduli Ruská federace a vjížděl do Mongolska, jaké byly v tu chvíli pocity? Úleva?
Nečekal jsem to, ale byl jsem rád, že jsme pryč. Doufal jsem, že to bude v pohodě, ale příjemné to nebylo. Ani Čínu, kterou jsme projížděli v roce 2018, jsme neopouštěli tak rádi. Ano, Číňané prudí, museli jsme mít průvodce, ale neměl jsem pocit, že tam po nás někdo takzvaně jde. V Rusku jsme tentokrát ten pocit měli.
Proč?
Když jsme byli Rusku v roce 2007, byli strašně nepříjemní. Všude chtěli úplatky, šikanovali nás. V roce 2018 jsme naopak projeli úplně v pohodě, ani s policisty jsme neměli žádný problém. Letos jsme cítili jejich posedlost válkou na Ukrajině. První, co chtěli na hranici, když jsme přijížděli z Kazachstánu, byl dotazník, kterému říkali anketa. Ptali se v něm podrobně a dost vlezle na mnoho soukromých věcí, na jména příbuzných a rodičů, co dělají, data narození.
Pak mě vzal na pohovor mladý muž v civilu, který pravděpodobně patřil k FSB. Napřed zopakoval všechny otázky z té ankety. Vyptával se na všechno možné a pak najednou bez obalu vypálil, co si myslím o válce na Ukrajině. Řekl jsem mu, že ji považuji za špatnou. Pokračoval dotazem, jestli si to v Česku myslí všichni. Říkám, že jo, že si myslím, že většina. Nic na to neřekl, ale vypadal zklamaně. Nicméně nás pustil, mohli jsme jet.
Kde to přesně bylo?
Na ruské straně hranice s Kazachstánem. Semej je posledním velkým městem Kazachstánu, a když se pokračuje dál na sever, dojede se k ruské hranici a prvním větším ruským městem je Veselojarsk. Zajímavé je, že když jsme pak v Rusku potkali dvojici Slováků, tak ti říkali, že jich se na hranici na válku neptali. Jen chtěli vědět, zda jsou na Slovensku Ukrajinci.
Zajímavé také je, že skoro všude, kam jsme v Rusku přijeli, lidé poznávali slovenské vlajky, které také máme na autech. To dřív nebylo. Dřív znali české vlajky, které si pamatovali jako československé, ale vlajky samostatného Slovenska nepoznávali. Nevím, čím to je, jestli Slovensko teď díky Robertu Ficovi není v Rusku nějak víc populární.
Ale abych se vrátil ještě k té kontrole. Ptal se mě, jestli znám někoho na Ukrajině. Řekl jsem, že moc ne. On si ale zkušeně v mém mobilu naťukal ukrajinskou předvolbu a nějaká čísla tam našel, protože pár lidí z Ukrajiny znám a také máme z Ukrajiny auta, takže jsme tam sháněli náhradní díly. Druhý den jsem zaznamenal pokus dostat se mi do WhatsAppu. Nevím, zda je zajímala ta ukrajinská čísla nebo proč.
Viděli jste na cestě propagandistické proválečné plakáty nebo písmena Z, která jsou symbolem ruské invaze na Ukrajinu?
Ne tolik, kolik jsme čekali. Viděli jsme "zetka" na autech, která si tam dávají lidi sami, ale byla to menšina. Když jsme se stočili dál na východ, kde je oblast, odkud naverbovali na Ukrajinu mnoho lidí, tak tam už těch billboardů bylo víc. Ale fakt nešlo o nic masivního, že by to na vás koukalo z každého rohu co pár metrů. V hospodě jsme občas viděli fotku Putina a sem tam měl někdo v autě svatojiřskou stužku.
Jak na vás reagovali lidé jako na Čechy a cizince? Museli jste tam být trochu za exoty…
Jasně, s těmi auty jsme za exoty všude. S lidmi jsme neměli problém. Vyptávali se, kdo jsme, co jsme, ale nezaznamenali jsme žádný projev nepřátelství. Někteří se divili, že jedeme takovou dálku s ruským autem, že by ruskému autu tolik nevěřili. Naše auta jsou přitom vyrobená na Ukrajině, ale pro Rusy je to holt ruské. Když jsem v jedné diskusi řekl, že jedno naše auto je záporožec z Ukrajiny, tak sarkasticky říkali: "O Ukrajině se nesmí mluvit." Ale nikdo na nás nevybalil, co si myslíme o Ukrajině, ono je to v Rusku dost ožehavé a nebezpečné téma.
Ještě jednou nás policisté zastavili a museli jsme s nimi jet na stanici, zhruba deset kilometrů zpátky. Tam mě znovu zavolal člověk, který už naprosto otevřeně řekl, že je z FSB. Dvě hodiny mě vyslýchal a ptal se třeba, jestli máme dron. Zvažoval jsem, zda přiznat, že ano, a pak jsem tedy řekl, že máme. Vyskočil, jako kdybych mu řekl, že mám klíče od Putinovy pracovny v Kremlu, i když mít dron v Rusku není nelegální. A znovu mi prolézal mobil. Po tomto výslechu už jsem měl dost a začínal jsem být paranoidní. A fakt jsem se těšil na chvíli, kdy z Ruska vypadneme.
Dívali se do aut, když jste odjížděli do Mongolska?
Dívali, ale jen tak zběžně, to už nebylo nic mimořádného. Já byl nervózní, ale naštěstí se už nic nestalo. Rozdíl v cestování po Číně a Rusku je ten, že v Číně je vše nalajnováno, měli jsme průvodce. V Rusku nikdy nevíte, co se stane, tam je to nevyzpytatelné.
Do Kazachstánu po vyhlášení mobilizace utíkalo dost Rusů. Jsou na té hranici pořád fronty?
Nijak mimořádné, ale ten přejezd je tam vždy na několik hodin. Záměrně jsme si vybrali menší přechod, nicméně i na této hranici si člověk uvědomí, jak je to krásné, že můžeme bez problémů a zdržování cestovat po Evropě. Rusové mají před přechodem semafor, který vždy pustí několik aut. Do zavazadel se dívají namátkově. Tohle bylo v Číně tvrdší, tam muselo celé naše auto do rentgenu.
Nejvíc času jsme strávili na hranici mezi Kazachstánem a Uzbekistánem, asi osm hodin. Když na nás přišla řada, tak se ukázalo, že celníci kontrolují hlavně místní lidi, zřejmě je tam rozšířené pašování. Místní lidi museli vyndávat i rezervní pneumatiky a celníci se dívali pod čalounění. My jsme je ale nezajímali a pustili nás rychle.
