Praha - Březnové události v Tibetu podstatně rozhýbaly na celém světě diskuse o tom, zda by bylo vhodné srpnové olympijské hry v Pekingu bojkotovat, či nikoli.
Sám fakt, že letní sportovní svátek pořádá potřetí v historii země s totalitním režimem (po Berlíně v roce 1936 a Moskvě v roce 1980) vyvolal řadu protestů a pochybností už po oznámení vítězné kandidatury Pekingu.
Jako první ohlásil svůj bojkot ještě před propuknutím nepokojů v Tibetu britský princ Charles. Nezúčastní se zahajovacího ceremoniálu.
Čtěte:
Na olympiádě hrozily únosy sportovců. Čína zatkla gang
Olympijský oheň v San Franciscu na půl hodiny zmizel
Teď se přidávají další politici. K bojkotu je vyzýván americký prezident George Bush, hovoří o něm i francouzský prezident Nicolas Sarkozy nebo český premiér Mirek Topolánek. Jeho polský kolega Donald Tusk už jednoznačně prohlásil, že v Pekingu ho v srpnu nikdo neuvidí.
Politika se do olympiády v minulosti často promítala a o větší či menší bojkoty nebyla téměř nikdy nouze. Obzvláště v časech vrcholící studené války.
Odveta za Afghánistán
Bezpochyby nejznámějším je bojkot her v Moskvě. Když americký prezident James Carter a jeho poradci přemýšleli, čím by potrestali sovětskou invazi do Afghánistánu v prosinci 1979, vedle vyzbrojování povstalců a ekonomických sankcí se pochopitelně nabízela i olympiáda.
Carter odvolal americkou účast na hrách a zakázal všem sportovcům USA v Moskvě závodit. K americkému postoji se přiklonily dvě skupiny států. Jednak islámské, které odmítly účast ze solidarity s afghánskými muslimy. Dále pak bojkot podpořili blízcí spojenci USA, například Kanada, Japonsko, Jižní Korea, Izrael nebo Chile.
Ze západní Evropy odmítlo účast pouze Západní Německo. Paříži a Londýnu se zdálo kruté nařizovat všem sportovcům, aby na vrcholnou událost nejezdili.
Takže výpravy Francie a Velké Británie nechyběly, ale na znamení protestu proti válce nastupovaly pod vlajkami s olympijským znakem pěti kruhů a místo státních hymen hrála jejich medailistům olympijská znělka. Stejný způsob protestu zvolily také Itálie, Španělsko nebo Dánsko.
Slabá účast
Her se zúčastnilo jen 81 států, což bylo nejméně od olympiády v Melbourne v roce 1956.
Ze sportovního hlediska tím byly výsledky samozřejmě do jisté míry znehodnoceny, i když ve většině odvětví tehdy i tak dominovali sportovci ze SSSR nebo NDR. Právě v Moskvě získalo poprvé a naposled Československo zlatou olympijskou medaili ve fotbale, když ve finále přehrálo NDR 1:0.
Hlavní organizátor amerického bojkotu Nelson Ledsky nedávno poskytl rozhovor Rádiu Svobodná Evropa. V něm tehdejší krok Washingtonu hájil. Byla to prý jedna z mála možností, jak Sověty poškodit za invazi do Afghánistánu.
"Tehdy jsme postrádali jiné možnosti, jak Sovětskému svazu znepříjemnit život. Bojkot je zasáhl. Hry ztratily na prestiži, přijelo méně lidí a Sověti také finančně hodně ztratili," tvrdí Ledsky, který stál v čele výboru pro bojkot na americkém ministerstvu zahraničí.
Pro bojkot byli i Číňané
Z dnešního pohledu je pikantní, že velkým zastáncem bojkotu moskevských her byla také Čína.
Sovětští a čínští komunisté měli v té době velmi špatné vztahy kvůli sporům o vliv ve světě, což vedlo až ke sblížení Pekingu a Washingtonu. Číňané tehdy přemluvili řadu afrických a asijských států, aby do Moskvy sportovce neposílaly.
Afghánský konflikt se pak promítl ještě i do následující olympiády v roce 1984, kterou pořádalo Los Angeles. Moskva si nenechala ujít příležitost k odvetě, takže odvolala účast svých sportovců s odkazem na "stupňování šovinismu a antisovětské hysterie v USA". Následoval ji i celý východní blok včetně Československa, jedinou výjimkou bylo Rumunsko.
Pro některé československé sportovce to znamenalo tragédii. Běžkyně Jarmila Kratochvílová, koulařka Helena Fibingerová nebo diskař Imrich Bugár tehdy byli na vrcholu svých kariér a měli velkou šanci získat zlato.
O čtyři roky později v jihokorejském Soulu už uhlíky studené války jen lehce doutnaly. Sovětský svaz, kde byla v plném proudu perestrojka Michaila Gorbačova, sportovce tentokrát vyslal. Nezúčastnily se pouze Severní Korea, Kuba a Etiopie.
Irové nechtěli do Londýna
Bojkoty v menší míře ale poznamenaly i některé starší olympiády. V roce 1908 Irové na protest proti britské politice vůči jejich ostrovu nepřijeli na hry do Londýna.
V roce 1936 chyběli v Berlíně na protest proti Hitlerovi někteří sporotovci židovského původu.
O dvacet let později v Melbourne také zaúřadovala politika. Egypt, Irák a Libanon se nezúčastnily na protest proti britsko-francouzské invazi do Egypta v Suezském průplavu, Nizozemsko a Švédsko chyběly kvůli sovětskému potlačení maďarského povstání ve stejném roce.
Patří sport a politika k sobě?
V roce 1976 zase vyprovokoval bojkot her v Montrealu ze strany šestadvaceti afrických a karibských států Nový Zéland.
Tím, že poslal svůj ragbyový tým hrát do Jihoafrické republiky, v té době celosvětově ostrakizované zemi kvůli tamnímu režimu apartheidu.
Když pobouřené země nedosáhly zrušení účasti Novozélanďanů na olympiádě, rozhodly se do Montrealu neodjet.
Nelson Ledsky ve svém rozhovoru pro Svobodnou Evropu uvedl: "Teoreticky by sport a politika měly být odděleny. V praxi je ale na olympiádě politika vždy přítomna. Při určení pořadatele, při jejich samotném průběhu. Jsou to sportovní události, ale politické nepochybně také."
