To je i případ dívky, která někdy v sedmnáctém století zemřela ve věku zhruba osmnácti až dvaceti let v Polsku. Její hrob objevili na konci srpna 2022 u vesnice Pieň, nedaleko Bydhoště na severozápadě země.
Není to obyčejný hrob. Dívku pohřbili jako upírku, protože se snažili zajistit, aby nemohla vstát z mrtvých. Nad krkem měla umístěný srp. Ten lidé dávali do hrobu domnělým upírům v naději, že když vstanou, uříznou si hlavu od těla. Nohy měla dívka spoutané řetězy se zámkem.
Blízko jejích ostatků našli archeologové další mrtvolu z téže doby - tedy ze sedmnáctého století - uloženou obličejem dolů. I to patřilo ke znakům těch, které okolí považovalo za upíry. Hroby nebyly součástí běžného hřbitova: tam se údajní upíři pohřbívat nesměli.
Dívčiny ostatky zkoumal švédský antropolog Oscar Nilsson. Dal jí "pracovní" jméno Zosja a zrekonstruoval její tvář podle tvaru lebky. Snímky zveřejnila agentura Reuters. "Analýzou pozůstatků textilií jsme dospěli k názoru, že byla z bohaté rodiny, možná šlechtické," uvedl Nilsson.
Domnívá se, že trpěla psychickou nemocí, proto ji mohli současníci považovat za upírku. Ostatky ale nenesou znaky násilného usmrcení. "Sedmnácté století bylo plné strachu z neznámých věcí a podivných úkazů. Zuřila válka," řekl Nilsson. Na mysli má konflikt v první polovině století, který později dostal název třicetiletá válka. Značné části Evropy přinesl násilí, hlad a infekční nemoci. V té době navíc Evropu zasáhlo období extrémně chladného počasí, které mělo devastující dopad na zemědělskou produkci.
Víra v existenci upírů provázela hlavně střední a východní Evropu až do osmnáctého století. Slovo upír původně označovalo nepokojnou duši, která opouští tělo po smrti nebo během spánku. Československý historik Frank Wollman, který se vampyrismem zabýval na přelomu devatenáctého a dvacátého století, definoval upíra jako "mrtvého, jenž opouští hrob a ohrožuje živé".
Na českém území je známý první takový případ z roku 1933 z Kadaňska. Pastýř Myslata se podle místních kronik po smrti toulal v této oblasti a zavraždil několik lidí. Jeho tělo vykopali z hrobu a spálili. Kronikář Václav Hájek z Libočan se o staletí dříve zmiňuje o ženě z vesnice Levín mezi Litoměřicemi a Českou Lípou. Místní obyvatelé její tělo vyzvedli ze země, probodli kůlem a spálili, neboť se domnívali, že ve vesnici a okolí po své smrti vraždí.
Velká vlna "upírománie" se zvedla v první polovině 18. století na Olomoucku. Francouzský benediktinský mnich Augustin Calmet popisuje ve své knize několik případů. Třeba příběh ženy, která se čtyři dny po své smrti začala zjevovat jako přízrak a napadala nejen lidi, ale i krávy a koně.
Císařovna Marie Terezie považovala zprávy o upírech za bláboly a zvláštním dekretem nařídila, že znesvěcování hrobů a zohavování mrtvol musí přestat. "V našem moravském kraji se situace v poslední době vyhrotila tak, že dochází na některých hřbitovech k exhumacím. Jako ospravedlnění slouží tvrzení, že někteří lidé jsou zasažení takzvanou posmrtnou magií, některá těla byla dokonce spálena (…) Zaznamenáváme v těchto případech pouze pověru a podvod. Neboť nechceme v našich zemích připustit do budoucna podobné hříšné výstřelky, a tím spíše chceme poskytnout ochranu vyhovujícími tresty," napsala panovnice v dekretu o upírech datovaném k 1. březnu 1755.
Nejdéle se víra v existenci upírů udržela v Rumunsku. "Až do dvacátého století se v Rumunsku jako zcela běžný uchoval způsob pohřbívání, při němž se ostatky mrtvého exhumovaly tři roky po smrti v případě dítěte a po čtyřech nebo pěti letech, šlo-li o dospělého. Pokud se zjistilo, že proces rozkladu mrtvoly není dokonán, předpokládalo se, že jde o upíra," napsal italský historik Giuseppe Maiello v knize Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy.
