Vaněk: Lidé se bavili o jeho snech. Tím byl Havel výjimečný

Foto: Ondřej Besperát, Aktuálně.cz

V čem byl Václav Havel výjimečný? V čem se odlišoval?

Možná bude muset uplynout další dekáda, než začneme Václava Havla chápat a vidět takového, jakým skutečně byl. V jeho hodnocení stále převládají mýty, stejně jako tomu bylo v hodnocení TGM. Mám-li se ale vrátit do období pádu totality, Václav Havel byl jednoznačně sjednocující osobností v přece jen roztříštěném protikomunistickém odporu.

Výjimečný byl i tím, že se lidé o jeho snech a vizích bavili, přemýšleli o nich – byť Havlovi oponovali – a vlastně se při tom měnili. A kdo se dnes baví o vizích českých politiků?

Všichni máme chyby a nedostatky. Jaké byly ty Václava Havla?

Na rozdíl od současných politiků chyby alespoň přiznal. Nebyl ovšem rozeným či školeným politikem. Na tuhle roli nebyl trénován, mnohé věci tak mohl z dnešního pohledu udělat určitě jinak. V našich společných rozhovorech o chybách otevřeně mluvil.

Jeho omyly vyplývaly i z toho, že byl dobře trénován na disidentskou či dramatickou roli, a nikoliv na tu prezidentskou.

I když – jak disidenta, tak politika dramatik v Havlově osobě hodně vystihuje. Dramatik v něm byl jednoduše hluboce zakořeněn a ovlivňoval Havla disidenta i politika.

Proč má s Václavem Havlem dodnes tolik lidí problém?

On sice tu otázku nikdy nepoložil, ale většina z nás si ji kladla určitě: co jsem dělal za minulého režimu já?

Někdo se s touto otázkou vyrovná. Jiný si řekne, že mohl udělat víc. Další začne hledat špínu a začne o Havlovi šířit pomluvy, protože ho Havel svými celoživotními postoji zahanbuje. A to i přes to, že říkal: všichni jsme byli zčásti oběti a zčásti neseme spoluzodpovědnost za minulý režim.

Chyba je, že leckteří Havlovi kolegové, kamarádi či sympatizanti neustále práskají bičem čistoty nad hlavami těch druhých. Což Havel nikdy neudělal.

Václav Havel nikdy neříkal, že jeho cesta byla tou jedinou, jak se komunistickému režimu postavit. A po nikom to ani, stejně jako Ivan Martin Jirous, nevyžadoval. Oba se řídili zásadou: nemohli jsme být všichni hrdinové. Jenomže dnes by chtěli být všichni hrdinové. Všichni najednou tvrdí, jak proti esenbákům stáli na Národní třídě.

Václav Havel mi k tomu říkal, že tihle lidé si tento nešvar sami uvědomují a stejně své postoje přestřelují.

Ač to nezamýšlel, určitou pozici Havel svým životem ve společnosti vytváří a lidé na to nějak reagují. Někdo si uvědomí, že mohl udělat víc, jiný naopak při vlastním sebehodnocení selhává. Odtud možná i ta zapšklost.

Proč se po smrti Václava Havla objevila zášť vyjádřená jedním slovem: havlismus?

Ne vše se povedlo. Pokud by ale Češi více cestovali a poznali, jak to chodí jinde, určitě by nebyli tak nespokojení a více si užívali dobrých věcí. Jen málokdo je navíc ve světě tak uznáván jako Václav Havel.

Podobného mezinárodního věhlasu z Čechů už jen tak někdo nedosáhne. Onen havlismus je podmíněn osobními spory a uraženou ješitností kritiků Václava Havla. Jde tu o záštiplnou žárlivost na Václava Havla. Žárlivost lidí, o nichž se už nemluví.

Mrzí mě, že žádný z Havlových následovníků nepřizná, co si z Evropy bereme a co jí dáváme. Ukazuje to jen na jejich bezmocnost. Na to, že nejsou schopni dát lidem i Evropě pozitivní duch, myšlenku.

O Václavu Havlovi se mluvilo jako o snílkovi, ale lidé se o jeho snech – jak už jsem řekl – bavili, přemýšleli o nich a měnili se při tom... byť si někdy uvědomovali, že Havlovy sny jsou někdy vzdálené realitě. Na druhé straně: pány, kteří přišli po Havlovi, bere ve světě už jen málokdo.

Miroslav Vaněk je šéfem Centra orální historie Akademie věd.