Praha - Najde se na Západě ještě vůbec někdo, kdo nepoužívá bezdrátové technologie? Ano. A takových lidí dokonce - pro někoho možná překvapivě - rychle přibývá.
Takzvaným vyspělým světem se totiž šíří epidemie čehosi, co začali odborníci nazývat elektrohypersenzitivitou, tedy přecitlivělostí na elektromagnetické záření.
Začíná to náhle a příznaky mohou být zpočátku velmi neurčité. Výsledek je však vždy stejný.
Ti, jež elektrohypersenzitivita postihne, jsou odsouzeni k doživotnímu "exilu". Přežívají, povětšinou sami, v naprosté izolaci na zmenšujících se ostrůvcích bez pokrytí mobilním či radiovým signálem. Plány totálního pokrytí planety signálem WiFi, které už jsou na stole, tak pro takto přecitlivělé představují noční můru.
"Z neznámého důvodu začnou být citliví na elektromagnetické záření, jež vyzařují například mobilní telefony či WiFi routery. Začnou trpět migrénami, nevolností, nespavostí. Jiní zase popisují stavy podobné syndromu vyhoření - mezi ně se řadí skleslost, únava, prostě ztráta elánu," vysvětlila Aktuálně.cz autorka rakouského dokumentárního filmu Neviditelné vlny Anna Katharina Wohlgenanntová.
Svůj snímek představila v Praze v rámci festivalu dokumentárních filmů Jeden svět.
Špendlíkem do mozku
Podle Ole Johanssona ze švédského Institutu Karolinska (což je renomovaná lékařská fakulta) se mohou přidávat také poruchy soustředění či selhávání krátkodobé paměti.
Wohlgenanntová ale při natáčení svého dokumentu dospěla k závěru, že horší než fyzické utrpení je samota a nepochopení, s nímž se musejí přecitlivělí na elektromagnetické vlny vyrovnat. "Byla jsem jednou z mála, s níž aktéři mého filmu za poslední léta mluvili," líčila.
Podle odhadů Institutu Karolinska přitom přecitlivělostí na elektromagnetické vlny celosvětově trpí stovky milionů lidí.
Ti lidé z neznámého důvodu začnou být citlivý na eletkromagenitické záření, které vyzařují například mobilní telefony či wifi. Začnou trpět migrénami, nevolností, nespavostí.
Část těch, které rakouská režisérka při natáčení ve Švédsku, Německu, Francii a Spojených státech sledovala, tvrdí, že vnímá nesnesitelnou bodavou bolest v mozku už v okamžiku, kdy se k nějakému zdroji záření byť jen přiblíží.
Při nezbytné výpravě do civilizace se proto přecitlivělí musejí chránit speciálním oblečením s tenkou kovovou bariérou.
Jen fóbie?
Fenomén přecitlivělosti na elektromagnetické vlny byl objeven a pojmenován ve Skandinávii, odkud se rychle šíří do severní Ameriky a západní Evropy. Medicína jej však jako nemoc neuznává; považuje ho za fobii.
Při laboratorních testech navíc lidé trpící přecitlivělostí nedovedli rozpoznat, zda jsou záření vystaveni, nebo ne.
Wohlgenanntová aktéry svého filmu nezkoušela, podle svých slov proto, aby u nich nepozbyla důvěry. "Nechtěla jsem riskovat náš vzájemný vztah. Vypadalo by to, že s těmi lidmi chci experimentovat, a to jsem nechtěla. Nechtěla jsem je používat jako pokusné králíky," vysvětlila.
Ať už jde o psychickou poruchu, nebo fyziognomicky zapříčiněnou chorobu, je jisté, že postižení mají ze života peklo. "Míst, kam se mohou uchýlit, je čím dál méně. V Evropě je to pro ně obzvlášť složité, protože je velmi hustě osídlena. V tomto ohledu je to lepší ve Spojených státech," konstatuje režisérka Anna Katharina Wohlgenanntová.
Lidé se tam mohou uchýlit do oblasti, kde je kvůli citlivým radioteleskopům zakázáno používání bezdrátových technologií. Jedná se o území o rozloze 34 000 kilometrů čtverečních ve státech Virginie, Západní Virginie a Maryland.
Hledání "čistých" zón
Několik spolků se teď snaží zřídit "radiově čisté" zóny na dalších místech světa, včetně Evropy. Jmenovitě by mohly vzniknout v Německu, Francii a Itálii.
Problém je v tom, že sami postižení vzhledem k povaze svých potíží nemohou být politicky ani občansky aktivní. Musí za ně bojovat zdraví jedinci, s nimiž však většina elektrohypersenzitivních ztrácí kontakt.
"Potíže těchto lidí jsou vlastně dvojího charakteru. Netrpí pouze přecitlivělostí na elektromagnetické vlny, všichni navíc trpí sociálním vyčleněním a tím, že jim nikdo nevěří. V izolaci, do níž jsou zatlačeni, navíc mají moc času na přemýšlení, takže se z nich stávají tak trochu podivíni," vysvětlila ještě Aktuálně.cz rakouská režisérka.
