Řím - Musí to být přece strašná nuda. Život plný šedi a dokonale zajetých rituálů, které se opakují den co den. Nikde žádná změna, pořád jedno a totéž. Člověk při tom degeneruje. Ničemu se nenaučí a nic se ani naučit nechce. Stává se z něj nesvéprávná bytost zvyklá na to, že za ni všechny problémy vyřeší někdo jiný. A tohle opravdu chcete?
Italská vláda premiéra Maria Montiho, která bojuje s největší poválečnou krizí v zemi, se snaží přimět statisíce mladých Italů, kterým je osmnáct a více, nepracují, ani nestudují a stále bydlí u rodičů, aby tuhle tristní situaci změnili od základu.
Ráno jim maminka připraví snídani. Když je zapotřebí i do postele. Přes den vypere prádlo a vyžehlí, připraví oběd. Zaplatí účty za telefon a elektřinu z peněz, které vydělá tatínek. Povzbudí hřejivým slovem, pohladí. Udělá teplou večeři.
Tohle klišé platí beze zbytku jen v některých případech, počet svobodných Italů a neprovdaných Italek, jež zůstávají rodičům na krku ještě po třicítce, ale neustále roste. Montiho vláda se proto problém, který se šéf předchozího kabinetu Silvio Berlusconi snažil banalizovat, rozhodla rázně řešit.
"Kdo v osmadvaceti ještě neukončil univerzitu, je hlupák," nechal se nedávno slyšet náměstek ministryně práce Michel Martone.
"Představa stálého jobu u jedné firmy je iluzorní," upozornila ve stejném duchu šéfka rezortu Elsa Fornerová při přednášce na turínské univerzitě.
"Zůstat v jednom zaměstnání je monotónní, každá změna přináší přece něco pěkného," podpořil svou ministryni předseda vlády.
Třetina bez práce
Nemine takřka den, aby některý z členů kabinetu mladým Italům nepřipomněl, že musí svou budoucnost uchopit do vlastních rukou. A to v prvé řadě znamená opustit teplo domácího krbu a najít si práci - klidně i stovky kilometrů od rodného hnízda.
To se snadno řekne, hůře ale provede, odpovídají v debatách na sociálních sítích ti, jichž se to týká.
"Tahle vláda nám pořád nadává, ve skutečnosti ale vůbec nezná problémy, s nimiž zápasí tato země," napsali v jednom blogu zástupci studentských svazů.
Najít alespoň trochu slušně placené místo v šedesátimilionová zemi, potýkající se s dluhem ve výši téměř dvou bilionů eur, v níž je téměř třetina populace ve věku 18-34 let nezaměstnaná, je pořádný oříšek.
A kdo práci má, vydělává často tolik, že si vlastní byt nemůže dovolit. O mladých nezaměstnaných vůbec nemluvě.
"Jsem zvukař, hudební branži teď ale stihla recese, tak jako ostatní profese," řekl deníku The Guardian šestatřicetiletý Maurizio Schiavi. "Rozvedl jsem se a přišel o zaměstnání. Po šest měsíců jsem pobíral podporu v nezaměstnanosti ve výši šedesáti procent předchozího platu, pak už nic. Jediným řešením byl návrat k rodičům."
Tak jako Maurizio jsou na tom tisíce a tisíce mladých Italů. Hospodářská krize, kterou nezpůsobili, je srazila na dno. A nebýt možnosti bydlet u rodičů, přežívali by jen s velkými obtížemi.
I mammoni
To ale nic nemění na tom, že Monti, který je nabádá k větší flexibilitě a mobilitě, má pravdu. Pro otce rodiny se dvěma malými dětmi je mnohem obtížnější sebrat se a odstěhovat se za prací na druhý konec země, případně do zahraničí.
I mammoni, maminčini mazánci, kteří nemají jiný důvod, aby zůstávali doma, než ten, že je to pohodlné, se na Apeninském poloostrově v posledních letech poněkud rozmnožili. Od roku 1983 se počet mladých Italů ve věku 18-34 let, kteří stále žijí u rodičů, zdvojnásobil. Představují 57,3 procenta populace v uvedené věkové kategorii.
Montiho vláda upozorňuje, že v Německu je to čtyřicet procent a ve Francii třicet procent mladých lidí.
Daný fenomén má samozřejmě co do činění s tradicí velkých italských rodin, které žily v rozlehlém bytě či venkovském domě svorně a pospolu po dlouhá desetiletí. Doba a všeobecné podmínky k životu se ale změnily a velká rodina, které stát vypomáhá, kde může, dnes není to, co by společnost zrovna potřebovala.
Mladí Italové mohou ovšem ukázat prstem na jinou středomořskou zemi, kde je procento dospělých dětí přebývajících stále u rodičů ještě vyšší.
Ve Španělsku musel loni soudce nařídit pětadvacetiletému mladíkovi, aby se od otce a matky odstěhoval. A to do třiceti dnů, pod hrozbou pokuty. Mladý muž se své rodiče předtím rozhodl zažalovat, protože mu odmítali vyplácet kapesné ve výši čtyř set eur měsíčně, dokud si nenajde práci.
