Ze zahraniční pomoci se v sedmi nejhůře postižených státech vybudovalo více než dva tisíce provizorních škol či vyučovacích center.
"Mnohdy jsou tyto školy lepší než školy původní. Jsou vzdušnější a prostornější," píše se ve výroční zprávě Dětského fondu OSN Unicef, hlavního donátora nových škol.
Horko na školním písku
Děti si skutečně na nové školy nestěžují. Sedmiletý Kaali Kovil a jeho spolužačka Arui Raj už sedm měsíců docházejí do provizorní školy v táboře Thiraimadu, v němž žijí - podobně jako dalších šest tisíc lidí - se svými rodiči.
Reportáž z tábora čtěte ZDE.
Zdálky jejich škola vypadá trochu jako obří zahradní pergola. Dřevěné ohrazení (zhruba metr vysoké) uzavírá obdélník plný stolků a židlí, vysoké sloupy po obvodu drží střechu, která poskytuje stín. "Stejně je tu víc horko, než bylo v naší škole u moře. Písek někdy neskutečně pálí," přejíždí bosou nohou po písčité podlaze Kaali.
Kaali i Arui pak vyprávějí o svých učitelkách, které jsou podle nich lepší než byli původní kantoři. "Ale je nás ve třídě hrozně moc. Jsme ve třídě tři Arui," směje se děvčátko.
A to je první z mnoha problémů prozatímních škol. Stojí v táborech, většinou položených daleko za městy, a učitelům se do nich dojíždět nechce. A tak je jich málo.
"Mají to z ruky, do Thiraimadu to není z Batti zrovna kousek. Raději učí v opravených školách ve městě," říká na adresu učitelů psycholožka Nalini Ratnarajah, která vede tým terénních pracovníků, pomáhajících lidem v kempech.
Když rodiče moc mluví do výuky
Nalini však soudí, že učitelům se pracovat ve školách v táborech nechce spíše kvůli nedostatku disciplíny, již místní děti vykazují.
"Ono je těžké tu učit. Děti sedí v těchto otevřených školách, často jen pár desítek metrů od budky, v níž bydlí, a je pro ně nesmírně těžké udržet pozornost," říká Nalini. "Hned vidí, jak jde máma prát prádlo, hned jeho pozornost odpoutá teta s nákupem, toulaví psi"
A když je učitel přísnější, může děcko hned vyběhnout a jít si postěžovat. "Učitelé tu tak stále mají delegace rodičů, kteří pedagogům mluví do práce," dodává psycholožka.
IT specialisté ze Srí Lanky
Místní terénní pracovníci proto usilují, aby se co nejrychleji dokončily opravy stálých škol ve městě. Jenže to také nejde tak snadno.
"Vláda si usmyslela, že když už se staví nové školy, musí být lepší než školy předchozí," upozorňuje Christina De Bruinová, vedoucí pobočky Unicef v Batticaloa. "Chce, aby školy měly odborné učebny, laboratoře, dokonce i počítačové třídy. Což je složité, protože v mnoha oblastech stále dobře nefunguje elektrika," dodává.
I přes tyto zádrhele je však zřejmé, že obnova škol v jihovýchodní Asii bude tím prvním, co se v oblasti dokončí.
"Prakticky každá nadace touží postavit tu školy a školky," říká Frank Reimann, ředitel celosvětové Adry zodpovědný za pomoc Indonésii. "Za prvé proto, že je nutné vrátit ty nejmenší a nejcitlivější co nejrychleji k běžnému životu. A za druhé proto, že ve výročních zprávách, určených donátorům, se to hezky vyjímá. Běžní lidé rádi vidí, že jejich peníze šly na takto bohulibé účely."#reklama
