V Itálii tak opsali kruh a vrátili se po 12 letech - jen s malými změnami - k systému, díky němuž se po válce vlády střídaly jak na běžícím pásu, když vydržely v průměru rok.
Italská vnitropolitická krize, která začala v únoru 1992, vedla ve svých důsledcích v roce 1993 i k zásadní volební reformě; první od roku 1948. Čistě poměrný klíč nahradil systém založený na kombinaci většinového a poměrného zastoupení. Jeho zásady v dubnu roku 1993 schválili Italové v referendu. Po trojích místních volbách v průběhu roku 1993 se tímto způsobem volilo v parlamentních volbách v letech 1994, 1996 a 2001.
Smíšený volební systém fungoval takto: 75 procent křesel v parlamentu se volilo jednokolově většinovým systémem a 25 procent nadále poměrným systémem. Mimo to občané odevzdávali hlas pro jednu z politických stran. Cílem volební reformy z roku 1993 bylo hlavně to, aby se poslanci stali nezávislejší na stranickém aparátu, který do té doby prakticky vykonával politickou moc. Cílem té současné, schválené 14. prosince 2005, je podle opozice snaha Berlusconiho za každou cenu zůstat u moci.
Italským zákonodárným sborem je dvoukomorový parlament skládající se z Poslanecké sněmovny (630 poslanců) a Senátu (315 senátorů). Funkční období trvá pět let. Pro volby do dolní komory je země rozdělena do 26 volebních okrsků, do Senátu se hlasuje ve 20 italských regionech. Mandáty se rozdělí proporčně podle toho, kolik strany obdrží hlasů. Počet poslaneckých křesel ve volebních okrscích je určen také poměrně, podle počtu obyvatel.
Pořadí na kandidátkách je předem dané a občané nemohou jednotlivým adeptům dávat preferenční hlasy: pokud strana vyhraje deset křesel, zvoleno je prvních deset jmen v pořadí. Zákon oficiálně rozpoznává "koalice stran". Aby byla strana součástí koalice, musí podepsat koaliční program a určit svého kandidáta na předsedu vlády. Berlusconi prohlásil, že pokud vyhraje jeho Dům svobody, strana, která získá nejvíc hlasů, nominuje premiéra.
Do Poslanecké sněmovny bude zvoleno celkem 617 poslanců v 26 italských okrscích, 12 mandátů je vyhrazeno pro Italy žijící v zahraničí a jeden pro údolí Aosta. K získání mandátu v dolní komoře je potřeba splnit několik podmínek: strana koalice musí získat alespoň dvě procenta na celonárodní úrovni (uspěje i první z těch stran, která získá pod dva procentní body), samostatná stran čtyři a koalice nejméně deset procent. Hlasy stran, jež nedosáhnou kýžené hranice, propadají ve prospěch koalice.
Kontroverzní je pak klauzule, podle níž koalice, ať už vyhraje volby s jakkoli těsnou většinou, automaticky získá 340 ze 630 mandátů, tedy 54 procent (jen v případě, že jich už nemá více).
Do Senátu je systém volby podobný, akorát s tím zásadním rozdílem, že se vše počítá na regionální bázi. Koalice (strana), která vyhraje v regionu, v něm má automaticky zajištěno 55 procent křesel (když nezíská více). Kritici zákona upozorňují, že může nastat situace, kdy jeden koaliční blok bude mít majoritu ve sněmovně a druhý v Senátu. Strana koalice musí v rámci regionu získat alespoň tři procenta, samostatné uskupení osm a koalice 20 procent. Z 315 mandátů šest náleží Italům žijícím v zahraničí.
Aktivní volební právo do sněmovny přísluší občanům od 18 let (do roku 1975 od 21 let) a do Senátu od 25 let (do roku 1975 od 30 let). Pasivní volební právo občanům od 25 let (do Senátu 35 let), přičemž obě práva mají i Italové (s italským občanstvím) v zahraničí. Oprávněných voličů žije v Itálii přibližně 47 milionů, dalších 3,5 milionu může jít k urnám v zahraničí.
